Článek
Když jsem svého času psal horoskopy pro bulvár, tak jsem často procházel aktuální konstelace, pozoroval postavení planet a číhal na cokoliv neobvyklého nebo méně obvyklého a k tomu sepisoval všechno, co mě napadlo. Můžete si vyzkoušet, jak je to časově náročné. Anebo si to ani zkoušet nemusíte, řeknu vám to rovnou, je to hodně časově náročné.
Vypracovat a sepsat astrologickou předpověď zabere dvě až tři hodiny. Mělo by to mít hlavu a patu i s popisem všech možností a okolností, které by se mohly v budoucnosti projevit.
I když se astrologii nebo její základy může naučit každý, je velký rozdíl mezí tím, když sepisujete obecně platné horoskopy, řešící co čeká Berany, co nemine Štíry, na co si mají dávat pozor Panny a co může rozkolísat Váhy a tím, když predikci sepisujete pro jednoho určitého, konkrétního člověka. Jakmile se pustíte do práce věštce, vykladače, terapeuta a v určitém slova smyslu i spisovatele pro jednoho člověka, je všechno o mnoho složitější.
Jen tak pro zajímavost si dovolím trochu zavzpomínat. Když jsem psal veřejné odpovědi na problémy čtenářů internetového bulváru tečka cz, trvalo mi sepsání jednoho článku tři až čtyři hodiny a ten den si můj článek přečetlo 30 až 120 tisíc lidí.
Z vlastních zkušeností mohu nyní, po letech suše konstatovat, že je úplně jiný pocit psát pro několik desítek tisíc lidí než psát pro jednoho, většinou k tomu ještě anonymního člověka. Tím neříkám, že jedno nebo druhé je obecně lepší nebo horší, ale je to prostě jiné.
Zřejmě jsou určité zákony kvantity, které platí prakticky vždy a všude.
Pokud chceme odhadnout, jak se někdo bude chovat v určité situaci, můžeme si být jisti, že jinak se bude dotyčný chovat, když bude sám, jinak se zachová, když na to budou dva nebo tři nebo celý kolektiv a úplně jinak se bude chovat dav, i kdyby se jednalo o hodně podobné nebo teoreticky stejné lidi.
Ale i tak se stále dokola bavíme o zákonech agresivity, která se jednou může projevit jako plamenná řeč k dychtivým zástupům, jindy jako důvěrný rozhovor mezi čtyřma očima nebo jako součást davové paniky.
A dostáváme se k otázce, proč často bipolární polárníci dobývají póly a přežívají konec světa?
O dobytí severního a jižního pólu se v dějinách lidstva pokoušela celá řada lidí. Zkoušeli to na lodích, na saních, pomocí vzducholodí, letecky, pěšky, seskokem padákem… oficiální prvenství při dobývání severního pólu získal Robert Edwin Peary, zatímco na jižním pólu se jako první objevil Roald Amundsen v čele norské expedice. O den později se dostal na jižní pól Robert Scott s britskou výpravou. Byl druhý. Pro bipolárního Scotta to byla taková rána, že ji nepřežil. Zmocnily se ho tak prudké deprese, že se přenesly i na další členy jeho výpravy a to mělo katastrofální následky. Na cestě zpátky všichni umrzli. Jako kdyby se ani vrátit nechtěli. Je zajímavé podívat se na tuto část dobyvatelské historie lidstva očima esoterního psychologa.
Při sportovním klání ve starém Řecku byla pro sportovce největší ostuda být druhý. To bylo horší než nedoběhnout vůbec. Dvojka je v naší představivosti vůbec zajímavé číslo. Kdyby se lidská mysl nevznášela v intuitivní agresivitě jako ve vlastní šťávě, nebyla by dvojka tak špatná. Být v něčem druhý, být zástupcem šéfa, druhý ve spolupracující úspěšné dvojici je přece, pokud to posuzujeme logicky, v celkové tvrdé konkurenci docela dobré, ne-li výborné, v určitých situacích se dá mluvit o obrovském úspěchu, ale většina lidí se na to dívá jinak.
