Článek
Pokud někomu nepracuje mozek úplně normálně, střídají se u něho stavy mozkové ochablosti se stavy mánie, stejně tak se střídají emoce, které jsou navíc většinou prudké a nekontrolovatelné.
Stav mánie je něco jako revoluce v mozku. Na mánii bychom se mohli dívat jako na návrat k bájným, dnes již zapomenutým psychosomatickým schopnostem. Nevěřte tvrzení, že člověk využívá jen části svého mozku, mozek vždy běží naplno, na žádných 10 nebo 15%, to je nesmysl. Stav mánie je ale ještě něco víc než „normální“ zápřah mozku na 100%. V tomto stavu zřejmě dochází k neobvyklým propojením mozkových struktur. Mozek dokáže v případě akutní potřeby nebo v případě akutní nouze produkovat látky, které účinkují jako léky nebo povzbuzující drogy. Mozek to ale dokáže nejen v případech, kdy, jak se říká, jde o víc než o všechno, ale i ve chvílích, kdy nastane manická fáze bipolární afektivní poruchy.
Za normálních okolností, když člověk usíná nad prací, u televize nebo dokonce i během zábavy, udělá si kafe, sáhne po kofeinu nebo po lécích s amfetaminem a tím se „probere“. Ale ani tak v sobě nedokáže vzbudit „vyšší“ schopnosti, kterými disponuje člověk v mánii.
Pokud se bipolární „šílenec“ pustí v manické fázi do čehokoliv, má energie za tři lidi, necítí potřebu spát, překonává rekordy a útočí na další. Bylo by zajímavé, kdyby se lidem, kteří jsou v mánii, udělala klasická dopingová zkouška. Je možné, že v jejich krvi v tu chvíli kolují „zakázané“ látky a možná i zvláštní specifické hormony, o jejichž existenci a složení nemáme ani tušení… Potíž ve výzkumu těchto stavů je hlavně v tom, že lidé v mánii se těžko chytají a pokud se vám podaří nějakého chytit, je většinou nemožné jej přemluvit k rozumné spolupráci.
Podobných stavů jsem se pokoušel ještě s dalšími zájemci dosáhnout pomocí cvičení v kurzech meditací a tantry. Říkali jsme tomu stav řízené mánie, protože pokud je mánie alespoň zčásti řízená, dojde ke zvýšení síly a vytrvalosti, ale většina duševních pochodů zůstává pod kontrolou. Je pravděpodobné, že s nekontrolovaným stavem mánie souvisí epilepsie nebo tanec sv. Víta, při kterém se člověk natřásá, poskakuje, tančí a křepčí, ale není to z čiré radosti, je to proto, že nemůže přestat v rychlém, pravidelném pohybu končetin a když to trvá několik dní, může dojít ke kritickému vyčerpání.
Moje bývalá manželka dostala po operaci zlomeniny kotníku záchvat epileptických křečí, tak silných, že si při nich rozdrtila zuby. Byly to křeče, trvající několik dní a nedaly se ovládnout, ani zvládnout. Nepomohlo ani pozitivní myšlení, ani koncentrace na poučky typu, všechno zlé je k něčemu dobré. Během pár dní byla prakticky bez zubů a musela podstoupit složitou a nákladnou rekonstrukci chrupu. To jsou ty příklady ze žhavé praxe, v nichž nepomáhají žádná pseudoezoterní moudra ani návštěvy andělů a jiných mimozemských bytostí.
Ve stavu řízené mánie člověk disponuje velkou silou a pokud se v této fázi pohybuje nebo cvičí, vylučují se ze svalů do krevního oběhu látky, které působí podobně jako očkování proti bakteriím a virózám. To píši hlavně z vlastních zkušeností a ze zkušeností svých kolegů, čili netvrdím, že to musí u každého jedince stoprocentně fungovat, ale je silná pravděpodobnost, že i ostatní dojdou k podobným závěrům.
Jak se dostat do stavu řízené mánie a jak v něm co nejdéle vydržet, to si opět může vyzkoušet každý sám na sobě, většinou stačí opakovat při cvičení jeden nenáročný pohyb stále dokola, například se pustíte do opakování lehkých kliků, třeba i tisíckrát za sebou. Ještě jednou zdůrazňuji, že to chce vyzkoušet si nejdříve svou vlastní odolnost vůči delšímu cvičení, abychom si nepřipadali jako Mauglí, který omylem vyběhne z pralesa a hned vběhne do prvního supermoderního fitka, které je nablízku.
Řekli jsme si, že člověk se dá definovat jako agresivní pomatenec, jehož agresivita se po celý život bude projevuje snahou předělávat věci, zvířata a ostatní lidi podle svých nemocných představ. Každému je jasné, že příroda bude fungovat i bez lidské ruky, bez asfaltových a dlážděných cestiček, bez dálnic a bez uniforem a stejnokrojů a dokonce i bez letadel a bez továren a bez betonových džunglí, v nichž nespokojeně bydlíme a přesto jsme na ně hrdí.
