Článek
Devět křížů
Je to zajímavá legenda o krvavé svatbě nebo lépe řečeno o události, která začala svatbou a skončila zabitím devíti lidí, přičemž osm jich bylo zavražděno a devátý se sejmul vlastní rukou. V podstatě se jednalo, jak se praví v kramářské písni Umrlčí svatba, o pomstu potenciálního ženicha. Prostě klasika, dva mladí lidé, on a ona si slíbí věrnost, on ještě na nějakou dobu odcestuje, aby vydělal nějaké peníze (které se vždycky hodí, zvláště po svatbě) a než se rok s rokem sejde, tak „nevěsta“ si najde jiného ženicha a má se konat svatba. Původní ženich přijede a společně se svým společníkem porube všech sedm svatebčanů, přičemž o život přijde i nevěsta, což asi původně plánováno nebylo, ale občas se nehody stávají a tlaku událostí podlehne i pomocník odmítnutého ženicha. Jako poslední s nejvyšší pravděpodobností odchází z tohoto světa zhrzený milenec, ženich bez nevěsty, i když různých zajímavých a možná i překvapivých možností a kombinací by se určitě dala vymyslet celá hromada.
Devět křížů stojí skoro vždy u nějakého kláštera nebo poblíže ubytovny, kde žili mniši, kteří kříže postavili. Symbolizují věrnost jedinému bohu a připomínají trest za to, když bude kdokoliv bohu nevěrný. Samozřejmě obraz záludné svatby k tomu pasuje jako hrnec na zadek.
Proto se také motiv nepříliš vydařené svatby v lidovém podání objevoval docela často, myslím si, že rozhodně častěji, než se podobné události odehrávaly ve skutečnosti. Vzpomeňme na film Krvavá nevěsta, vzpomeňme na Tarantina a jeho film Kill Bill. Koneckonců ani Svatební košile nestojí tak úplně v pozadí.
Zmasakrovaná svatba jako jeden ze základních kamenů, z nichž se dá vycházet při stavbě dalších logických konstrukcí je veledůležitým symbolem, sloužícím k pochopení chodu tohoto světa. Po hrůzné události zůstává jen devět křížů, ale jak to všechno bylo ve skutečnosti či doopravdy bude vědět s nejvyšší pravděpodobností pouze ten, kdo tam těch devět křížů postavil.
Psal se rok 1977 a moje tehdejší manželka (málem jsem napsal stará, i když tehdy byla ještě mladá) pracovala na Pražském kulturním středisku. Pracovala tam celá řada prapodivných lidí jako Boris Michajlov nebo Kepáková, manželka známého Kepáka, který si přihodil polínko při procesu s Miladou Horákovou a tehdejší vedení dostalo pozoruhodný nápad, že zaměstnanci, kteří v podstatě měli regulovat a řídit kulturu, včetně nových umělců od Lábuse a Kaisera až po mladého boxera Krampola a různé jevištní zázraky třeba z Profesionální ženy od Párala, dostali úkol oprášit křišťálové koule a trochu si zavěštit nebo zaprognostikovat.
Přestože se psal rok 1977, měli umělečtí pracovníci a umělci vypracovat pro Pražské kulturní středisko, sídlící v Obecním domě na Náměstí republiky, přehled o každém evidovaném a registrovaném umělci, jak se bude umělecky vyvíjet a co všechno bude dělat do roku 2000.
Rozhodně ale nikdo nechtěl slyšet, že na konci roku 1989 se dramatik Havel stane prezidentem a podobné nesmysly. Zaměstnanci PKS tenkrát na své vedení dost nadávali, protože, kdo mohl vědět nebo tušit, co se s kým stane a co kdo bude dělat? To tam mám do toho přehledu napsat, že v roce 1981 se Karel Gott pokusí emigrovat do Západního Německa nebo, že v dubnu 1981 zemře Jiří Schelinger? Je to prostě nesmysl, nejsme žádní věštci ani jasnovidci, ale rozkaz zněl celkem jasně, takže všichni sepisovali nějaké bláboly na téma, kdo a jak se bude projevovat do roku 2000, jestli náhodou nebude řádit na fejsbuku, který tenkrát ještě nebyl, anebo jestli bude naplno využívat svůj mobil, který taky ještě neexistoval, no, prostě hlouposti na druhou.