Člověk tak nějak od přírody obdivuje prvenství a zbožňuje jedničky, zatímco dvojkám se vyhýbá a posmívá. V dějinách vynálezů se většinou nedá přesně rozhodnout, kdo byl první a kdo druhý a jestli ve vyprávění o vynálezu telefonu budeme ve všech pádech více skloňovat jméno Grahama Bella, Antonia Meucci nebo Philipa Reise, nebude to znamenat vůbec nic. Bohužel ve světě vynálezů to vždy bylo tak, že doba nebo celková situace dospěla k významnému bodu zlomu a vynález či objev byl na světě. To jestli jeden druhého inspiruje a potom se nechá cestou na patenťák předběhnout, je už věcí náhody, osudu a jisté nevypočitatelnosti. Jakmile ale něčí prvenství vejde ve známost, je vymalováno. Těžko pomohou jakákoliv opravná řízení či nařízení nebo rozhořčené výkřiky, no moment, počkat… to jsem přece jako první říkal já! Mám na to svědky!
Od jisté doby jsme začali používat Bellovo sluchátko, přestože Bellovo prvenství bylo zpochybněno už několika oficiálními zdroji. Sluchátko zřejmě zůstane Bellovým až do skonání světa. Bell vyhrál na celé čáře, i když se na tom zřejmě podílela celá řada zajímavých náhod. Má svoje sluchátko a jiné názory stojí za starou Bellu…
Člověk, který trpí bipolární poruchou nesnáší být druhý. Na jedné straně stojí různé duševní poruchy, psychopatie, autismus, bipolární porucha, nedostatek inteligence a na druhé straně stojí schopnost logicky myslet, racionálně a vědecky uvažovat. Bohužel inteligence není fyzická síla, ani nikoho neosvobozuje od daní. Řekl bych, že ve vývoji lidstva dochází k zajímavému momentu, plynoucímu z předpokladu, že v evoluci přežívají ti, kteří jsou schopni přežít cokoliv, zatímco ostatní pomalu, ale jistě vymírají.
Na jedné straně jsou průrazní jedinci (často zfetovaní bipolárními amfetaminy), kteří se nezastaví před ničím, nad Letenským tunelem postaví časomíru, po ulici rozestaví obrovské betonové květináče, které málem zastaví život v postižené čtvrti nebo zrychlí a ztiší silniční provoz tím, že uzavřou dva jízdní pruhy a omezí rychlost. Nařídí, aby se ve dne jezdilo s rozsvícenými světly, nejlépe krokem a se zapnutými bezpečnostními pásy a to, i když popojíždíte na parkovišti. Je jedno, že se v autobusech a v metru i nadále jezdí bez pásů, tohle už není čas řešit.
Nepředstavitelné peníze se dle mého názoru věnují na zbytečná očkování, na přípravu cesty na Mars, na prodej pozemků na Měsíci, volbu zbytečného prezidenta čehokoliv… a to ani nemluvíme o nadbytečných nezajímavých televizních pořadech a tak dále… na druhé straně jsou lidé, kteří mají skutečně vysoké IQ, obdivuhodné schopnosti, talent, nadání, ale nedovedou se v bipolárně psychopatické společnosti prosadit. Nebo jen těžce. Ve společnosti, která je bez nadsázky přemnožená, se ke korytům dostanou skutečně jen ta nejdivočejší a nejsilnější prasata. Ale nemusí to být zrovna výkvět inteligence.
Nemyslím si, že by evoluce sledovala nějaký cíl. Pokud by cílem byl intelektuální vzestup a vývoj v pravém slova smyslu, nerodily by se hloupé děti. Při vzájemném posuzování jednotlivých lidí a lidských osudů hraje samozřejmě největší roli právě ta nešťastná inteligence. Tu jsme si již definovali. Problém je v tom, že člověk s vyšší inteligencí dovede odhadnout člověka s nižší inteligencí, stejně jako člověk s vyššími schopnostmi a s vyšším vzděláním dovede docela dobře odhadnout a ocenit schopnosti člověka, který je na tom o něco hůře. Naopak to bohužel dost dobře nefunguje.
Inteligence, schopnosti, znalosti, vědomosti, stejně jako smysl pro humor se nedá předstírat. Inteligentní herec dokáže zahrát blba a všichni se přitom bavíme, ale blb nemůže zahrát inteligentního člověka. Rozhodně ne tak, abychom žasli nadšením. Může jej imitovat, ale to většinou moc zábavné není.
V přirozené hierarchii, která je například ve vlčí smečce, rozhodují o zařazení jedince do chlupatého kolektivu fyzické schopnosti. Starý vlk nemůže běhat v ideologickém čele smečky, protože se tam prostě neudrží. Fyzicky může běhat v čele smečky a většinou tam také běhá, ale jen proto, aby se cestou neztratil, aby mu ostatní neutekli. Alfa samec cupitá většinou někde vzadu a to ze stejného důvodu – aby on sám, díky své síle a rychlosti, neutekl ostatním.
