Článek
Původně jsem tento článek, který asi bude mít nejblíže ke svižnému fejetonu, začal psát, protože jsem chtěl odkázat na určitá pravidla týkající se správného dýchání při cvičení a v podstatě i mimo cvičení čili všeobecně dýchání bez cvičení. A možná i cvičení bez dýchání. Základem kondičních sportovních disciplín vždy byl, je a bude bench-press. Kdo nikdy v životě necvičil bench-press, zůstal o mnohé ochuzen a je možné, že to na stará kolena už nedohoní. Možná by se vyplatilo narodit se ještě jednou a zkusit to znovu, tentokrát s občasným procvičením (po česku) benče.
Když se občas dnes rozhlédnu po starších lidech, třeba v supermarketech nebo na ulici, vidím většinou žalostné lidské trosky. Ale to není proto, že mají za sebou nadvládu bolševiků, většina z nich sama byla v KSČ nebo alespoň v SSM, ale je to hlavně proto, že tito lidé nikdy necvičili, nikdy se nestarali o své zdraví a nikdy nic nedělali pro svou kondici. Možná ani nikdy nezkoušeli zhluboka dýchat. Pravda, občas nekouřili nebo neholdovali alkoholu a doma se přezouvali do domácí obuvi, ale to, bohužel nestačí. Jako první v jejich životě rozhodně chyběl - klasický bench-press. K čemu je benč dobrý? Aktivuje a posiluje svaly, které potřebujeme k dýchání. A ke správnému držení těla.
V případě, že se dostaneme do fitka nebo do jakékoliv posilovny nebo kamkoliv, kde je možnost benč procvičit, tak to prostě uděláme. A na nic jiného se neptáme.
Tréninkových možností jsou dnes stovky, kdyby měl čirou náhodou kdokoliv zájem o to, jak benč správně nebo aspoň proveditelně (chvalitebně) cvičit, tak si snadno „vygúglí“ hromadu „youtuberáckých“ odkazů a je možné, že tam bude i nějaké to videjko ode mě, protože jsem jich též na téma „cvičíme bench-press“ natočil docela dost.
Já sám jsem se k benči dostal víceméně náhodou. Byly mi čtyři roky nebo pět a po dlouhodobé nemoci, která je spojená s odvápněním kostry jsem se dostal na fyzioterapii, kde mi doktor, odborník na rehabilitace a na nápravný tělocvik ukázal tři základní cviky, které jsem měl cvičit. Neříkal žádné termíny, jako dvakrát týdně nebo třikrát týdně, prostě jsem tyto cviky měl cvičit, kdykoliv budu mít chuť a příležitost. S tím benčem to bylo trochu složitější, protože na to potřebujete obouruční činku, ale šťastnou shodou náhod měl můj děda jako památku na cvičení v Sokole asi dvanáctikilovou obouručku, což byla moje první činka, s níž jsem se, vleže na kuchyňské stoličce, které se odborně říkalo štokrle, vydal na dobrodružnou cestu dětského kulturisticky. Děda, který pracoval jako živnostník, truhlář a stolař, mi časem vyrobil ještě jedno, trochu delší a pohodlnější štokrle, na němž jsem si už při cvičení připadal jako profesionál. Cvičil jsem vždycky v kuchyni, kde na mě dávala pozor moje máti, hlavně, abych se nezabil a mě to šíleně bavilo.
Později jsem přešel na ještě větší a vyšší lavičku, nakoupil jsem si činky, nakládačky, abych mohl cvičit s váhou až 110 kg a k tomu jsem si doma mezi futra nainstaloval hrazdu. Nikam jsem nepospíchal a úspěch se dostavil. Zhroucená postava se mi po letech, jak se říká, začala stavět do latě, a tak jsem s radostí v srdci benčpres cvičil dál, až jsem na Vysoké škole chemicko – technologické třikrát za sebou vyhrál soutěž o nejsilnějšího muže. Ale to jsem už na tom byl tak dobře, že jsem si ani nepřipadal jako nejsilnější, spíše jsem nevycházel z údivu, jak jsou ostatní slabí.
Nicméně jsem se v benči netýral dalším zvedáním váhy, s níž jsem zápolil. Zůstal jsem na maximu 130 kilo, protože přece jenom, i když jsem s nedostatkem vápníku, jak mi říkali doktoři, zápasil prakticky celý život, tak jsem si nechtěl při cvičení zlomit ruku nebo zápěstí.
Cvičím si takhle nenápadně dodnes, cvičím si sám pro sebe, v tričku moc nechodím, takže to na mně není vidět, ale cítím, že se hlavně díky benči a díky hrazdě držím tak nějak pohromadě a navíc, jak vždycky říkám, když někdo něco zdvihne, tak to zdvihnu i s ním. Posledních dvacet jsem chodil pravidelně do fitka se svými známými, ale často tam byli i kritici, kteří se mi smáli, že tak, jak to dělám já, se necvičí. Ale chce to udržet se na vlastní cestě a nenechat se vykolejit. V podstatě se nyní řadím k nejstarším českým kulturistům a v druhé podstatě je mi to srdečně jedno.
Bolesti kloubů nebo páteře nemám, léky žádné nepotřebuji. K tomu občas dodávám, že jsem stejně starý jako Arnold Schwarzenegger. Zkuste nad tím přemýšlet. Jsem přesvědčen, že ve většině případů může za stařeckou slabost a bezmocnost nechuť, popřípadě nedostatek příležitostí trochu si zacvičit.