Proč to říkám, protože fantazie psychopatů jsou často přímo neskutečné. Každá doba měla své vizionáře, své blázny a své fantazírující šéfy, kteří si často současně neviděli ani na špičku zarudlého nosu. Pokud sledujeme jak se v historii lidstva plnily něčí plány, tak snadno přijdeme k názoru, že se spíše neplnily. Stačí si vzpomenout na dvouletky a pětiletky a na heslo „dohnat a předehnat“ a na východoněmecké „předehnat bez dohánění“. Nejrychlejší vývoj nebo jak to nazvat, jakékoliv společnosti probíhal vždy ve chvíli, kdy neplatila žádná pravidla, žádné zákony, neexistovala policie a vojsko bylo na dovolené. Spontánní vývoj událostí se vždy ukázal jako nejefektivnější.
Jakmile kamkoliv vkročil „řád a pořádek“, bylo po srandě. A začaly potíže, ekonomické krize, devalvace a různé plíživé pandemie, od nemocí až do inflaci. Svou příčinu to má v jevu, zvaném entropie. Platí jednoduché pravidlo, že cokoliv vymyslí člověk, jakoukoliv společenskou hru, jakákoliv pravidla nebo i jakoukoli vědní disciplínu, je to od samého počátku zatíženo chybou lidského faktoru, čili to neodpovídá realitě, neodpovídá to přírodě.
Esoterika jasně říká, učme se od přírody. Naopak to nikdy nebude fungovat. Všechno, v čem člověk uvidí své vlastní zákony a pravidla, skončí v paradoxech. Je to vidět i na současné politice. Jakmile se má projevit jako účinná a pružná, je z toho divadlo o jedné ruce, která neví, co dělá ta druhá.
Ve skutečnosti nepotřebujeme žádné peníze, žádné soukromé vlastnictví, ani ochranu soukromého majetku, zdraví či života. Všeho je dostatek, stačí si to vzít a nemusíme za nic platit. Bohužel je to pro většinu lidí nepředstavitelné, ale stačí si uvědomit, že deset bohatých má takovou spoustu věcí, že by to uspokojilo potřeby milionu chudých na mnoho let dopředu. Co se stane se všemi těmi věcmi, kterými jsou narvané obchody a trhy a které si nikdo nemůže koupit, protože na ně prostě nemá? Kam přijde všechno to oblečení, na které se můžeme se slzou v oku jen dívat a veškerá elektronika, která je příliš drahá na to, abychom si ji mohli všichni pořídit? Ona už ale existuje, akorát, že leží ve skladu. Většina z vystaveného zboží navíc už dávno v papírech figuruje jako zboží prodané. Dokumentuje se tak schopnost firmy prodávat, udržet se na trhu a vyrábět další zboží do skladu. Může to někdo uhlídat?
Proč jsme celý život uměle držení v chudobě? Když tuto otázku nadhodíte v jakékoliv politické debatě, začnou politici z debaty odcházet.
To, čím údajně nejvíce trpíme, je princip dluhu. Každý někomu, ani neví komu, něco dluží, takže nepracujeme každý za sebe, ale každý pracujeme na někoho jiného. Z jednoho prostého důvodu, protože mu to dlužíme.
To jsou takové hlouposti, že se mi to často ani nechce komentovat. Nikde v přírodě neexistuje žádný dluh nebo princip viny. Ještě nikdy jsem neviděl, že by na louce v lese byly mínus čtyři laně a vedle by se pásli mínus dva jeleni. Je to idiotština, protože buď tam něco je nebo tam nic není. Nic mezi tím. Nemůže tam být čehokoliv jakékoliv záporné číslo. Měli bychom si uvědomit, že i matematika je hra a při dalším a dalším rozvádění matematických zákonů, které jsou údajně naprosto přesné, se celá slavná matematika zhroutí v paradoxech. Nemůžeme žít podle matematiky, ani podle ekonomie, ani podle dámy nebo podle šachů. Už tak stačí, že většinu života trávíme podle společenské hry Člověče nezlob se. A nakonec skončíme jako svatebčané u devíti křížů. Pokud se vůbec něco stane.
Nejbohatší lidé, kteří během posledních pár let ještě více zbohatli, říkají, ano, je to tragedie, která bohužel zase postihne hlavně ty chudé a na otázku, jestli oni sami chtějí či mohou těm chudým nějak pomoci, odpovídají, že jim poskytnou odklad splátek na dva měsíce, ale potom samozřejmě očekávají, že všichni opět budou platit řádně a včas. Do toho vyskočí čertík z krabičky s hláškou, že dají každému důchodci 5000 Kč a na sociálních sítích se strhnout prudké debaty o tom, že proč jako důchodcům, když důchodci přece nic nepotřebují, svůj důchod dostávali i když byla krize a karanténa a vládní opatření a k tomu ještě měli zadara spanilou jízdu v HMD, podnikatelé měli ztráty, protože nemohli podnikat, tak proč se má těm zatraceným marnotratným důchodcům, kteří budou potom všichni volit Babiše dávat pět litrů, když to stejně zase dají vnoučatům a stát z toho bude mít prd.