U lidí nerozhodují fyzické schopnosti a v poslední době ani schopnosti duševní, intelektuální nebo umělecké. Kdyby se dnes znovu narodil Leonardo da Vinci, tak skončí někde na Karlově mostě, kde bude za dvě stovky malovat záhadně se usmívající portréty nebo karikatury pro turisty. A nikdo si nevšimne, že tam sedí reinkarnace Leonarda da Vinciho. Myslím, že i kdyby si zaplatil reinkarnační regresi a dozvěděl se, že je Leonardo da Vinci, tak se s tím do žádné tv talk show nedostane.
Dnes o všem rozhodují peníze. Pokud se dostanou do rukou inteligentních lidí, můžeme se z nich těšit prakticky všichni, pokud skončí v kapsách bipolárních jedinců a psychopatů, můžeme se těšit maximálně tak na konec světa. To nemyslím jako nadsázku, proč si myslíte, že se tolik jinak docela svéprávných lidí vážně připravuje na konec světa? Opět v tom hraje velkou roli nevybouřený princip agrese, který se obrací autodestruktivním směrem.
Pro průměrného člověka, zavaleného hypotékami a dluhy, kterému exekutoři netrpělivě podupávají za dveřmi by jakákoliv celosvětová osudová rána, pandemie, zemětřesení, přistání mimozemšťanů, výbuch megasopky, týden bez elektřiny nebo příchod padlých andělů s plamennými meči, přišla jako osvěžení. Obyvatelé světa touží po revoluci, ale současně si uvědomují, že na to nemají a jsou příliš slabí. Čekat na Spasitele je už nebaví, čekali přes dva tisíce let a pořád nic.
Končí čas revolucí a genocidy. Na revoluce nejsou peníze a genocida je neproveditelná, protože inteligentní živá hmota dosáhla už takové schopnosti reprodukce, že je prakticky nezpracovatelná. Na vzpouru robotů se ještě nenarodil vhodný programátor a mloci jsou líní a neteční. Takže nám nezbývá nic jiného, než pohádka o konci světa. Pro většinu ekonomických otroků je to jediná útěcha, díky níž mohou večer usnout.
Dnes se topíme v dluzích, ale už zítra se srazíme s asteroidem nebo vybuchne megasopka, která zničí půlku světa a tím se všechno vyřeší. Začneme znovu. Bankéři nepřežijí a pokud někdo z nich přežije a dojdou nám náboje, utlučeme je pažbou. Budou muset řešit jiné problémy než pronásledování dlužníků.
Občas se najde normální člověk, který vysloví poměrně jednoduché řešení světové krize – všechny dluhy smáznout, uzákonit minimální a maximální příjem a jet dál. Bez divného šimrání v zádech, že za námi stojí smrtka s ekonomickou kosou. Na to, bohužel, většina věřitelů, z nichž opět celá řada má bipolární poruchu v manické fázi, nepřistoupí.
Do kategorie bipolárních poruch patří i osudy jinak docela rozumných lidí, kteří se aktivně připravují na „soudný den“, čili na konec světa. Jejich jednání celkem přesně odpovídá apokalyptickému bipolárnímu vnímání reality. Bipolární myšlení měl i biblický Noe a koneckonců bipolárku zřejmě měli prakticky všechny osobnosti, které v bibli vystupují.
Celá bible je vlastně návod, jak přežít konec světa. Jenomže, jak lidé čtou a chápou návody… Stačí se v jakékoliv domácnosti podívat, jakým způsobem je načatá, nastřižená a připravená k použití krabice s mlékem. Každá krabice s mlékem, pokud nemá šroubovací víčko, pod nímž je ochranná fólie, která se často dost úspěšně vzpírá odstranění, se otevře tak, že narovnáte horní přehyb, odstřihnete vyznačenou část obalu a hned můžete mléko poměrně bez obav vylévat.. Je to celkem jednoduché. Řídíte se návodem. Mazanější majitelé krabicového mléka propíchnou ještě v protilehlém rohu nožem malý otvor, aby při nalévání nevznikal v krabici podtlak a mléko při vylévání nežbluňkalo, nebublalo a nestříkalo.
