Článek
Je toho poměrně dost, tedy myslím toho, co máme za lubem, i když stejně, nikdy jsem přesně nevěděl, kde to vlastně je, ono „za lubem“. Původně se jako lub označoval obvodový dřevěný kruh síta, jestli si ještě pamatujete klasická síta, skrz která se dala prosívat třeba mouka, tak to bylo vlastně kovové sítko, které bylo upevněno v dřevěném kruhu - v lubu. Lubem se také označovalo dřevěné obložení mlýnských kamenů, tam se toho dalo skrýt poměrně hodně, protože takový lub mohl být i docela velký a kdoví, co všechno mohl mít takový mlynář za lubem. A kromě toho se jako lub označovala obvodová stěna houslí, tam se toho asi moc schovat nedalo, nanejvýš tak trochu prachu, když housle někde delší dobu nečinně ležely. Jinak se otázkou, co má kdo za lubem, myslí většinou, jaké má úmysly, přičemž může jít i o úmysly postranní nebo úmysly, které nemusí být zcela košer.
Žijeme ve světě paradoxů, nevíme, kdy se díváme na skutečnost nebo na divadlo, na komedii, tragedii nebo na pohřeb prázdné rakve. Jednou někam přijdu a všichni mě budou považovat za hologram. Slušně pozdravím a budu se divit, proč mi nikdo neodpovídá.
Co je drsná pravda? Nikdo nechce na fotkách vypadat jako ve skutečnosti. Nebo ještě příšerněji. Ano, je to drsná pravda, s níž se musíme smířit, ačkoliv se jí mnoho lidí nechce a neodvažuje podívat hlouběji do očí.
Všichni zaměstnanci, pracující pro nějakou dvojkovou soustavu se během své kariéry mnohokrát setkali s různými „zkrášlovacími“ programy - znáte to, vyfotíme se na mobil a program převede naše rysy do podoby, o níž si umělá inteligence myslí, že přesně tak jsme vypadali před dvaceti lety, najednou jsme tam jak princezny a princové z pohádky, někdy trochu i jako principálové z cirkusu. Jak jsem si všiml, tak celý fejsbuk a hlavně instagram žije virtuální minulostí, všichni jsme tam mladší, ztepilejší a spanilejší, bez vrásek a břišních převisů a vaků kolem celého těla.
Někdy si říkám, kam to ten svět spěje, holky jsou ochotné se nechat pomocí zkrášlujících operací transformovat do podoby jakési biologické Barbíny, kdyby takové stvoření vypadlo z desátého poschodí, tak dole ohodí sprškou silikonu okna v přízemí. Nevím, jestli je tohle účel věci.
I když jsem byl od šedesátých let nadšeným příznivcem fotomontáží a koláží a různých dokreslovaček a kolorovaných fotek, málokdy jsem pomocí těchto metod zušlechťoval svoje modelky, spíše jsem se snažil vybírat si takové, které žádné složitější retušování nepotřebovaly. V tom vlastně pokračuji dodnes, ale, jak jsme si už mnohokrát řekli, nemám mnoho možností rozvinout a realizovat své nápady, protože nejsou prachy, není čas, není ateliér a nejsou ani možnosti navázat s někým rozumnou spolupráci. Umění se nám pak vytrácí ze života.
Co je vlastně umění? V oblasti hudby je to možná celkem jasné, pokud někdo dokáže skládat zajímavé melodie nebo ovládá hudební nástroj takovým způsobem, že okolostojící propukají v jásot, strhávají si roušky z ústních otvorů, vyhazují je do výšky, v letu je bleskurychle chytají a opět si je vzorně nasazují, ještě dříve, než přiběhne policie s pokutovými bločky, tak tady se dá říct, ejhle, umělec! Hudba se jen tak neošulí. V oblasti výtvarného umění, jako je malířství, kreslířství a fotografie panují technokraticky složitější podmínky a kdo si nemůže dovolit investice do solidního zařízení, do spolupráce a do uměleckých experimentů, je v dnešní společnosti namydlený.
Nemyslím si, že tento stát začne v dohledné době podporovat umění, ať už slovesné, výtvarné, filmové, divadelní či hudební. Je to ostuda, velká ostuda a já sám, jako umělec, filmový režisér a fotograf lituji, že jsem se musel dožít tak šílené devalvace a devastace duchovních hodnot. Mám pro to jen jedno jediné slovo - zločin.