Máme tu zrůdnost všichni v sobě. Když slyšíme o pokusech na zvířatech, zotročování živých tvorů včetně lidí, misionování, při kterém nejde o nic jiného, než o krádež a devastaci tradic a kulturního dědictví, o sériovém a masovém vraždění, holocaustu, genocidě, mučení a popravách, o kolonizaci národů a celých světadílů, o válkách a válečných taženích, jsme klidní a v pohodě, místo abychom omdlévali hrůzou. Vyprávění o vlastní agresivitě říkáme dějiny nebo dějepis. Zvykli jsme si na obraz zbičovaného polomrtvého chlapa, přibitého na kříži jako na symbol naší civilizace a jsme hrdí, že se na to dívají naše děti a nikoho ani nenapadne, že by z toho mohly mít doživotní trauma nebo šok. Ale většinou z toho žádný šok nemají, právě proto, že to jsou naše děti, malí agresivní šílenci, kteří se už klepou na první příležitost jak své šílenství projevit.
Těchto skutečností si všimli lidé, kteří se označují jako humanisté a kteří se na projevy agrese začali dívat skrz prsty, což je zase jejich projev agrese. Jinak se ale snaží v sobě a ve svých dětech a žácích přímočaré projevy agrese potlačit.
Buddhismus je sám o sobě poměrně dost agresivní, expandoval a prosadil se téměř po celém světě a ve většině svých projevů se jeví jako docela mírumilovný.
Zen-buddhismus a všechna učení o nezasahování, která říkají, že člověk má hlavně pozorovat, ale co nejméně do čehokoliv zasahovat, jsou na cestě ke zvládnutí vrozené agresivity nejdále.
Nejhorším způsobem se fylogeneticky děděná a programovatelná agresivita začne projevovat kdekoliv, kde dochází ke spojení víry a organizace.
Jakmile se v jakékoliv formě spojí jakákoliv organizace s jakoukoliv vírou, začne se vrozená lidská agresivita projevovat v nejhorších možných podobách. Často se mluví o nelidském chování, jako kdybychom se styděli za svou přirozenost. Jako příklady stačí uvést církevní inkvizici.
Organizace, které jsou spojené s vírou, o sobě často prohlašují, že pomáhají lidem. Deklarují pomoc lidem v nouzi. Jak se tato pomoc ve skutečnosti projevuje, je další projev agresivity.
Co je to pomoc? Když někdo spadne a my mu pomůžeme vstát, dá se mluvit o pomoci.
Když k němu zavoláme pomoc, je to také pomoc. Zrovna tak, když vetché babičce pomůžeme nést dvacetikilovou tašku s nákupem, dá se mluvít o pomoci. Pokud babičce, vrávorající pod tíhou kufru nebo plné nákupní tašky nabídneme, že jí budeme dělat společnost, aby se při vláčení těžkého zavazadla nenudila, není to s tou pomocí už tak jednoznačné.
Když si kolega v práci zapomene doma peníze a my mu půjčíme stovku, aby si mohl koupit cigarety, je to také pomoc. Přestože mu tím částečně pomáháme i do hrobu. Jestli se jedná o pomoc nebo o zdánlivou pomoc nebo se o žádnou pomoc nejedná, o tom často rozhodují dosti spletité okolnosti. Stane se, že někdo nemá kde bydlet, nemá peníze, ale má práci, takže si vezme hypotéku. Hypotéka znamená, že za cenu okamžitého řešení bude muset zaplatit o mnoho vyšší cenu. Je to pomoc nebo vyděračství? Kde končí korektní půjčka a kde začíná lichva?
Samostatnou kapitolou v dějinách lidské agresivity je pomoc méně vyspělým národům nebo jak jim někdy říkáme, primitivním domorodcům. Měli bychom jim pomáhat, jsme přece humanisté.
Takže uděláme sbírku a postavíme jim školu, aby se mohli učit angličtinu, matematiku a katechismus. Nebo jim koupíme traktor. Tohle ale ve skutečnosti žádná pomoc není. Nebo je to hodně ošemetná pomoc.
Představte si, že nastoupíte u nějaké firmy do práce a na personálním oddělení vám řeknou, že vám místo peněz budou dávat ponožky, kilo mouky a půlku chleba. Místo peněz vám poskytnou pomoc.
Pokud chceme někomu pomoct, vezmeme ho takříkajíc do kšeftu nebo s ním uzavřeme oboustranně výhodnou smlouvu. Tomu se říká spolupráce, kterou můžete očekávat pouze od lidí, kteří mají svou vlastní agresivitu již do značné míry zpracovanou.
