Článek
Věda se zabývá materiálními projevy života, ale jeho podstatu nezná.
Jako když máme vlasy nebo lépe řečeno, ještě máme vlasy a teď si je barvíme, stříháme, ondulujeme, myjeme různými šampony, sušíme fény všech možných tvarů a velikostí s různou teplotou vzduchu, ondulujeme a dáváme na ně trvalou, barvíme pomocí peroxidových kysličníků, zamotáváme do dredů nebo je dokonce „prodlužujeme“ ale když je nemáme, je s jakýmikoliv experimenty konec.
Dar života si jistě zaslouží, abychom s ním zacházeli opatrně. Z vesmírného hlediska může naše existence vypadat jako krátký bezvýznamný okamžik. Přesto si myslím, že není tak úplně jedno, jak s touto „chvílí“ naložíme, protože kvalitu svého života si většinou vytváříme sami svým správným či nesprávným chápáním věcí kolem nás.
Už dávno jsem si poopravil tvrzení o tom, že každý má svou vlastní pravdu a říkám, že pravda je jenom jedna, zatímco každý má svou vlastní lež.
Je jedno, jestli je to lež milosrdná nebo ne, v každém případě znamená jakákoliv lež odklon od pravdy.
Co takový odklon znamená, vidíme všude kolem sebe. Nejsou to jen války a ekologické katastrofy, ale i zbytečně nemocní, nešťastní a předčasně stárnoucí lidé.
Co je vlastně ona pravda a jak ji můžeme poznat?
Mnohokrát jsem slyšel otázku: „Jestli existuje Bůh, jak může dopustit, aby existovala všechna ta krutost a nespravedlnost, která je kolem nás?“
Což je celkem rozumná otázka, díky níž jsem usoudil, že kdyby tady jakýkoliv Všemohoucí, který by fandil normálním, slušným lidem existoval, tak by už dávno zjednal pořádek, že bychom se nestačili divit. Kradeš zakázané ovoce? Tak mazej z ráje! Uděláš to znovu? Tak dostaneš pohlavek od pánaboha, až uděláš kotrmelec ve vzduchu. A nebylo by co řešit.
Kdyby takový bůh neexistoval, tak bychom se určitě stále dokola ptali: „Jestli ještě existují lidé, kteří umí normálně myslet, jak mohou dopustit, aby krutý a prokazatelně psychopatický jedinec mohl ovládat životy milionů jiných lidí?“
Máme přece svobodnou vůli a můžeme se svým životem do velké míry nakládat, jak sami uvážíme.
Možná myslíme a uvažujeme trochu jinak, když myslíme anonymně sami za sebe a jinak, když sedíme kolektivně v psychoterapeutickém kruhu kolem poradního ohně.
Bohužel jsme přestali rozumět přírodě a přestali jsme chápat sami sebe. Začali jsme se spoléhat na racionální část svého rozumu a přestali jsme naslouchat pocitům a instinktům, které jsme odsunuli do oblasti temných a často i nevhodných pudů a negativních impulzů.
Stačí si uvědomit, jak jsme se zachovali k daru sexuality, díky níž vůbec existujeme.
Zkusme si představit, že původně byla logika a cit v našem mozku v rovnováze. Potom se s naším vědomím cosi stalo, ale rozhodně to nebyl pohlavek od pánaboha, spíše od nějakého psychopata a v myšlení začala převládat logika, čili racionalita. Každá disharmonie na duševní úrovni se zákonitě časem projeví diskomfortem na fyzické úrovni. Ze světa lidí se stal svět mužů, z něhož se zdánlivě stává svět žen. Spíše je to ale svět mužsky myslících a uvažujících žen.
Žebříček hodnot ovládla destruktivní technika, ničení přírody, války, nemoci, politika, ekonomika, neschopnost samostatně myslet, primitivní logika a touha, často i potřeba patřit k nějaké organizaci.
