Článek
Nemám moc rád lidi s nevypočitatelným chováním. Nikdy nevíte, co můžete od takového člověka čekat. V pracovním prostředí vám těžko odhadnutelný kolega něco odsouhlasí a něco slíbí a potom udělá přesný opak.
Zrovna tak v partnerství mohou nastat chvíle, které ale vůbec nejsou příjemné. Zvláště, když se ocitnete v situaci, v níž se držíte nad vodou jen díky tomu, že máte spolupracujícího partnera nebo partnerku.
Po většinu svého života jsem se živil fotografováním a psaním.
Na první pohled a na první poslech to vypadá a zní docela dobře, pochopitelně a jednoduše a vím, že mnoho lidí, když to vidělo u mě, tak zkoušeli jít stejnou nebo podobnou cestou.
Není to ale tak jednoduché, co si budeme nalhávat.
Je sice pravda, že každý může jít po ránu nebo odpoledne na procházku do parku nebo do lesa a nasekat tam třeba pět set fotek. V době digitálního fotografování to není žádný kumšt.
Připomeňme si ale jednu z mých základních pouček z Vysoké školy života - co z vás udělá umělce? To, že dokážete během odpoledne „vytvořit“ několik stovek technicky obstojných fotek nebo to, že dokážete alespoň pár z nich prodat?
Zrovna tak se můžete věnovat psaní, dokonce i psaní čehokoliv, můžete psát povídky, pohádky, fejetony, zprávy, poznámky pod čarou i nad čarou, kroniky, záznamy a můžete si vymýšlet příběhy, pohádky, romány, novely, romaneta, ale když se budete chtít bavit o psaní jako o profesi nebo o práci, čili, z hlediska dnešního pohledu na svět zabrousíme na téma copywritingu, eventuálně též kreativního psaní, vynoří se hned otázka - když necháme stranou obdivné výkřiky nad tím, kolik jste toho napsali, kolik jste toho prodali?
Uživila vás vaše tvorba? Uživilo vás vaše fotografování a vaše psaní?
Většina moudrých a zkušených během posledních pár let přišla k jednotnému názoru, který zastávám i já, že v dnešní době se spisovatel nebo fotograf svou vlastní tvorbou uživit nemůže.
Pokud byste s tímto názorem nesouhlasili, asi bych se zeptal, jestli znáte někoho, kdo si vydělává na živobytí a na nájem pomocí psaní a fotografování. Já tedy rozhodně ne, i když jsem dlouhá léta k podobným lidem patřil.
Rozebírat současnou katastrofickou situaci v oblasti umění by zřejmě nemělo smysl, je to oblast, v níž lidé skáčou z jednoho námětu na druhý jak opice ze stromu na strom, nikdo nemá žádný pevný názor nebo názor, z něhož by se dalo konstruktivně vycházet při dalším řešení celé hromady problémů.
Jednou, i když je to už hodně dávno, ale bylo to, jsem pozval svou partnerku na oběd v lepší restauraci. Studovali jsme jídelní lístek načež mi drahá polovina pravila, co kdybychom si objednali ústřice? Já jsem je ještě nejedla, ale prý jsou výborné.
Odtušil jsem, že mě ústřice nijak nelákají, raději si dám pořádný biftek, takže už mám vybráno. Partnerka zůstala u své původní volby, že chce ústřice a basta.
No dobře, tak jsem objednal jeden biftek a ústřice, ale už jsme byli v určité kolizní situaci, navíc nejsem příznivcem pojídání různých darů moře, protože z ekologického hlediska, když nemusíme, tak bychom to ve velkém jíst neměli, protože to potom v původním ekosystému chybí, když tak si něco o tom přečtěte.
Takže jsme si objednali biftek, čímž jsem podpořil nelidské velkochovy dobytka, ale na druhou stranu si dávám biftek ani ne jednou za rok, zatímco moje drahá polovina zasadila tvrdou ránu ekosystému světových oceánů a moří.
Číšník přinesl dva velké talíře, které kdyby nebyly ze stabilního porcelánu, tak by se určitě prohýbaly pod nákladem lákavě vyhlížejícího bifteku s oblohou a s americkými brambory a pod dary moře, i když zrovna můj šálek moře to nebyl.
Tak a dobrou chuť, ještě si to můžeš vyfotit, to je teď takový zvyk, jak mají všichni u sebe fotografující mobily, tak si fotí jídlo, nevím, jestli se jedná o nějakou novou úchylku, zase bychom se asi za chvíli ocitli u otázky, jestli je snadnější fotku vyfotit nebo prodat.
Leč, najednou koukám, že můj drahoušek hází kyselé úsměvy na plody moře a chtivě se poohlíží po mém bifteku. Hele, já na to vlastně ani tak moc velkou chuť nemám, můžeme si to vyměnit?
No a všichni víme či aspoň tušíme, jak to asi tak dopadlo. Ani v tom nebudu hledat žádná ponaučení, opět bychom skončili diskuzí, co je vlastně to umění? A co je bezcenná mazanice?
