Článek
Určitě víte nebo aspoň tušíte, o čem budeme mluvit, ano, v zásadě budeme mluvit o sexu, to už nám v rámci letitých zkušeností napovídá selský rozum, ale nikdo ještě nemusí tušit, z jaké stránky uchopíme sexuální problematiku do intelektuálních kleští a jak moc půjdeme do hloubky. Nebo do šířky.
Všiml jsem si takové dost zvláštní věci – o sexu se mluví v poslední době poměrně dost často, ale stále ještě současná situace vypadá tak, že na sex častěji myslíme, než o něm nahlas něco moudrého řekneme. Nebo potichu něco ještě moudřejšího napíšeme.
Často se stává, že když v jakékoliv rodině zničehonic nahlas vyslovíme slovo „SEX“, tak se všichni leknou a matky a babičky šlehnou očima po dětech, jako kdyby chtěly vykřiknout, proboha, nestřílejte, jsou tady děti!
Zřejmě je to tím, že za mého dětství, mládí a dospívání se v naší společnosti slovo sex považovalo za sprosté, nemístné, hrubé, vulgární, nevhodné a nebylo to jenom u nás na vesnici a v naší rodině, ale i u sousedů nebo kdekoliv jinde, všude to bylo podobné a stejně tak se slova sex, erotika nebo pornografie nepoužívala ani ve škole, ani ve školní družině.
Vzpomínám si na léta šedesátá a sedmdesátá, jak velký a slavný německý filosof Erich Fromm napsal jednu ze svých nejznámějších knih s názvem Umění milovat, která byla vydaná i v češtině.
Myslím, že na slově „milovat“ není nic špatného, ani sprostého nebo nevhodného. Matky i otcové milují své děti, všichni milujeme svou vlast, slečny milují své drobné psíky a v petšopíku pro ně shánějí ňamky a nikdo se nad tím nepozastavuje, ani se nad tím nerozčiluje, že je to strašné a že by se to mělo zakázat.
Erich Fromm rozebíral z filosofického hlediska poměrně dost otřesnou situaci, která vládne světu, zjednodušeně řečeno, kdy každý chce být milován a obdivován, ale přitom sám neumí nikoho milovat, neumí dát najevo své sympatie a neumí v původním duchovním slova smyslu ani milovat sám sebe.
Nu a v této knize, která rozhodně není výčtem bizarních poloh při partnerském sexu, popisuje cestu, která by na základě konstruktivního myšlení mohla vést ven z bolestné osamělosti, kdy člověk, který nikoho nemiluje a nemá nikoho rád, trpí tím, že ani jeho nikdo nemiluje a nikdo ho nemá rád a ani ho neobdivuje a nedává mu najevo své uznání a sympatie.
Prostě těžká a pravdivá filosofie – a hlavně poučná a přesto jsem zažil pár svých známých, kteří si knížku koupili a starostlivá maminka jim doma Umění milovat omlátila o hlavu s tím, že takové prasárny k nim, do slušné rodiny nepatří a nikdo je tam nosit nebude. Konec prvního dějství.
Ze školních let si nepamatuji ani jednu jedinou situaci, v níž by ve škole, respektive v naší třídě zaznělo kterékoliv z takzvaných vulgární slov. I když těch jednoznačně a vyloženě sprostých a vulgárních je maximálně tak dvacet, víc jich najdete jen těžko. Ale existují a společnost se cítí být pod jejich palbou ohrožena. Na to, aby nějaký echtovní vulgarismus zazněl třeba ve filmu, jsme si museli hezky dlouho počkat.
Přitom se ale nepočítají výrazy, jako kráva, debil, imbecil, idiot, koza, ale pouze taková ta všeobecně známá slangová pojmenování finálních produktů metabolismu, tělesné exkrementy nebo lidové pojmenování záchodu, pohlavních orgánů a vyměšování. A samozřejmě jako vrchol neslušnosti vždy kralovala pojmenování pohlavního spojení.
Jak říkala už Marie Pujmanová, vrchol pornografie je soulož přes drátěný plot. Společnost prostě bojovala o svou sexuální čistotu.
Pro ilustraci to, doufám, stačí, nechci si mravně ohrozit svůj příspěvek.
Se slovem sex je to ale stále ještě dost k zamyšlení.
Za komunistické totality jsme slovo sex nesměli používat, čili se těžko dalo něco chytrého napsat o sexuální výchově a sexuálním chování.
Co pamatuji, tak byla sexuologie u nás mnoho let v plenkách a šéf sexuologů, doktor Hynie to neměl jednoduché, protože, jak měl psát o něčem, o čem vlastně ani z hlediska cenzury psát nesměl? Potom se samozřejmě prezentoval názory, které mohl mít kdokoliv, komu v dětství šlápl kůň na hlavu a to se učilo i na vysokých školách.
Základní poučky, co dělat a co nedělat a hlavně o čem na veřejnosti nikdy nemluvit, převzali bolševici od katolíků, takže žádný sex před svatbou a po svatbě žádné rozchody a žádné rozvody a žádná zábava se zadanými, zasnoubenými, vdanými a ženatými a kdo v tomto smyslu nejde s námi, jde proti nám.
Sexuální činnost byla zakázaná (homosexualita byla u nás dlouho trestná) a hlavně, i kdyby se dva domluvili, že poruší přísný sexuální půst, tak nebylo ani kde ho porušit. V bytech, kde často v jedné garsonce žily dvě nebo i tři generace to dost dobře nešlo a půdy a sklepy byly pod dohledem domovních správců a důvěrníků, kteří stříleli bez vyzvání stejně jako hlídači parků a lidové milice.
Rozhodně si myslím, že prostudovat tuto dobu z hlediska projevů sexuální frustrace by bylo krásným námětem na horor, stejně tak by bylo zajímavé zjistit, kolik mladých lidí se kvůli sexuální frustraci pokusilo o sebevraždu a kolik těch sebevražd bylo úspěšných.
Je to téma, kolem kterého se i v naší dnešní společnosti odehrávají kolové tance, které jsou zaměřené na odstup od tématu a nikdo na sebe nechce nijak zvlášť upozorňovat.
Jenomže, v případě, že je celá společnost nemocná, můžeme se divit, že jsou nemocné i naše děti? Že se bojí otevřeně a nahlas promluvit o své vlastní pohlavní identitě? Nechtějí urazit a naštvat své rodiče, prarodiče, učitele a příbuzné, nechtějí rozčílit mámu a bojí se říct, jsem holka, jsem kluk a líbí se mi holky, protože by babička hned běžela pro svěcenou vodu a děda by se neudržel vůbec a možná by to všechno skončilo na psychiatrii návrhem na léčbu ze závislosti na sexu.
Samozřejmě, že v takové společnosti je lepší říct, cítím se být pampeliškou nebo beruškou, ale hlavně o mně nemluvte jako o nějaké poběhlici, která si přivydělává prostitucí, když mě známí vidí, jak jdu s kamarádem do kina.