Jakmile člověk přestal samostatně myslet a ztratil možnost rozhodovat sám za sebe, stal se členem stáda nemyslících tvorů. Je zajímavé, že to samé mínění máme o zvířatech, která svůj život končí na jatkách. Stejný osud však čeká i nás, když za sebe necháme mluvit kohokoli, kdo by jen stěží prošel pohovorem u psychiatra. Ať už je to politik, samozvaný spasitel nebo zakladatel jakékoliv svižné sekty. To všechno jsou lidé, kterým beztrestně dovolujeme, aby za nás mluvili v Kašpárkově divadle, kde svorně bok po boku hrajeme své životní role.
Jeden můj známý, už starší člověk, velice rád řídil auto. Patřil k těm řidičům, co jezdí hlavně v sobotu a v neděli a při jízdě mívají na hlavě klobouk. Protože jezdil pomalu, jel obvykle v čele dlouhé kolony a když se to stávalo pravidelně, udělal z toho závěr, že ostatní v něm poznali zkušeného řidiče, jedoucího na spotřebu a tak se rozhodli jet podle něho.
Tento jev se stále dokola opakuje v různých modifikacích. Někdo zastává důležitý post, je přesvědčený o své nenahraditelnosti a užitečnosti, ale ve skutečnosti všechno jen brzdí a zdržuje.
Spousta lidí žije svou funkcí a opájí se svou falešnou autoritou, která po odchodu ze zaměstnání mizí jak pára nad hrncem a zůstává jen nešťastník, který nerozumí světu. Často má pocit, že zmizela část jeho osobnosti.
Punc neobvyklosti celé situaci dodávají radilové a žvanilkinové z ulice, když si začnou notovat, no vidíte, tady Venca, jak si myslel, že je celý život úspěšnej - a on teď nemá ani peníze na nájem, ten si to dovedl zařídit. Tak nějak jim nedochází, že když Venca pracoval, tak měl normální plat, zatímco, když má teď nějaký homeopatický důchod, jak je v těchto krajích zvykem, tak to k přežití rozhodně nestačí.
Na umělých autoritách, kvetoucích na finančních náhodách přitom záleží, co budeme jíst, co budeme pít, na co se budeme smět dívat, jak dlouho budeme stát ve frontě na jídlo, co bude povoleno číst, co přitom budeme mít na sobě a kde a jak budeme bydlet.
Na umělých autoritách stojí celý náš „moderní svět“ a celá naše budoucnost.
Dítě, které je většinou počato jako naprosto dokonalý tvor, je od svého početí obklopeno dospělými. Ovlivňují jeho osud ještě předtím, než se narodilo. Rodič, který by často sám nutně potřeboval pomoc, se stane „bohem“, „vládcem“ začínajícího malého tvorečka. Stane se umělou autoritou.
Zodpovědnost, kterou bychom měli mít sami za sebe, jsme přenechali jiným lidem. Z toho plyne i víra v jakéhosi mesiáše, vůdce, který se odněkud vynoří a vyřeší všechny naše problémy. Zapomněli jsme, že symbol onoho Spasitele, znamená naše vnitřní já.
Stručně řečeno, jde o program harmonie, který je každému vrozený, ale zůstává potlačen, v latenci. Obvykle se začne alespoň na přechodnou dobu projevovat ve zvláštních stavech vědomí, což může nastat třeba při meditacích, ale také po požití drog nebo ve stavu extáze.
Existuje nějaký návod, jak být šťastný a žít v souladu se svými touhami a přáními?
Ano, pokud přestaneme hledat štěstí mimo přítomnost a když najdeme cestu ke svým nejniternějším pocitům a k podvědomí, kde je klíč ke správnému způsobu života. Jakmile najdeme cestu k sobě, najdeme ji i ke svým blízkým a k ostatním živým bytostem.
Naše nálada by neměla být závislá na umělých náhražkách. Pro náš harmonický vztah přece není rozhodující, jestli budeme mít možnost cpát se sladkostmi, kouřit a pít alkohol nebo jestli naše sportovní družstvo postoupí do finále.
Kolikrát jsme sami za sebe přestali toužit a realizovat své osobní plány? Proč?
