Článek
Vždycky, když někoho hodnotíte nebo odhadujete, jaký je, popřípadě byl, zamyslete se nad tím, co vám dotyčný dal svým dílem, svou prací nebo vůbec tím, že existoval a měl na ostatní lidi vliv. Co za sebou nechal? Tím ale nemyslím pouze to, co je na první pohled vidět nebo slyšet, ale tak nějak celkově.
Je jasné, že když nějaký borec složí chytlavou písničku o fotbale, kterou si najednou brouká celý národ a všichni ječí radostí a nadšením, tak k sobě přitáhne větší pozornost, než třeba nějaký chudák, tajný agent, který někde na samotě uprostřed lesů deset let číhá v houští na mafiánského vraha, až se tam objeví, aby ho mohl zatknout. Někdy se taky neobjeví a co má potom agent v důchodu vyprávět svým vnukům a jak jim vysvětlí, že se z něho nestal VIPák?
Jak vlastně vypadá úspěch? Neříkám, že je to téma ryze filosofické nebo nějak přehnaně odborné, ale tak nějak jsem nad tím posledních pár dní přemýšlel - co je to vlastně úspěch?
Lidé, kteří absolvovali různé esoterní, klokaní kurzy na téma „jak vesele skákat s prázdnou kapsou“, v tom mají podle svého názoru naprosto jasno. Jeden z mých známých, co díky dědictví přišel k osmi bytům v Praze a kromě toho měl na kontě asi dvacet miliónů, mi vždycky říkal: „Víš, musíš se naučit radovat z drobných maličkostí, například že svítí sluníčko nebo že od rána leje jako z konve, ale není to na furt, za pár dní zase bude počasí jak malované.“
Ano, je to podobné, jako když někomu, kdo má těžké, klinické deprese, položím zlehka ruku na rameno a pronesu: „No tak, zkus se na chvíli uklidnit a myslet na něco hezkého.“
Je zajímavé, že když se má člověk dobře, tak se rád pochlubí, hele, koukejte, jak se mám dobře, jak se mi vede, co takhle mi trochu zazávidět? Ale když se má ten samý člověk blbě nebo se ocitne v potížích, tak se většinou za svou chudobu, bezradnost a bezmoc stydí. Bezčetné příklady můžeme vidět na sociálních sítích. Jakýkoliv úspěch se hned musí vyfotit, i kdyby to byl jen právě naservírovaný oběd v lepší restauraci a šup s ním „na zeď“.
Na sociálních sítích, například na Facebooku, se můžeme na důkaz toho, že se nám něco líbí, zasypávat lajkama a platí zde pravidlo, že kdo má hodně lajků, je na tom dobře. Mnoho lidí se na lajky dívá jako na uznávanou kryptoměnu, i když je pravda, že vám v Lidlu nebo v Peny ani za tisíc lajků rohlík nedají. No, možná ty dny ještě přijdou, ale zatím jsou lajky jen měřítkem „ohodnocení“ příspěvku nebo šikovnosti, jak získat pozornost.
Známí lidé jako umělci, herci, malíři, fotografové, modelky, hudebníci, zpěváci, cosplayerky to mají v dnešní době složité, protože z jakéhosi záhadného důvodu musí hrát, jako že jsou na tom dobře. Cpou na své profily jednu fotku za druhou - a dlužno říct, že to jsou často fotky docela zajímavé nebo aspoň jímavé, pod každou najdeme tisíce lajků, ale bohužel je současně vidět, že dotyčný nemá žádné kšefty, žádné objednávky, žádné angažmá a že zřejmě ani nepracuje na smlouvu o dílo. Umělci melou naprázdno, ale snaží se budit dojem, že jsou happy a za vodou a neví kam dříve odjet na natáčení. Takže mohou radit ostatním. Třeba jak cvičit jógu nebo si uklohnit něco veganského z kopřiv, natrhaných za stodolou.
