Článek
Už jsem dlouho nepsal žádnou oslavnou ódu na svou matku neboli na svou bohorodičku, jak jsem jí též občas s trochou, ale opravdu jen trochou ironie říkal.
Moje matka se narodila 7. listopadu 1928 v Čejči u Hodonína, ve stejné vesnici, v jaké se narodil 7. března 1850 prezident osvoboditel, československý státník, filozof, sociolog a pedagog, první prezident Československé republiky Tomáš Garrigue Masaryk.
Karel Čapek, který patří mezi nejdůležitější, nejváženější a nejznámější české spisovatele vydal knihu Hovory s T. G. Masarykem. Kniha vznikala tak, že Čapek pravidelně po několik let jezdil za prezidentem Masarykem a u kávičky společně rozebírali nejrůznější otázky filozofické, etické, mravní, politické a současně tak tvořili i jakousi školu správného, nenásilného a demokratického myšlení pro všechny ostatní, kteří zrovna neseděli na Hradě.
Karel Čapek se tak stal jakýmsi neoficiálním mluvčím pana prezidenta Masaryka a jejich společná politická a sociálně filozofická snaha něco zajímavého, viditelného, hmatatelného a hlavně prospěšného po sobě zanechat a nepromarnit v životě ani minutu se zcela jistě stala předobrazem kulturních hodnot pro nesčetné množství čtenářů, rekrutujících se nejen z intelektuálních, ale hlavně z dělnických a řemeslnických vrstev a kruhů.
Ano, ano, Čejč okres Hodonín, je obec, která několikrát za sebou získala titul nejkrásnější, popřípadě nejupravenější obec Československa. A mohu potvrdit, že čejčští se dlouhá léta opravdu snažili. Na návsi, která svým způsobem vypadá jako takové delší náměstí, bylo vždy naklizíno, těžko byste tam našli na zemi pírko od nějakého neukázněného opeřence a když tam někdy zapršelo, tak hned po dešti vybíhali ze dveří horliví vesničané nebo domorodci nebo jak je nazvat a pomocí starších ručníků vysoušeli mělké louže… no, tomu už věřit nemusíte, to je hloupost, stejná jako, že T. G. Masaryk nechal střílet do dělníků. Tomu se v komunistickém režimu dlouho věřilo a věřím, že i dnes se najdou lidé, kteří tomuto blábolu věří - ale už vám neodpoví na otázku, který z dnešních politických představitelů by mohl rozkázat státní policii, aby do někoho střílela.
Věřila tomu i moje matka, která mi o tom často vyprávěla a jak byla jinak hrozně pilná a přičinlivá, ručníkem vysušila v Čejči bezpočet louží, takže jí nakonec nezbyl ani čas na učení a studium, takže nikdy v životě se ani nevyučila, ani nevystudovala žádnou školu. Ona se vlastně nenaučila kromě čtení a psaní vůbec nic. Klidně by jí mohli v Čejči postavit na návsi sochu Poslední moravský analfabet. Nebo Poslední moravský Mohykán.
Stejně ale, pokud to tak mohu říct, byla moje matka fenomenální.
Nikdy se nenaučila jezdit na kole ani na koloběžce. Její nejvyšší výkon v tomto směru byl, že jednou převedla jízdní kolo z jedné části dvora na druhou, aby nestálo na dešti, ale trochu se jí přitom pletla řidítka.
Nikdy se nenaučila plavat. Ani splývat nebo dělat dřepy ve vodě. Dokázala se s pomocí dostat na nafukovací lehátko, kde vydržela třeba půl hodiny, potom ji museli sundat.
Ráda ale celý život jezdila k moři, ale to je už o něčem jiném.
Nikdy se nenaučila řídit auto, možná, kdyby se vešla do dětského plechového šlapacího autíčka, tak by byla schopná pár metrů popojet, ale jinak nikdy neměla řidičák ani neseděla za volantem.
Ale, abych nebudil dojem, že jsem zavilý kritik všeho, co moje matka neuměla, skončím konstatováním, že neuměla ani jezdit s kočárkem, ani táhnout za sebou v zimě sáňky. Buď jsem jako malé dítě skončil v prachu vedle cesty nebo ve sněhové závěji.
Jediné, po čem máti vyloženě silně toužila bylo dělat oslnivou kariéru v oblasti umění, chtěla hrát ve filmu, popřípadě chtěla vyniknout jako spisovatelka, autorka četných obdivovaných románů, to jsme asi měli společné. Bohužel se ale nikdy nenaučila psát na stroji, nakonec po dlouhých bojích s psacím strojem začala psát čtyřmi prsty a u toho zůstala, i když ve stáří již měla byt, pracovnu, ateliér, dva počítače a naučila se ovládat telefon, to znamená, že když chtěla někomu zavolat, dokázala zvolit číslo, věděla kam mluvit a jak po skončení hovoru zavěsit.
K tomu se naučila trochu vařit, zvláště takové ty postupy, kde se vyžadovalo uvést vodu do varu a potom už se jelo podle návodu. Uměla zapnout a vypnout televizi, uměla zamknout a odemknout a otevřít a zavřít dveře. Uměla se podepsat.
Kupodivu jí nikdy nechyběla v životě žádná škola, ani střední, natož vysoká.
Když jí bylo dvacet a bydlela v Čejči, tak si vzala za muže mého budoucího otce, který ji usnadňoval život jako Robur - Dobyvatel, důstojník československé armády, dotáhl to až na inženýra plukovníka. Vždycky, když jdu kolem ulice Podplukovníka Sochora nebo jsem na Nábřeží kapitána Jaroše, tak si říkám, hm, jsou po nich pojmenované ulice a přitom to byly nižší šarže než měl můj otec.
Když se moje máti vdala, tak vstoupila do Komunistické strany Československa a pracovala nejdříve v knihovně, potom jsme se přestěhovali do Rakovníka, kde pracovala jako redaktorka a později jako šéfredaktorka rakovnických novin Rozvoj a když se dostal můj strýc do Rudého práva v Praze, tak tam za sebou přitáhl i moji matku, takže celý život pracovala v zahraničním oddělení Rudého práva, přitom byla vedoucí smíchovského kroužku lidové tvorby, přestože se musela hodně snažit, aby zvládla zavázat si tkaničky u bot. Ale měla od státu slušné dotace a v Rudém právu slušný plat a práci, která ji bavila. Se divím, že se nepokoušela radit ostatním, co mají dělat a jak mají hodně chtít, když třeba neměli práci nebo sháněli byt, popřípadě neměli peníze na přežití.
Určitě je a bude její jméno zapsáno vedle jména jejího bratra Jaroslava ve zlaté knize čestných občanů supervesnice Čejč u Hodonína. Nevím, jestli je tam zanesen i T. G. Masaryk, ale ten asi tolik zásluh neměl.
