Článek
Magie je stará jako lidstvo samo. Jakmile člověk pobral rozum, chtěl najít pevný bod své existence. Tím bodem se nakonec stala lidská mysl, pomocí níž mohl ovlivňovat věci, lidi, zvířata a rostliny kolem sebe. Magie je filozofie praxe. Bez imaginace, bez empatie a bez schopnosti tvořit a používat slova by náš mozek nebyl tím, čím je dnes.
Slyšel jsem docela vtipnou teorii o tom, že velký mozek máme hlavně proto, aby se nám při chůzi dobře držela rovnováha, ale nemohu s tím tak zcela souhlasit. I když je pravdou, že hlavní náplní práce mozku je skutečně neustálé udržování rovnováhy, ale nikoliv pouze ve fyzikálním slova smyslu.
Prvními svatyněmi byly pro lidi temné jeskyně. Nebyl to jen úkryt před deštěm a před sněhem. Jeskyně byly první katedrály, kde se lidé klaněli Matce Bohyni a zázraku života. Tehdy ještě člověk neměl strach z temnoty. Nezapomínejme, že byl sběrač a lovec a většina lovů se odehrávala v noci. Proto byla existence člověka úzce spojená s Měsícem a my můžeme směle mluvit o měsíční fázi magie a náboženství.
Rituály, spojené s Měsícem se staly základem esoterního pohledu na svět. Později, při přechodu z loveckého způsobu života na zemědělský, se stala existence člověka závislá na Slunci a sluneční náboženství začala vytlačovat náboženství měsíční. Mužský sluneční bůh nastoupil na trůn místo měsíční ženské bohyně. Dnes nahlížíme na původní čarodějnictví jako na čarodějnictví matriarchální, ženské, měsíční.
Grafické symboly mají svůj původ v prvních orientačních značkách a v kresbách, které vyjadřují snahu sdělit ostatním obsah svých představ.
Je pravděpodobné, že schopnost rozumět grafickým symbolům má pouze člověk. Není zcela jasné, jestli tuto schopnost měli také neandrtálci, kteří představují geneticky odlišnou větev myslících bytostí. Pokud tuto schopnost neměli, což je dost pravděpodobné, byla to právě schopnost používat symboly, ať už k zápisu informací nebo k provádění magických rituálů, co umožnilo přežít našemu druhu.
Důkazem fascinace z grafické a magické tvorby jsou otisky dětských rukou, staré několik desítek tisíc let, nalezené v jeskyních a fantastické obrazy pravěkých zvířat. Obtisknuté ruce a dechem vytvořené siluety rukou (pravěcí malíři si dávali do pusy směs okru a popela a to vše prskali na zeď) vypovídají o tom, že už tehdy měl člověk víru v moc svých myšlenek.
Obraz, symbol, „podpis“, to všechno mělo pro člověka zvláštní, dnes bychom řekli magický, význam. A nebyly to jenom svaly a fyzická odolnost, co lidem pomohlo vyrovnat se s drsnými přírodními podmínkami a přežít dobu ledovou. Byl to instinkt, povýšený na fantazii a schopnost imaginace a empatie, čili schopnost vcítit se do uvažování jiných bytostí. A samozřejmě i schopnost používat slova, pomocí nichž se v našich hlavách vytváří obraz okolního světa.
To z nás učinilo nejsilnějšího predátora na této planetě. Myslící člověk se dokázal rychle učit, předvídal situace, vracel se do minulosti, analyzoval a plánoval to, co ještě neexistovalo, to znamená budoucnost. A hlavně stále porovnával různé věci a jevy a hledal pro ně společné jmenovatele, což se stalo základem všech rituálů, které známe a používáme dodnes.
Rituál – myšlenka převedená do praxe
Říká se, že lidé začali dělat rituály, aby si pojistili příští východ slunce nebo střídání ročních období, úspěšný lov, popřípadě dobrý porod svým ženám, tedy v podstatě věci, které by se zřejmě odehrály i bez provádění složitých rituálů. Ale nevíme, zatím to ještě nikdo nevyzkoušel.
Myšlenka rituálu vychází z toho, že když něco napodobíme, pokud možno, co nejpřesněji a vneseme do toho pár menších změn, neboli stvoříme svou vlastní verzi již hotového příběhu, začnou se po čase tyto změny přenášet do skutečnosti.
Rituál opakujeme tak dlouho, až se staneme součástí toho, co sledujeme. V bojovém umění se donekonečna napodobují pohyby bojujících zvířat. Opakují se tak dlouho, až přejdou do krve.
Když se člověk učí hrát na hudební nástroj, cvičí tak dlouho, až se nástroj stane součástí jeho těla. Říká se tomu, získat pro něco cit. V oblasti dechových nástrojů je to nátisk.
Dobrý řidič vnímá auto jako součást své tělesné schránky. Narazí pneumatikou do výmolu, zasyčí a stáhne obličej do bolestivé grimasy, jako kdyby se sám udeřil do ruky nebo do nohy.
Účelem rituálu na „východ Slunce“ není zajistit, aby Slunce skutečně vyšlo, ono vyjde tak jako tak, ale rituál nám umožní naplno vnímat prožitek východu Slunce. Ten, kdo rituál provádí se na chvíli ztotožňuje s východem Slunce, zapojuje se do procesu, stává se jeho součástí.
K čemu je to dobré?
Dejme tomu, že když se člověk rituálně sžil s určitým druhem trávy, mohl z ní v průběhu poměrně krátkého času vypěstovat obilí.
Dejme tomu, že domestikace mnoha druhů zvířat byla usnadněná nebo umožněná prožitky podobných rituálů - dodnes není tento proces uspokojivě vysvětlen.
Ale je možné i to, že člověk, který se rituálně sžil se svým výzkumem natolik, že víc to už ani nešlo, mohl mezi stovkami obyčejných plísní objevit penicilin. Náhodička.
Prostě a jednoduše - člověk, který se pomocí rituálu, ať už ho nazýváme soustředěním, meditací, kontemplací, prožitkem, výzkumem, tréninkem, cvikem nebo praxí, vžívá do těžko popsatelného spojení s určitým jevem, může využít specifických pochodů mysli, známých jako inspirace, analogie, synchronicita a naladění se na užitečný konstruktivní nápad k ovládnutí tohoto jevu. Jeho myšlení je tedy poněkud jiné, než myšlení normálního, v tomto smyslu netrénovaného člověka.