Tak jsem si zrovna říkal, jaké to asi bude nejenom tady, ale i v Německu, až se davy lidí vydají na sociální úřady žádat o příspěvek na bydlení nebo sociální pomoc v nouzi. I sebevětší umělec a bohém je přece jenom normální člověk, řadový občan jako každý jiný, takže se asi bude muset zařadit do kilometrových front a zapsat se do vyvolávacích systémů - co teď řeknou nadšení fanoušci, až uvidí své hvězdy žebrat o prachy na bydlení a na jídlo, kdo by si to ještě před pár lety pomyslel, že jo? Byli i lidé, kteří neunesli poznání, že z nich moderní demokracie dělá klasické žebráky a raději volili sebevraždu. Jiní se zaprodali a za pár šušňů navíc začali hlásat nějaké zcestné názory, na které sice nebyl nikdo zvědavý, ale někdo si to ještě mohl dovolit zaplatit.
Druhý film Voskovce a Wericha, v němž zazněla dnes už legendární písnička Život je jen náhoda, kterou dodnes oceňujeme hlavně my, milovníci klasiky a dimových akordů, se jmenoval Peníze nebo život. Ale proč to píšu - je zajímavé, jak peníze a život často souvisí. V životě. Po smrti už ne. Vzpomínám si na jedno poněkud smutné výročí - smrt hudebníka, countrybeatového klavíristy. A proč si na to pamatuju? Protože jsem v té době potřeboval nutně peníze na přestavbu bytového jádra, měnil jsem umakartovou koupelnu za zděnou koupelnu s moderní vířivkou a vůbec všechno bylo v té koupelně super a moderní, ale rozpočet bohužel přesahoval půl milionu a potřeboval jsem ty peníze hned, čili jsem si říkal, půjčím si půl mega, však mě to nezabije, ale protože jsem byl od roku 1990 (čili od svého návratu do ČR bez práce a bez pravidelného příjmu, žádná banka mi půl mega nedala ani nepůjčila, musel jsem oslovit nebankovní zdroje, teď jsem málem napsal „nebankovní zloděje“, čili nejlépe nějakého lichváře, který by ale zase nebyl tak zběsilý, aby po mě nechtěl během roku zaplatit za půl mega dvě mega, protože i tací by se v naší společnosti našli.
Přes jednoho svého dobrého známého, kolegu astrologa jsem dostal kontakt na právníka, který se zabýval tím, že půjčoval peníze, takže jsme vstoupili do jednání, business byl jednoduchý, on mi půjčí půl mega, já mu to do tří měsíců vrátím plus 40 tisíc, na české poměry docela slušný obchod. Hlavně, že mi v koupelně bude ovladatelným způsobem tryskat vana a já tam budu, anticky nahý, pobíhat po černých dlaždičkách.
No, dobře, ale když mi řekl, že se musí v našem businessu ještě něco „doladit“, tak jsem už tušil nějaké zpoždění - a skutečně, jak mi řekl, tak mu jisté peníze, právě kolem půl mega dlužil jeden z našich předních country hudebníků, jenomže od dotyčného pana country muzikanta přicházely neutěšené zprávy, že peníze mít nebude, i když je měl už dávno splatit. Pana hudebníka jsem znal, občas jsme se potkávali v obchodě Ikea, kde nakupoval obrovské množství zajímavého materiálu a nábytku do kanceláře, což jsem ostatně dělal taky a vždycky jsme se u kasy měřili, kdo toho má víc, on se slečnou, já se slečnou, v košíku hory stavebnin a rozebraných skříní, stolů a kancelářských židlí, hudebník tvrdil, že si zařizuje soukromé studio, kde bude natáčet hudbu a samozřejmě také prodávat a já se ho ptal, jestli by nebylo lepší, kdyby už teď raději seděl s notesem a tužkou za uchem u piána a dával dohromady scénář, přece jenom není zedník, ale hudebník, Ikea počká. A on se jen vesele šklebil.
No, nakonec to skončilo tak, že pan právník se mi ozval, že bude mít asi tři nebo čtyři týdny zpoždění, protože jeho nespolehlivý dlužník místo, aby mu vrátil prachy, se právě zastřelil, já jsem na to řekl, sakra práce, zase zdržení, ale co se dalo dělat. Prachy jsem nakonec dostal, přestavbu bytu šťastně dokončil, dluh jsem přesně na den vyrovnal a bylo posečíno. Jen vzpomínka na zastřeleného hudebníka zůstala. Vždycky, když slyším jeho jméno nebo zaslechnu typický zvuk jeho piána, tak si vzpomenu, že pro mě znamenal skoro tři týdny zdržení při rekonstrukci bytu.
