Článek
Nedávno jsem sledoval na sociálních sítích zajímavou diskuzi na téma „rovnost – volnost – bratrství“, kde na jedné straně byly názory, že všichni máme od útlého dětství stejné šance, všichni máme stejná práva, všichni máme možnost naučit se něco, co později použijeme v pracovní oblasti, takže stěžovat si na čistě náhodný životní neúspěch nebo na to, že ostatní měli lepší šance je irelevantní.
Každý je strůjcem svého štěstí, každý je králem svého osudu a pokud se někdo nedokáže uživit nebo volá po sociální pomoci, tak si může jít stěžovat na hlavní nádraží a tam bude na správné adrese.
Druhá strana názorové barikády se oháněla celkem pochopitelnými argumenty, že lidé v dnešní společnosti jsou natolik rozděleni do dvou táborů na chudé a bohaté, že se to už nijak rozumně eliminovat nebo řešit nedá a děti, vyrůstající v chudých rodinách mají proti dětem zbohatlíků mizivé šance dostat se k lukrativním pracovním místům nebo k významným místům ve veřejném životě. Takže se dá říct, že se moc dobře nemají, ale rozhodně se nedá říct, že by si za špatné ekonomické poměry, s nimiž musí od útlého dětství zápasit, mohly samy.
Sám jsem byl svědkem toho, že úplně obyčejní a jinak celkem normální lidé měli škodolibé poznámky na chudé umělce, haha, když byli na vrcholu slávy tak si kupovali drahá auta, jezdili na dovolenou na Floridu, tady si kupovali baráky a každej si myslel, že je pánem zeměkoule – a najednou nemají nic. Bývalá hvězda se už nemůže naparovat v televizi a škudlí na nájem v holobytě, to to dopracovali! Bohužel těmto kritikům z ulice nějak nedochází, že jsme to takhle dopracovali úplně všichni.
Názory, že každý rozumný člověk by měl myslet na stáří a na důchod a dávat si nějaké peníze stranou a potom si nebude muset stěžovat, ani nebude mít důvod, proč fňukat na sociálních sítích, jsou absolutně zcestné. A nereálné.
Pokud má člověk alespoň průměrnou práci a mizivý sice, téměř homeopatický, ale přece jenom nějaký plat, je v životní situaci, na kterou je od dob dospělosti zvyklý. Způsob života, kdy se držíme nad vodou díky nějakému srandovnímu platu budí ve většině lidí dojem, že když se budou více snažit nebo když, tak nějak samy od sebe pominou negativní ekonomické okolnosti, které jsou samozřejmě pouze přechodné, tak se příjmy opět zvýší a bude zase líp. Politická fata morgana.
Těžké psychologické trauma, které pochopí pouze ten, kdo to zažil, jinak se to pochopit nedá, nastane ve chvíli, kdy se měsíční příjem limitně přiblíží nule. Což je v případě naší společnosti většinou chvíle, kdy člověk zestárne, ztratí schopnost pracovat nebo se jakkoliv věnovat výdělečné činnosti, nedostane se do ponožek, nezaváže si tkaničky a dostane důchod, nad jehož výší vybuchne smíchem i úřednice, která zpracovává důchodové záležitosti (mně se to stalo, všechno, co zde píši jsou pouze a jedině moje vlastní zkušenosti, nejsem vypravěč pohádek, bájí, balad a pověstí).
Zůstat bez peněz, je, jak říkal slavný samuraj Zato-ichi, jako být bez hlavy. To je to pravé a skutečné trauma. Není nic horšího. Začnete hodnotit svou životní situaci a najednou si uvědomíte, že všichni vaši příbuzní, kolegové, kamarádi a spolužáci a rodinní příslušníci jsou po smrti a vy tady čučíte bez peněz. V ten moment zažijete pocit, jako kdyby vám na záda spadla zeď. Viděl jsem už hodně lidí, kteří se ve chvíli, kdy si uvědomili ekonomickou pravdu o svém životě a o své existenci, doslova zlomili, jako kdyby dostali herdu do zad od neviditelného siláka a měli místo páteře párátko, začali koktat a během několika dní zemřeli nebo se pokusili o sebevraždu.
Jsou to nepopulární věci, o kterých většina lidí odmítá přemýšlet, chápu, že je větší legrace poslouchat pohádky o zajištěném důstojném stáří, ale to si můžeme paradoxně dovolit, jen když jsme byli ještě děti. Dospělý člověk by měl myslet jako dospělý. Aby nedělal šaška před ostatními a ani sám před sebou.
Zrovna tak mě dokáží pobavit názory, že si my, starší můžeme za svou bídu sami, protože jsme státu neodváděli na daních tolik, aby nám to zajistilo důstojné důchody.
Celý život jsem v bývalém Československu pracoval za almužnu a dodnes mi není jasné, co jsem dělal špatně nebo jak jsem to mohl změnit. Později, po bouřlivých devadesátkách jsem pracoval samostatně, protože jsem jinou práci nesehnal. Vůbec si nedovedu představit, že bych mohl pracovat v televizi třeba jako dramaturg nebo scénárista, to byla místa, na která se v jakékoliv televizní mafii stály fronty.
Jako externí autor a spoluautor a externí scénárista, spisovatel, redaktor a copywriter jsem pracoval bez přestávky a bez dovolené, to je pracovní oblast, kam se nedostanete jen pomocí nějakého strejdy a i v poslední době na to, abyste mohli něco podobného dělat, potřebujete talent, znalosti a zkušenosti, které na ulici nenajdete. Ani umělá tady za vás nezaskočí. Na to je ještě moc umělá.
Proč to říkám, protože nemám rád, když mi někdo předhazuje, že jsem mohl do státní kasy přispívat víc, než jsem přispíval. Tento stát ode mě dostal desetkrát tolik, než jsem měl povinnost mu dát a stejně mám důchod, který rozesměje i zatvrzelé mrzouty.
Takže si myslím, že i ty názory, kdo má jaké šance a kdo má na co jaký talent a jestli by se tady daly pro většinu lidí najít lepší pracovní místa, jsou zcestné, pokud se neřeší jako konkrétní případ od případu. Podle toho se snažte řídit a rozhodovat a nedopadnete tak, jako Škrhola.
