Článek
Víte, jakou to má výhodu, když se naučíte mluvit sami za sebe? Když něco potřebujete, řeknete si přesně a trefně, po čem toužíte a pokud se vám něco nelíbí, tak to přesně definujete, řeknete, nelíbí se mi tohle a tohle a nemusíte nikoho donekonečna otravovat a opravovat, když se snaží mluvit za vás a nemusíte se mlátit do hlavy a klepat si na čelo.
Vždycky jsem se divil k čemu může někdo potřebovat onu zvláštní a podle mě naprosto zbytečnou bytost, která se nazývá mluvčí. Já bych třeba nechtěl, aby za mě mluvil nějaký nebo nějaká mluvčí.
Navíc, ten, kdo jenom mluví a nic nekoná, je většinou mluvka a všichni víme, že mluvkové nikdy nebyli nikomu moc sympatičtí, spíše naopak. Nemusel by tolik mluvit a o to víc by mohl něco užitečného udělat.
Kdyby měli mluvčí nějaký svaz, třeba Svaz mluvčích české republiky, tak bych byl docela zvědavý, jestli by mě tam vzali jako svého mluvčího, který by zase mluvil za ně. Třeba jako mluvčí Svazu mluvčích. Ale to by asi nešlo, protože už by tam byla příliš velká hromada lidí, kteří nic jiného nedělají než melou pyskem.
Vždycky jsem si říkal, že když někdo chce o sobě něco sdělit ostatním, tak má možnost to sepsat a uveřejnit na nějakém blogu nebo na místě k tomu určeném, na sociálních sítích, na instagramu a podobně a když to někoho zaujme, tak si to tam přečte. Tak, jak to právě dělám i já.
Jakmile se cokoliv o někom dovídáte takzvaně z doslechu, jedna paní povídala nebo říká se o něm, že provedl to a to, jo a ještě jsem slyšel, že prý něco nezaplatil a měl z toho obrovský průšvih, no jo, to je ten známý průšvihář (by se to asi řeklo slušně), na toho si musíme dávat pozor. A to ostatní raději ani nechtějte slyšet.
To už jsou řeči, které zavánějí pomluvami, čili si myslím, že rozhodně je špatně, jakmile se o někom začne mluvit a on u toho není nebo se nějaké rozhovory odehrávají za něčími zády, to už si může každý vymyslet co chce a pravdivost informací jde rychle do kytek.
Prázdné tlachání také ještě nikdy nikomu s ničím a v ničem nepomohlo.
Takže bych asi každému poradil, aby mluvil pouze a jedině sám za sebe a aby se hodně snažil vyhnout se šíření informací, které se nedají dokázat nebo které nemají jasný a přesně definovaný zdroj.
Pokud vám to nedá a musíte o něčem mluvit, tak mluvte o sobě – rád si to přečtu, popřípadě bych k tomu mohl i něco napsat, ale hlavně nemluvte o mně a nemluvte za mě, já sám za sebe v podstatě necítím žádnou zvláštní touhu se komukoliv svěřovat se svými myšlenkami a se svými starostmi a pokud mě ta touha dožene a popadne a něco o sobě dám vědět nebo předhodím davu nějakou zajímavou informaci, která se týká mé osoby, zajímavou vzpomínku nebo nápad, nad kterým jsem v poslední době mudroval a trávil podvečerní hodiny, tak je to pouze a jedině moje věc.
I když sem tam něco napíši o svých příbuzných nebo o svých přátelích, kteří již nežijí, tak jsou to věci, které se mě týkají, čili se k nim mohu vyjadřovat. Ale nevidím nic pozoruhodného na tom, když se někde dočtu, že jsem byl nespolehlivý lotr, který se nestaral o své děti, dokonce jsem je opustil, jak jsem se kdesi dočetl, nepečoval jsem o svoji nemocnou manželku a odešel jsem od ní ve chvíli, když mě nejvíce potřebovala.
