Článek
Dlouho jsem si plánoval, že se půjdu podívat na starý bohnický hřbitov, kterému se občas říká hřbitov bláznů. Ono s těmi blázny je to trochu složitější, protože jsou zde pohřbení také vojáci z obou světových válek, z nichž někteří možná byli blázni, ale většinou spíše ne a těch pohřbených jsou zde desítky, některé prameny uvádějí stovky i tisíce. Prostě „nadupaný“ hřbitov.
Řekl bych, že doktoři měli vždycky radost, když mohli nenápadně pohřbívat své pacienty, aniž by se v tom ještě někdo vrtal nebo pitval, takže hřbitov byl zde založený jako takové, řekněme poslední oddělení dnes již legendárního psychiatrického ústavu v Bohnicích.
I když je nespornou skutečností, že v současné době nejde o psychiatrický ústav nebo psychiatrickou léčebnu, ale o Nemocnici Bohnice. Zní to líp a líp to vypadá.
Ani nevím, jak tam zvládali karanténu, protože vždy tam bylo mnoho lidí, pacienti byli našlapaní v poměrně malých prostorách, ať už na „neklidu“ na sedmadvacítce nebo i na jedničce a v dalších pavilonech.
V dobách totalitních v psychiatrickém ústavu obyčejně pobývali přes zimu bezdomovci, proto nebyli vidět, jak mrznou na ulicích. Staré doby jsou však pryč a s novou dobou přišly i nové předpisy a nová pravidla, takže není nic neobvyklého, když musíme občas v parku nebo u supermarketů přeskakovat žebrající bezďáky. Prý je to v rámci demokracie.
Naposledy nebo spíše napředpředposledy jsme se byli podívat na hřbitově bláznů s naším kámošem Darkem ze skupiny, pátrající po kontaktu s různými duchy a strašidly. Domluvili jsme se na setkání ve večerních hodinách a na hřbitov jsme směle vešli krátce po setmění.
Do toho začalo drobně pršet a dohromady to vytvářelo zajímavou atmosféru.
Dark vyprávěl různé historky, které se vázaly k jednotlivým hrobům a k márnici a ukazoval nám místa, kde prý občas ze země vyhlédl duch nebo se objevilo tajemné světlo, které hned nato opět zmizelo. Chodili jsme tam asi dvě hodiny a dozvěděli se kupu zajímavých informací. Když budete chtít zažít něco zvláštního, přinejmenším zvláštní pocit z toho, že jste na rozlehlém hřbitově, kde pod vámi v zemi leží zahrabané hromady šílenců, kteří skončili své životy v psychiatrické léčebně, běžte se na starý bohnický hřbitov podívat.
Potom jsme se s Darkem ještě několikrát sešli, jednou na Ezovíkendu na Křižíkově fontáně na Výstavišti v Praze 7, kde se podobná setkání lidí, kteří měli zájem o esoteriku odehrávala po mnoho let, jednou v Muzeu alchymie kousek pod Hradem u Nerudovky, kde jsme konali rituály pro sebe i pro veřejnost a jednou se u nás Dark zastavil na kus řeči, pokuřovali jsme na balkóně a plánovali na další týden ještě jednu návštěvu u Alchymistů, kde jsme chtěli filmovat duchy, vylákané z jejich úkrytů. To mohlo být docela zajímavé, ale příští den jsem dostal sms zprávu, že se Darkovi udělalo špatně a že skončil v nemocnici, takže jsme setkání s duchy slavných alchymistů odložili, leč Dark za dva dny zemřel.
Rozloučili jsme se s ním, i když nevím, jestli je to zrovna ten nejlepší výraz, protože loučit se s někým, kdo už tam není, dost dobře nejde, ale aspoň jsme se ještě jednou prošli po Starém bohnickém hřbitově, po hřbitově bláznů. Mám z toho jedno docela působivé videjko, které je zatím uloženo v archivu.
Trochu jsem vzpomínal a říkal si, jak ten čas rychle plyne. A všechno, co se stane je potom v čase pohřbeno, až na to všichni zapomenou, podobně jako si nikdo nepamatuje na žádného klienta pohřební služby ze hřbitova bláznů.