Mladým lidem se smějeme, že jsou naivní a mladí, nesnášíme je kvůli jejich nespoutanosti, rebelství bez příčiny a neuznávání autorit.
Těšíme se, že jim někdo ustřihne nebo alespoň přistřihne křídla, ostříhá vlasy a pošlape iluze. Vyznáváme kult reality všedního dne.
Kdysi jsem četl o muži, od něhož celá rodina odešla do sekty Řád Slunce. Po srdceryvné výpovědi o tom, jak ho opustila manželka a oba synové a jak jim později už nemohl pomoci, končil s tím, že by se měly zakázat pořady o ezoterice a parapsychologii. Tento člověk dokázal od sebe zapudit své nejbližší a ještě se rozčiloval, že hledali jinde to, co jim on sám nedokázal dát. Největším lákadlem pro vstup do jakékoliv sekty jsou téměř vždy chybějící city a chybějící iracionalita doma, v rodině.
Člověk málokdy utíká z prostředí, kde je spokojený. Na tohle pravidlo si vzpomeňte vždy, když uslyšíte, že nějaká žena v roli rafinované milenky odlákala muže od rodiny. Kdyby byl ten chlap v pohodě a spokojený, tak by ho ani ve snu nenapadlo, že by měl utíkat. Kam? A proč? Pokud ale není v roli rozmazlovaného manžela a musí žít ve stresu a v neutuchajících hádkách, odešel by okamžitě i v případě, kdyby mu někdo nabídl roční ubytování v levném pokojíku v béčkovém hotelu. Spokojeného chlapa od rodiny neodtáhnete ani párem volů a jako volové se většinou ukáží ti, kteří se o něco podobného snaží.
Zakladatel pozitivního myšlení Prentice Mulford psal o existenci myšlenkového proudu věčné blaženosti, úspěchu, zdraví, krásy, štěstí, blahobytu, lásky a inspirace. Do tohoto proudu se nám podaří vstoupit, když uvolníme své myšlení a dostaneme jeho racionální a iracionální část do rovnováhy. Harmonický stav mysli se dnes popisuje jako rozšířené vědomí, do něhož se lidé snaží dostat pomocí umělých prostředků jako jsou drogy, holotropní dýchání, extatické tance, meditace, koncentrace, modlitba, askeze, tantra, satanismus či hledání hranic svých možností. Snaha o trvalé dosažení dimenze pravdy, však většině lidí chybí, protože k tomu by se skutečně museli od základu změnit a potom by už samozřejmě žádné umělé prostředky nepotřebovali.
Naše společnost se dá charakterizovat jako společnost, která zbožňuje peníze a extrémní výkony. Pokud někdo nemá peníze, může se k nim dostat nejlépe tak, že se v něčem dopracuje k rekordním výsledkům. Výkon samozřejmě souvisí se sportem a bohužel právě díky snaze dosahovat stále vyšších a nesmyslnějších výkonů, přestává obzvláště profesionální sport být sportem, tedy něčím, pomocí čeho by se naše tělesné schránky mohly po dlouhá léta udržovat svěží, funkční a zdravé. V této, téměř holé větě se skrývá největší paradox našeho současného „moderního“ myšlení. Toužíme po nejvyšším výkonu, toužíme po dosažení jakéhokoliv rekordu, zlaté medaile, prvenství, označení „jednička“, „áčko“, vítěz, neporazitelný, nepřemožitelný, nejbohatší, nejsilnější, nejrychlejší…
Ale pozor, za každým vrcholem je už jenom cesta dolů. Pokud bychom chtěli žít a bydlet na vrcholu, tak si asi budeme muset zvyknout na truchlivou samotu, protože moc přátel se k nám nedostane a zakládat někde na vrcholu skály nebo i kopce kolonii, město nebo stát, popřípadě národ není ta nejlepší myšlenka. Od toho jsou nížiny, i když je žádné extrémní a často bohužel i zbytečné výkony nezdobí. Nanejvýš tak v počtu záplav. Právě jsme se dostali ke slovnímu spojení „extrémní a zbytečný“ nebo také „extrémně zbytečný“. Je to jenom náhoda?
