Článek
Celý život jsem chodil kondičně cvičit a trénovat něco, co by se dalo popsat jako snaha o protažení šlach, aby se zbytečně nekrátily a zažil jsem hromadu lidí, kteří se buď nadchli pro (kdysi dávno vzniklou) kulturistiku, bodybuilding nebo pro silový trénink – a proč o tom píši – buď jsme cvičili povrchně a živelně a dlouho nám to nevydrželo, přestalo nás to bavit a za tři měsíce jsme už opět postávali někde u baru, popřípadě vzpírali půllitry v putyce u nevysychající pípy nebo to část našeho kolektivu vzala odpovědně, řekli jsme si, že se s tím popereme a začali jsme si krejčovským metrem měřit bicepsy a do sešitku si zapisovat kolik kilo jsme zvedli a kolikátého se to stalo, přičemž důležité byly osobní rekordy a zvláštní celkové výkony.
Marně jsem se ale snažil propagovat jednu ze svých nejdůležitějších myšlenek, že se počítá hlavně to, že jsme vůbec někam přišli, něco zvedli a s něčím pohnuli, trochu pokecali a po svých zase ve zdraví odešli. Většina ostatních k tomu přistupovala tak, že když už cvičit, tak pořádně a naplno, což bylo nejzajímavější právě v situacích, kdy nebylo s čím a jak cvičit.
Snaha neustále zvyšovat jakékoliv rekordní výkony, popřípadě produktivitu nebo zisk čehokoliv je nebezpečná, protože je nereálná. Nejsem mravenec, abych po létech tréninku zvedal padesáti- až stonásobek toho, co sám vážím, abych nemusel před ostatními mravenci uhýbat pohledem. Ani nevím, k čemu by mi to bylo. Ale mnoho lidí jsem již viděl, jak se zuřivě snažili překonat své vlastní rekordy. Když se růst jejich síly, který ostatně není a ani nemůže být nekonečný, jednoho krásného dne pozastavil nebo šel úplně do kopru, přestali chodit do tělocvičny nebo do fitka a byli k nalezení opět buď u baru nebo u pípy v putyce, kde se zase snažili pokořit své rekordy v konzumaci piva a ostrých lihovin.
Takže ještě jednou, ať už budete dělat v životě cokoli, nesnažte se dosahovat neopakovatelných, extrémně vysokých výkonů, neříkám, že není možné dostat se díky neobyčejně rychlému krasobruslení, bleskurychlému běhu nebo skokům o tyči do sedmého patra mezi VIP, ale je to cesta, která naprosto zaručeně nevede k trvalým životním úspěchům.
Nenechte se zmást tím, co o sobě píší slavní – většinou to není tak úplně pravda. Arnie Schwarzenegger (který je stejně starý jako já, v podstatě se lišíme pouze ve stylu životní kariéry) se nestal prvotřídním filmovým hercem a později guvernérem Californie jen díky tomu, že měl napěchované svaly a vyhrával jednu soutěž za druhou.
Arnie měl především nepřekonatelné charisma díky čemuž na sebe mohl upozorňovat a nabalovat důležité známosti, díky nimž se potom mohl dostat prakticky kamkoliv, kam chtěl. Když se rozhlédneme po našich luzích a hájích, tak třeba pan Filip Grznár by už s velkou pravděpodobností dnes takové štěstí jako Arnie v Americe neměl. Vždycky si položte kontrolní otázku, jak to, že se Schwarzeneggerovi něco podařilo, zatímco stovky jiných, kteří měli srovnatelně napěchované svaly a postavy a možná měli i lepší obvod něčeho a lepší výslovnost, zůstali nepovšimnuti dodnes a zřejmě se na ně nikdy řada nedostane.
Když si vzpomenu, jak jsme v šedesátých letech začínali s kulturistikou v tehdejším Československu, tak to zpočátku moc velká sláva nebyla. V tehdejších sokolovnách, kde většinou vládl zákaz cvičení se dala najít tak nanejvýš jedna obouruční nakládací činka, která se dala naložit buď na šedesát kilo nebo zůstala bez kotoučů a měla osmnáct kilo. K tomu se daly ještě po Sokolech vyštrachat v zaprášené truhle dvě šestnáctikilové jednoručky a tím základní výbava končila. Takže jsme třeba rok nebo i dva cvičili s šedesátikilovou nakládačkou, na kterou se ale už nic dalšího naložit nedalo a kdo ji nezvedl, mohl se nanejvýš dívat. K tomu jsme si postavili hrazdu, kdo na ni dokázal vyskočit, chytit se a chvíli viset, mohl se pokusit o pár shybů nebo o výmyk, naštěstí se nikdy nestalo, že by někdo spadl a něco si zlomil, to nám strach a vrozený pud sebezáchovy nedovolily a teprve po mnoha měsících, kdy jsme už ovládali všechny cviky se zátěží šedesáti kilo jsme se dohodli s katedrou tělovýchovy, že nechala u řemeslníků vyrobit další kotouče, takže se dalo nakládat nejdříve do váhy devadesáti kilo, později až na sto třicet kilo.
Neexistovaly kladky, které se v současné době těší neobyčejné oblibě, neexistovaly ani žádné šišaté kladky, díky nimž se mění zátěž v průběhu pohybu a neexistovalo skoro nic, s čím by se dalo cvičit vsedě.
A navzdory tomu jsme si dávali do těla, že je to na nás vidět dodnes, kdy je nám už kolem těch 77 let.
Takže si myslím, že nejdůležitější je odhodlání cvičit a něco se sebou dělat, teprve potom je dobré řešit další okolnosti nebo problémy, spojené s případným postupem. Já sám se například dnes nedostanu do fitka ani náhodou, protože na to prostě nemám, takže jsou mi všechny supermoderní kladkostroje, zátěže a dynamické odpory prakticky na nic čili se z mého osobního hlediska prakticky nic nezměnilo. Pokud si chci zacvičit, tak mi zbývá hrazda mezi futry ve dveřích do koupelny a nikoho kromě mě to nezajímá. Je tady vidět nějaký pokrok nebo výrazná změna oproti létům šedesátým? Řekl bych, že ne.
