Článek
Víte, jakou to má výhodu, když se naučíte mluvit sami za sebe? Když něco potřebujete, tak si řeknete přesně a trefně, po čem toužíte, pokud se vám něco nelíbí, tak to přesně definujete, řeknete, nelíbí se mi to a to a nemusíte nikoho opravovat, když se snaží mluvit za vás a nemusíte se mlátit do hlavy a klepat si na čelo, že takhle jste to říct nechtěli.
Vždycky jsem se divil k čemu může někdo potřebovat onu zvláštní a podle mě naprosto zbytečnou osobu, která se nazývá mluvčí. Já bych třeba nechtěl, aby za mě mluvil nějaký nebo nějaká mluvčí.
Navíc, ten, kdo jenom mluví a nic nekoná, tak je většinou mluvka a všichni víme, že nám mluvkové nejsou moc sympatičtí, spíše naopak. Kdyby nemluvil a raději by něco dělal.
Kdyby měli mluvčí nějaký svůj svaz, třeba Svaz mluvčích české republiky, tak bych byl docela zvědavý, jestli by mě tam vzali jako svého mluvčího, který by zase mluvil za ně jako mluvčí Svazu mluvčích. Ale to by asi nešlo, protože už by tam byla příliš velká hromada lidí, kteří by nic jiného nedělali, než mleli pyskem.
Vždycky jsem si říkal, že když někdo chce o sobě něco říct ostatním, tak má možnost to sepsat a uveřejnit někde na nějakém blogu nebo na místě k tomu určeném a pokud se najde někdo, koho to zajímá, tak si to tam může najít a přečíst si to.
Jakmile se cokoliv o někom dovídáte takzvaně z doslechu, jedna paní povídala nebo říká se o něm, že provedl to a to, jo a ještě jsem slyšel, že prý něco nezaplatil a měl z toho obrovský průšvih, no jo, to je ten známý potížista a neplatič, na toho si musíme dávat pozor.
To už jsou ale řeči, které hraničí s pomluvami, čili si myslím, že rozhodně je špatně, jakmile se o někom začne mluvit a on u toho není nebo se nějaké rozhovory odehrávají za zády pomlouvaného, to už si může každý vymyslet co chce a hodit to k dobru a pravdivost informací jde rychle do kytek.
Prázdné tlachání ale ještě nikdy nikomu v ničem nepomohlo.
Takže bych asi každému poradil, aby mluvil pouze a jedině sám za sebe a aby se hodně snažil vyhnout se šíření informací, které se nedají dokázat nebo které nemají jasný a přesně definovaný zdroj.
Pokud vám to nedá, tak mluvte o sobě – rád si to někde přečtu, popřípadě bych k tomu mohl i něco napsat, ale hlavně nemluvte o mně a nemluvte za mě, já sám za sebe v podstatě necítím žádnou zvláštní touhu se komukoliv svěřovat se svými myšlenkami a pokud mě ta touha dožene a popadne a něco o sobě dám vědět nebo předhodím davu nějakou zajímavou informaci, která se týká mé osoby, zajímavou vzpomínku nebo nápad, nad kterým jsem v poslední době mudroval, tak je to pouze a jedině moje věc.
I když sem tam něco napíši o svých příbuzných nebo o svých přátelích, kteří již nežijí, tak jsou to věci, které se mě týkají, čili se k nim mohu vyjadřovat. Ale nevidím nic pozoruhodného na tom, když se někde dočtu, že jsem byl nespolehlivý lotr, který se nestaral o své děti, dokonce jsem je opustil, jak jsem se kdesi dočetl, nepečoval jsem o svoji nemocnou manželku a opustil jsem ji, když mě nejvíce potřebovala, to všechno jsou věci, které bych klidně prodiskutoval kdekoliv, kde bych se mohl k danému problému sám za sebe vyjádřit.
Připadá mně krajně neslušné, když si na mě ukazují lidé, kteří mě neznají, často jsme spolu neprohodili ani slovo, ale oni ví nebo vědí všechno o tom, jak jsem svého syna dal do děcáku a jak jsem ho opustil a jak jsem se vždycky na někom přiživoval a celý život jsem nic nedělal.
Okradl jsem svoji matku, obohatil se na svém strýci, který bez mého souhlasu moji matku odvezl ani nevím kam, nestaral jsem se o svou dceru, kterou si její matka vzala s sebou do Kanady, což bylo pro mě docela překvapení a stejně tak jsem se nestaral o svého syna, kterého jsem odložil do úschovny dětí a drze odjel z Německa, kde jsme bydleli a kde mi jednoho krásného dne neprodloužili povolení k pobytu s tím, že mě tam nechtějí. To bylo ještě před migrační vlnou. Tu potom měli za trest. Ale je pravda, že od cizích se to poslouchá lépe a radostněji. Až budu mít svou vlastní mluvčí, tak ta vám všechno vysvětlí, že vám z toho půjde hlava kolem.