Ano, někde jsem četl, že u nás máme asi dva a půl milionu důchodců, je to jen odhad, čili, jak se říká, by bulva, ale tak tomu asi bude i ve skutečnosti. Kdybychom každému z nich pleskli na čelo jednu pětilitrovku, tak by nám třeba i zatančili a dohromady by nás to přišlo na 12 a půl miliardy korun, no, třeba takový Bill Gates má v zadní kapse u kalhot 98 miliard, ale dolarů. Přes 18 Čechů má v zadní kapse u kalhot více než 10 miliard korun. No, kdyby se to všechno sečetlo, tak by nám asi oči přecházely, takže, nechme důchodce, ať se alespoň den nebo dva dny radují. Taky jsme byli kdysi staří. Nebo mladí? Teď už ani nevím. On jim to stát stejně zase sebere formou snížení příspěvků na bydlení, takže vlastně nedostanou nic. Akorát tak vynadáno od těch, co jim závidí.
V podstatě se dá říct, že i když jsem četl různé názory různých lidí, kteří byli z jakéhosi, mně neznámého důvodu vybráni, aby se zamysleli nad naší budoucností a lehce o svých představách pohovořili, většinou někam na internetový web, tak se mi, upřímně řečeno, zdály všechny jejich názory, jak to jen říct a přitom moc neurazit… přihlouplé. Když jsem přemýšlel, co všechno se tady změnilo, od doby, kdy jsem byl nucen odejít do emigrace v Německu, do roku 1990, kdy jsem se opět vrátil zpět do vlasti, tak jediné, co mě napadá je, že se zde zvedla vlna kriminality.
Je docela dobře možné, že když se dlouho nic nemění, že postupně sílí takový ten tlak, který všechny okolnosti nutí ke změně a potom se najednou něco změní, většinou něco úplně jiného, než by se dalo logicky čekat. Třeba v Česku jsem čekal, že komouši poletí na dlažbu, za všechna ta omezení, vraždy a politické kriminály, doly v Jáchymově a popravy a zabíjení politických odpůrců, zavřené hranice a omezení kultury - a světe div se, nestalo se vůbec nic. Jak řekl Havel, když se vrátil z Moskvy, nebudeme dělat hon na čarodějnice.
Muž, o kterém tady nikdo nic nevěděl nás šokoval svým zvolením a neříkejte, že ne. Dovedl bych si představit, že by Havel dostal nějaký ten řád českého lva nebo co se to dává za nehynoucí zásluhy, ale, i když jsem mu to já sám předpovídal už v roce 1975, tak jsem nikdy nevěřil tomu, že by se mohl stát prezidentem. Ale to jen tak na okraj.
Byli jsme svědky toho, že se nějaký sportovec doplahočil k výjimečnému (neopakovatelnému) výkonu. Běžkyně Jarmila Kratochvílová, předtím to byl Zátopek, potom to byl vzpěrač Ota Zaremba (všechny jsem znal osobně), potom se na Olymp vyvolených dostala rychlobruslařka, následovala rychlosáňkařka a já nevím, kdo ještě - dostali dokonce od státu podpory a dotace na to, aby své znalosti a hlavně schopnosti předali mladým. Já tomu říkám jedním slovem - podvod. Všechno je podvod. Nejsilnější muž světa na otázku, jak trénuje, odpověděl: „Jak jako trénuju? Já jsem nejsilnější muž na světě, já nepotřebuju trénovat. Já tu sílu už mám.“
Lidová psychologie praví, že každý člověk posuzuje svět kolem sebe podle toho, co si myslí autority, které on sám uznává za autority. Autoritou se v současné době stává ten, který vládne na internetu slovem, to je buď server nebo bulvár. Zde najdeme články, psané technickým písmem, to poznáte hned na první pohled a už se naladíte na to, že to, co si přečtete, bude odpovídat pravdě. Pokud by to pravdě neodpovídalo, tak se s tím budete těžko smiřovat, raději sami sebe přesvědčíte, že to, co čtete je pravda. Jednou to určitě vypluje na povrch, ale vy tomu budete věřit už dnes.
Takže, co se vlastně během následujících měsíců změní? Podle mého názoru se nezmění vůbec nic. Lidé jsou ve své většině důvěřiví a důvěřiví zůstanou, prakticky všichni se nechají něčím ovládat a tak tomu bude i nadále a když nám hydrometeorologický ústav národního zdraví řekne, že od příštího roku bude pršet nahoru, tak tomu budeme věřit a ve své většině se na to budeme těšit. Budeme se i nadále chovat tak jako dosud a není důvod, proč by se na tom mělo cokoliv měnit.
