Článek
S lehkým údivem jsem četl mimořádně těžké verbální vzdechy šéfů známých až exkluzivních oděvních a obuvních značek, jaká je to hrůza, že skoro nic neprodali a někde klesl obrat natolik, že už mají pár týdnů zavřeno, ztráty jsou tu šedesát miliónů, onde dvě stě miliónů, leč majitelé pronajatých prostor nechtějí nikomu odpustit ani zlomek nájmu a na veškeré nářky odpovídají stereotypně, ano, my vás chápeme, ale hlavně zaplaťte všechno včas. Situace, jakou by snad ani Franz Kafka nevymyslel. Chybí už jen fáze proměny úspěšného obchodníka v ošklivého brouka, který nikoho nezajímá.
Ano, je to možná trochu hloupé, ale dovolím si opět lehce připomenout, že velcí bossové se v podstatě ocitají ve stejné situaci, v jaké jsem se svou „firmou“, nebo jak to nazvat, už více jak třicet let. Nemám peníze, ale na to jsem už zvyklý, takže chvíli plavu a chvíli se zase topím a protože je pro mě prakticky nemožné najít si jakékoliv slušně placené zaměstnání, jsem celý život odkázaný pouze na samostatnou práci, neboli samostatnou výdělečnou činnost, občas až téměř podnikání.
Nájem po mně chtěli majitelé obytných prostor kupodivu vždycky, ať už jsem si pronajal cokoliv kdekoliv, v Břehové ulici, v Pařížské ulici, v Musílkově ulici, v Gdaňské ulici, v Kotvě, v kavárně u Joea u Kotvy a samozřejmě i U smaltovny a ve Vinařské ulici a mimo Prahu to bylo jak přes kopírák to samé. Žádný z majitelů pronajatých prostor mi nikdy neodpustil z nájmu ani korunu. Proč by to taky dělal? Daně a poplatky jsem platil jak mourovatej a snažil jsem se nenechávat za sebou žádné dluhy.
Z téhož důvodu jsem si nikdy nemohl dovolit nepracovat kvůli nemoci, a když mi kleknul jeden z počítačů nebo něco nezvládla technika, popřípadě se mi nečekaně zvýšila spotřeba energií a vody, tak to vždycky končilo tím, že jsem nějaký účet splácel třeba půl roku nebo i rok. Každého zajímalo pouze, jestli to splatím v plné výši a včas, v domluveném termínu.
Nikoho nezajímalo, že jsem třicet let nebyl na dovolené a nikoho nezajímalo, že mi nikdy nepřišla žádná ekonomická pomoc nebo dotace od státu nebo jakákoliv a z jakéhokoliv důvodu velkorysá finanční náplast od Úřadu práce na nečekané výdaje. Když bylo nejhůř, pomohli mi přátelé a lidé blízcí, přestože mnozí z nich často zažívali něco podobného. A občas na tom byli ještě hůř.
Patřím k poválečné generaci, narodil jsem se krátce po skončení druhé světové a dobře si pamatuji, že zhruba tak do osmdesátých let jsme měli představu o hrdinství asi takovou, jakou v nás pěstoval vykrmený Arnold Schwarzenegger a jeho vyzáblejší kolega Bruce Lee. Něco se mi nelíbí, tak skočím skrz zavřené okno do místnosti a všechny, kdo se mnou nesouhlasí bleskurychle postřílím a zbytek umlátím pažbou.
Dnes se díky celkové situaci v našich myslích formuje nová představa hrdiny. Je to na první pohled nenápadný člověk, který ale i v prudkém dešti a přívalu nejrůznějších katastrof s jistotou skáče přes ekonomické kaluže a krachující burzy a bezpečně nás, třeba i na zádech, odnese do peněžního ústavu, kde pro nás mají připravenou finanční a sociální pomoc.
Neberte to tak, že si stěžuji nebo skuhrám, pouze konstatuji fakta, která se těžko vyvrací a nevycházím z údivu, když vidím zděšení vlkodlaků z Wall Streetu a „velkých šéfů“ lehkého průmyslu, kteří najednou stojí před nečekanou ztrátou. Čehokoliv. Nečekanou?
Když to řeknu jinak, tak nechápu, jak může obchodníka, který dělá čest svému jménu, překvapit jakákoliv businessová ztráta? Zabolet ano, ale ne překvapit. Pokud budu mít obchod, tak přece musím počítat i s tím, že se díky čemukoliv, i kdyby to byl zásah vyšší moci mohou začít hroutit moje pracovní a podnikatelské úspěchy. Zásah vyšší moci teď nemyslím nijak esotericky, jako třeba drtivý dopad černých rituálů nebo woodoo, které se vymklo z rukou, ale beru v potaz třeba úder blesku, velkou vlnu při povodních, požár skladiště dynamitu, revoluci nebo i poklidný politický převrat doprovázený zpěvem Marty Kubišové, ale i drtivý dopad čehokoliv ze strany konkurence, to všechno může celý můj podnik či obchod zastavit. A nastavit na „čelem vzad, pochodem vchod!“
Když se redaktoři ptali nejbohatších Čechů, jak se jich dotkla znenadání se objevivší krize a co hodlají udělat jako nejbohatší Čechové pro ty nejchudší, tak většinou zněla odpověď, ano, mám pod palcem cestovní ruch, několik letadel a ubytování v luxusních hotelích po celém světě, ale mám samozřejmě také rezervy, takže nebudu ani propouštět, ani snižovat zaměstnancům platy, mohu si dovolit odstavení businessu naplánovat až na konec příštího roku. Vždycky musíte počítat s tím, že krize nejvíce dolehne na ty chudší, ale přimluvím se za ně, aby dostali včas objednané recitátory, eh, pardon, respirátory z Číny.
