Článek
Čas má tu zajímavou vlastnost, že se neustále ztrácí. Když začneme studovat podmínky, které působí na naši pozemskou existenci, přijdeme nakonec na dvě nejzákladnější věci, kolem nichž se vše točí. Je to hmota a čas.
Hmota je ve své podstatě základní projev čehokoliv, protože nenajdeme nic, co by se nějak neprojevovalo. Jakmile má něco svou hmotu, můžeme mít za prokázané, že to existuje.
Hmota, která se může podle slavné Einsteinovy rovnice projevovat též jako energie, je podle našich měřítek a podle našeho poznání nezničitelná a je absolutně všude. Nenajdete škvíru, kde by žádná hmota nebyla, svět je tak přecpaný hmotou, že to jednoho až děsí, ale asi to tak má být, někdy je skutečně lepší naučit se s problémem žít, než se ho snažit za každou cenu vyřešit.
Kdyby někde žádná hmota nebyla, určitě by se takové místo urputně snažilo vcucnout do svého prostoru odpovídající množství hmoty ze svého sousedství a kdoví, jak by to všechno probíhalo. A jak by to dopadlo.
Je možné - a teď vyslovím odvážnou teorii, že místo bez hmoty je vlastně naše známá antihmota. Nemusí to nutně být jakýkoliv útvar tvořený záporně nabitými antiprotony a kladně nabitými pozitrony. Ono je to asi přece jenom trochu složitější. Pokud normální hmota zabírá kus normálního prostoru, tak antihmota, pokud chce dělat čest svému jménu, by měla naopak stejný kus prostoru uvolňovat. Čili šikovný truhlář, kdyby měl k ruce antipilku, antikladivo, antidláto a antišrouby, by mohl vyrobit použitelné dveře nebo použitelný vstup do záporných dimenzí. Kdybychom do takových dveří vešli, asi bychom v našem světě zmizeli, je ale otázka, kde bychom se asi tak mohli objevit.
Je možné, čistě z psychologického hlediska, že by někteří lidé pomocí vlastní intelektuální činnosti, například pomocí usilovné meditace vytvářeli jako vedlejší produkt výměny látkové antihmotu? Samozřejmě ne po tunách nebo kilogramech, ale v odpovídajícím množství, dalo by se říct, v množství menším než malém a pouze pro osobní potřebu.
Pokud antihmota ovlivňuje rychlost plynutí času, dalo by se tím vysvětlit, proč jeden člověk za celý svůj život nedokáže skoro nic, zatímco druhý ve stejných podmínkách podává výkony, které jsou srovnatelné s množstvím vyprodukované práce několika výzkumných ústavů najednou.
Můžete si to samozřejmě vyzkoušet sami na sobě. Řekněte si, co chcete během jednoho roku dokázat, třeba postavit dům, zasadit strom, počít syna a udržet se finančně nad vodou, abyste měli na jídlo a na pokrytí nájmu, elektřiny, vodného a stočného.
Potom si můžete psát deníček, co jste každý den dělali, kolik času jste strávili na ulici čekáním na MHD a kolik času jste strávili obíháním úřadů, popřípadě doktorů. Zřejmě potom zjistíte, že veškerý svůj čas, který máte k dispozici, strávíte poskakováním kolem udržení své holé existence.
Další zajímavá otázka je, proč nemůžete nic stihnout? Je to tím, že kolem vás zrovna panuje špatná kvalita času nebo špatná kvalita řídících funkcí, které ovládají náš život ve hmotě a antihmotě?