Když se blížil konec druhé světové války, začínal se psát rok 1945 a Němci po prohrané největší tankové bitvě u Kurska dostávali kontinuálně od Rusů těžké nakládačky a Rusové je hnali sviňským krokem ze svého území, natáčel pantáta Göbbels, šéf německé propagandy na Barrandově „novinky z fronty“. Čímž se myslely novinky z bitevního pole. Na Barrandově se postavily kulisy, vykopaly se zákopy, z nichž vyskakovali nažehlení Němci v uniformách a stříleli vyděšené Rusáky, zaměstnaní byli režiséři, kameramani, kompars, herci a s největší pravděpodobností i skladatelé podkresové hudby, střihači, mixeři, distributoři, ano, byl to celý filmový průmysl - a novinky z východní fronty končily každý týden dvakrát v kinech, kam se na ně chodili dívat udivení lidé a přitom si říkali, no jo, ale kurňa, když je to nafilmovaný, tak to asi bude pravda. Věřili byste spíše Göbbelsovi a jeho filmařům nebo tomu, co jste zaslechli na ulici?
Když válka skončila, tak 1. května 1945 otrávili manželé Goebbelsovi svých šest dětí kyanidem a společně spáchali sebevraždu, nevím, jestli se přitom natáčeli, ale viděl jsem už podobné filmy, takže bych se tomu ani moc nedivil. Kdyby druhá světová končila v druhé polovině září 2020, mohli Goebbelsovi naskákat do Bečvy, a ještě si pár temp zaplavat. Psychopatie, fanatismus, neústupnost a tvrdohlavost dělají občas z lidských dějin humoresku.
Jen tak na okraj, aby bylo, čemu se zasmát, lidé, kteří mě znají, vědí, že jsem dlouhá léta pracoval u Krátkého filmu Praha ve Studiu Jiřího Trnky (animovaná tvorba), v podstatě jsme „zdědili“ studio v Michelské ulici a studio na Barrandově, kde Gobbels natáčel ty svoje šílenosti a v poměrně malém kolektivu jsme tiše tvořili až do roku 1982, kdy jsem se nenápadně vypařil do tehdejšího Západního Německa.
Zakladatel Krátkého filmu byl známý showman a jeden z hlavních spoluzakladatelů StB Kamil Pixa (to byl dlouhá léta můj hlavní šéf a v podstatě i jediný přímý nadřízený). O Kamilovi Pixovi se často psalo, že jeho vyšetřovací metody byly neobyčejně brutální, ale i umělecké. Asi by to byl také námět na film.
V sedmdesátých letech v kraťasu se mnou pracovali i režisér Petr Sís, Zdeněk Smetana, Igor Ševčík, Jan Švankmajer a pár dalších dobrodruhů, někteří jsou už pod drnem, jiní zůstali v emigraci, ale proč o tom mluvím - mistři ve vytváření iluzí jsou schopní vytvořit pro vás celý svět, kterému budete věřit a budete v něm spokojeně žít a přitom to bude totální hovadina. Vždycky, když jsem ať už při focení nebo při natáčení filmu dělal nějaký trik, snažil jsem se, aby ve svém konečném efektu vypadal naprosto přirozeně. Když se to podařilo, byl jsem spokojený, zvláště, když se mi podařilo takzvaně napálit sama sebe. Přestože jsem byl tvůrce, už jsem nebyl schopný poznat a určit, co byl trik a co ne a jak se vymyšlený trik odehrál.
Za svůj život jsem vyprodukoval, stvořil, vyfotil a „zkolážoval“ tisíce fotek, většinu z nich jsem použil jako ilustraci k článkům nebo byly v knihách a každá z těch fotek, které vypadají na první pohled celkem přirozeně, je ve skutečnosti fotomontáž, sestavená z pěti až deseti dílčích fotografií s odlišnou expozicí, velikostí a často i nasvětlením. A když to není vidět, tak si říkám „dobrá práce“! Kdoví, kolik věcí dnes a zítra ještě kolem sebe takhle nebudeme „vidět“. Necháme se překvapit nebo se na to raději připravíme?
To jen tak na okraj, proč jsem svého času považoval celý Krátký film a studio animované tvorby v Praze za takový druhý „hřbitov bláznů“.
Zajímavá otázka – jak to, že když dva dělají totéž, mají podobné myšlenkové pochody, podobné nápady, podobný smysl pro humor a podobné vzdělání a třeba i natáčejí podobné filmy nebo sepisují a vydávají podobné knihy, prostě a jednoduše dosahují podobných výkonů (může to být i ve sportu), tak jak to, že jeden je najednou slavný, známý, zdánlivě nepřekonatelný a druhý tiše zapadne, jak vždycky říkám, zemřel a za pár let o něm nikdo nevěděl. I kdyby tvořil a hýřil originálními nápady, nebo pohnul českou kulturou či co to tady máme. Často vám v tomto směru nepomůže, ani když napíšete a vydáte deset knih.