Teď možná trochu odbočím, ale je to taková téměř zajímavost. Když jsem byl, žil a pracoval svého času v Západním Německu, neboli v Bundesrepublik Deutschland, bydlel jsem úplně na západě v Nordrhein-Westfalen, v severním Porýní–Vestfálsku a kdo to v té době neviděl, asi si neučiní o tom kraji správnou představu, bylo tam poměrně málo obyvatel, hodně volného prostoru, současně tam bylo lacino, bylo tam nejlevnější zboží, když ne na světě, tak v Evropě určitě. Bydlení absolutně parádní, člověk si připadal, jako kdyby byl pořád na dovolené v kraji, plném jezer a zatopených pískovcových lomů. A prázdných luxusních bytů.
V levném kraji, uprostřed něhož byla nenápadně pohozená německo-holandská hranice, bydleli chudí i bohatí, lidé z německé vlády tam měli domy, chalupy a chaty a byla tam i poválečná anglická letecká peruť Air Force, čítající asi deset tisíc lidí, vždycky jsem si říkal, že kdyby se všichni najednou vznesli do vzduchu, že by to byl pěkný zmatek a pořád se tam něco dělo, zvláště tam, kde bydleli ti relativně chudší.
Všiml jsem si jedné zvláštní věci, že nejvíce odpadků, čili odložených „nepotřebných“ věcí, určených k odvozu měli vždycky ti nejchudší. Tam, kde bydleli zaměstnanci, dělníci a pracovníci, tak před každým barákem doslova přetékaly popelnice a kontejnery a vždycky, když byl, pravidelně jednou za měsíc, odvoz velkoobjemového odpadu (Sperrmüll), starý nábytek, matrace, nepoužitelné dětské kočárky (většinou už bez dětí), hory oblečení, ale i elektroniky, televizory, kazeťáky, závěsné skříňky, kuchyňské linky, gauče, křesla, kancelářské židle, kokosové palmy v květináčích a občas by mě ani nepřekvapilo, kdyby se tam válela, srolovaná v koberci zesnulá tchýně, vždycky to všechno bylo navršeno u těch chudých. Vždycky jsem si vzpomněl na rčení, nejsem tak bohatý, abych si mohl dovolit kupovat levné věci.
Ve čtvrti pro bohaté, kde byly většinou řadové rodinné domky s vyšolíchanými a vyšperkovanými zahrádkami, kde před každou garáží stál mercedes paní domu a BMW pána domu, tak tam nebylo nic. Kdybyste se v noci vydali to těchto končin, třeba s tím, že možná najdete vyhozenou šperkovnici se zlatem a diamanty, tak byste tam bloumali zbytečně. Všechno, což většinou byly zbytky z kuchyně nebo spíše zbytky ze psí misky, se bez problémů vešlo do jedné umělohmotné „popelnice“ a tím odpadkové poselství nejbohatších nejchudším končilo.
Říkám to také proto, že jsem vždycky přemýšlel, co se děje se zbytky oděvního sezónního šílenství - v módě byla třeba žlutá a modrá (jaká bude barva příští sezóny se prý vždy poznalo podle barvy čínských řek), ale za dva měsíce to už neplatilo. Objevit se v létě ve žluté a modré, které vládly jaru, by bylo faux pas, to je celkem jasné, ale mě vždycky zajímalo, kam se poděje cca 50 až 60 tun oblečení z každého tučnějšího řetězce? Skutečně to rozdávají lidem v Africe, jak občas někdo z vedoucích managerů drze tvrdil? Můžeme jednotlivé vlny migrantů časově rozdělit podle barev toho, co mají na sobě? To zní trochu divoce, ne?
Je celkem jasné, že se do současného dění promítá snaha zlikvidovat drobné a střední živnostníky. Ti, kteří budou dostatečně mrštní na to, aby přežili, budou „okroužkovaní“ pomocí EET (teď jsem málem napsal DDT, někdy je ta analogie a synchronicita docela vtipná) a větší obchodní řetězce, které si hrají na bohaté, ale pozor - nemusí být bohaté, nevíme, jak bohaté jsou organizace, které jsou skutečně bohaté a které nám vládnou právě proto, že jsou bohatší, než cokoliv jiného, tak všechny tyto zdánlivě bohaté firmy a podniky a jakkoliv, třeba i do nedohledna dlouhé řetězce, budou prodány do globálních rukou s centrálním velením a vedením.
Když se spojí ekonomika a politika, je to vždycky průšvih a člověk se s tím těžko vyrovnává. Sesype se nám na hlavu nový druh starostí? Co kdo zase vymyslí místo EET? To bude asi překvapení. Můžete se na to téma pobavit s umělou inteligencí, která ale nepředstavuje žádný výkřik skutečné inteligence, spíše je to jenom jiný název pro poťouchle autistickou psychopatii, která je a bude inteligentní jak bedna kytu, i když může mít i několik společných majitelů.