To všechno jsou věci, které bych klidně prodiskutoval kdekoliv, kde bych se mohl k danému problému sám za sebe vyjádřit i já. Připadá mně krajně neslušné, když si na mě ukazují lidé, kteří mě neznají, často jsme spolu neprohodili ani slovo a zřejmě to tak bude pokračovat i nadále, ale oni ví nebo vědí všechno o tom, jak jsem svého syna dal do děcáku, jak jsem ho svévolně opustil a jak jsem se vždycky na někom přiživoval a celý život jsem nic nedělal.
Okradl jsem svoji matku, obohatil se na svém strýci, který bez mého souhlasu moji matku odvezl ani nevím kam, nestaral jsem se o svou dceru, kterou si její matka vzala s sebou do Kanady, čímž mě docela překvapila, ale stejně tak jsem se nestaral ani o svého syna, kterého jsem odložil a drze odjel z Německa, kde jsme bydleli a kde mi jednoho krásného dne neprodloužili vízum a povolení k pobytu s tím, že mě tam nechtějí. To bylo ještě před migrační vlnou. Tu potom měli za trest. Ale je pravda, že od cizích se to poslouchá lépe a radostněji. Až budu mít svou vlastní mluvčí, tak ta vám všechno vysvětlí, že vám z toho půjde hlava kolem.
Takže zásady slušného soužití s kýmkoliv se dají shrnout do několika jednoduchých pravidel.
Starej se o sebe, jeď si svoje vlastní bomby, zameť si před vlastním prahem a já nevím, co všechno se ještě říká, aby se směr myšlenek obrátil zpátky na svého původce či nositele.
Myšlenky jsou nejagresivnější zbraň, kterou člověk má.
Myšlenky jsou informace, které ovlivňují..? Co vlastně myšlenky ovlivňují?
Je celkem jasné, že myšlenky mohou ovlivňovat jiné myšlenky, což už samo o sobě představuje dosti vysokou hru nejrůznějších informací a potom jsou myšlenky, které se projevují jako elektrické aktivity mozku a lze je měřit nebo spíše registrovat pomocí elektroencefalografu, neboli EEG, což občas budí dojem, že můžeme pomocí EEG nahlédnout do myšlení jiných lidí, ale na takové výši výzkumu čtení myšlenek ještě zdaleka nejsme.
Vědec pomocí přítomnosti mozkových elektrických signálů nebo změn, které vycházejí z mozku může celkem přesně odhadnout, jestli zkoumaný objekt je ještě naživu nebo už to má za sebou, ale to je asi tak všechno.
Nemůžeme ještě nikoho připnout přes USB k počítači tak, aby se na monitoru objevilo, nejlépe rovnou ve Wordu, co mu právě táhne hlavou.
Musíme si prostě zatím vystačit s myšlenkou, že myšlenky mohou ovlivňovat jiné myšlenky, mohou je dokonce i úplně zastavit, vymazat nebo zrušit, což v praxi známe jako proces zapomínání nebo brainwashing (vymytí mozku), ale musíme stále brát na vědomí, že to nikdy nefunguje ve stejné podobě, v jaké nám to straší v hlavě. Zapneme vypínač, vzpomínky se objeví, vypneme vypínač, vzpomínky zmizí. Takhle to nefunguje ani v komunistických režimech.
A v neposlední řadě mají myšlenky funkci malých ventilů, skrze něž v živých organismech protéká energie. Takže, pokud je něco živé, jak jsme se to učili už na základní nebo střední škole - jedná se vždy o systém, v němž nehmotné ovládá hmotné. Informace ovládají hmotu. Což je celkem pochopitelné, ale přesto tato skutečnost odpradávna zaměstnávala zástupy filosofů, učenců a vědců, doktorů, inženýrů a profesorů, zatím ještě s nulovým výsledkem. Na nic průrazného nebo použitelného zatím nepřišli.
Pokud se věda o používání myšlenek nazývá psychologie, dá se říct, že psychologické výzkumy vedou k závěru, že největší chybou při používání myšlenek je malá koncentrace na úkol, který se má vyřešit a zcestné myšlení, kdy se díky narušené pozornosti začne řešit něco, co s původním problémem vůbec nesouvisí.
Takže se opět vracíme k původnímu konstatování, že bude dobré začít řešit své vlastní problémy a naučit se zametat před vlastním prahem.