Nicméně, navzdory všem proveditelným návodům, když vidíte všechny ty příšerně urvané a uslintané růžky, proražené zubaté díry, pomačkané krabice a bez elegance prokousané otvory, ze kterých mléko při nalévání do hrnku nebo do kastrolu nevypočitatelně cáká a šplouchá všemi směry, napadne vás jedno jediné – marnost nad marnost. Raději si ani nepředstavuji, že se stejnou zoufalostí s jakou se majitel jakéhokoliv obalu snažil dostat k jeho obsahu, snaží se v reálném životě dostat sám k sobě, prokousat se k obsahu svého osudu. Není to hrůzné?
Často poznáte povahu člověka jen podle toho, jak zvládá ty nejjednodušší každodenní úkony. Věřte tomu, že pro hodně lidí je problém nanést si použitelným způsobem zubní pastu na kartáček. Naše babičky říkaly, že jak se kdo srovnává s chlebem, tak se srovnává s bohem. To byla narážka na destruktivně upižlané krajíce chleba, kterými se pyšní nejedna domácnost. Obchod ale vtipně nabízí chléb již nařezaný, je to řešení, ale na druhou stranu si většina z nás, jak v maličkostech, tak i ve věcech zásadních zvyká spoléhat se na druhé. On už to někdo zařídí, někdo to připraví, někdo nám rovně, profesionálně nakrájí chleba, někdo to udělá, někdo se o nás postará.
Proč bychom měli dbát na zdraví, když od toho jsou doktoři? Já opravuju auta, doktor zase opraví mě, od toho je placený. Pohled na doktory, saniťáky, ošetřovatele, léčitele a cvičitele jako na lidské údržbáře ale neodpovídá tomu, co od nich očekáváme. Auto potřebuje občas opravit, protože je to stroj, nemá vlastní vůli, nemá rozum, nemůže se samo rozhodnout, jestli bude jezdit opatrně nebo riskantně.
Stejně tak robot nemá vlastní vůli, je naprogramovaný na určitou činnost a když ji nezvládne, jde do opravy. Robot by se mohl zlobit na opraváře, kdyby ho opravil špatně, stejně jako se zlobí pacient na doktora, když mu doktor zašije do břicha gumové rukavice nebo roušku. Nebo ho připraví o zub. Robot na to ale nemá právo ani schopnosti.
Karel Čapek v románu RUR popisuje vzpouru robotů. Slovo robot vymyslel jeho bratr Josef, když spolu přemýšleli, jak nazvat strojové dříče. Robot je odvozený od starého českého slova robota a díky románu RUR se stal známým po celém světě.
Filozofie vzpoury robotů, i když na první poslech zní docela zajímavě, neodpovídá podle mého názoru realitě. Když se nad tím zamyslíme do hloubky, tak RUR nejsou žádné nemyslící biologické stroje, to jsme my - Rozumní Univerzální Roboti nebo EUR - Ekonomičtí Univerzální Roboti a i když myslíme, tak nám nezbývá nic jiného, než pracovat a dodržovat uzákoněná schémata chování od rána do večera. Když se v nás něco pokazí, necháme se opravit a když něco potřebujeme, jdeme k příslušnému ajťákovi na úřad a požádáme o změnu programu. Když je porucha větší, tak hurá na psychiatrii na resetování a optimalizaci systému. Je ale otázka, kterou zde Karel Čapek už dávno vtipně nadhodil, proč bychom se vlastně měli bouřit? Co by nám přinesla vzpoura? To, že bychom se museli o sebe starat sami? To snad ne? Nebylo by lepší prosadit si změnu k lepšímu třeba tím, že začneme chodit k volbám? Zvolíme si prvního robotického prezidenta a pár zástupců do parlamentu. Proč bychom měli za „lepší příští“ prolévat byť jen kapky rostlinných olejů, které nám zdravě kolují v žilách místo krve? Navíc je tady ta nešťastná synchronicita - budoucnost je v mnohém ironicky nevypočitatelná. Domluvíme se na povstání robotů a v ten samý den vypukne válka s mloky, vybuchne sopka Krakatoa a k tomu se přidá zemětřesení a pandemie, co potom? Raději to necháme tak, jak to je, máme přece demokracii, takže můžeme do všeho alespoň kafrat. Třeba na fejsbuku… ale přece jenom bude asi lepší, když zůstaneme na vodítku. Koneckonců, zaútočit můžeme vždycky…
