Článek
Měl jsem kdysi jednoho známého, který se jmenoval Forejt. Kamarádi mu říkali 48 jako anglicky čtyři a osm. No a 48 měl tenkrát, bylo to v šedesátých letech minulého století, strýčka v Americe a strýček se jednou přijel podívat do Prahy, a tak jsme si šli odpoledne sednout do restaurace a bavili se o všem možném. No a pan strýček z Ameriky se mě tenkrát zeptal, co dělám, a já mu řekl, že jsem student, učím se nazpaměť Vysokou školu chemicko-technologickou a k tomu píšu články, fejetony, povídky a pohádky, většinou do časopisů a do novin. Americký strýček se pousmál, pokýval hlavou a i když to nebyl můj strýček, dal mi v té chvíli zdánlivě dobrou, až vynikající radu do života: „Pokud chcete, mladý muži, vydělat velké peníze, pište o zlodějích.“
Dlouho jsem nad tím přemýšlel a říkal jsem si, hm, tak strýček a ještě k tomu z Ameriky, sám už má za sebou nejeden životní úspěch, tak na té jeho hlášce asi něco bude. A tak jsem sledoval cvrkot a vždycky, když jsem viděl, že se někde něco rozkrádá nebo že někdo něco zajímavého šlohnul nebo někoho podvedl, tak jsem o tom napsal. Tenkrát vznikaly nové, docela velké podvody, které měly technické zázemí a označení buď jako letadlo nebo pyramida. Šéfové velkých a důvěryhodných organizací, hned jak se dostali k větším penězům, mizeli jeden za druhým v zahraničí, jeden se rozpustil v Africe, další v Jižní Americe, prostě stále bylo o čem psát. Akorát to pořád ještě moc nevynášelo.
V roce 1968 a 1969 jsem začal mít potíže s jedinou politickou stranou, která zde vládla, a i když mi to psaní o zlodějích už docela šlo, rozhodl jsem se nakonec emigrovat do tehdejšího Západního Německa. Peníze mi to pořád ještě nepřineslo žádné.
V Německu jsem celkem bez problémů dostal politický azyl a mohl jsem se ubytovat v malebné vesničce Niederkrüchten na německo-holandských hranicích. Niederkrüchten je něco jako Horní Dolní, prostě díra, kdyby tam nebyl hraniční přechod, tak by tam nebylo vůbec nic, možná tak kostel s podnikavým katolickým farářem, jehož vášní bylo cestovat po světě a navštěvovat země, jejichž název začínal na I. Indie, Irák, Irán, Irsko, Itálie, Izrael, přičemž nikdo, ani on sám nevěděl, z čeho jeho vášeň a nadšení pro země na písmeno I pramení.
Protože jsem neměl žádné finanční prostředky a současně jsem nesměl jako žadatel a čekatel na rozhodnutí azylového řízení pracovat, musel jsem se nahlásit na sociálce. Později jsem zjistil, že se tamní sociálka starala asi o dvacet podobně bezprizorních rodin z různých koutů světa. Staral se hlavně její šéf, hlavní pracovník a dodavatel všeho možného.
Šéfem sociálního úřadu, který sídlil v budově Obecního úřadu byl pan Krys, muž středního věku, ještě jsem si říkal, že je legrace, že se jmenuje Krys, kde k tomu asi přišel, ale pak jsem si řekl, že je to celkem vedlejší, musím se postarat o své záležitosti.
Bylo mi řečeno, že já a moje žena se můžeme nastěhovat do bytu ve dvoupatrovém domku a o víc se nemusíme starat, protože všechno bude platit sociálka a zařizovat to bude pan Krys. Potom jsme si měli sepsat, co všechno budeme potřebovat do domácnosti. Když jsem se zeptal, na co všechno máme nárok, bylo mi opětně řečeno, napište si všechno, co potřebujete, když to schválíme, tak to dostanete.
V následujících dnech jsem se i se svou tehdejší ženou ubytoval v poskytnutém bytě a pan Krys nás každý den navštěvoval a s bodrým úsměvem na rtech nám přinesl tu postarší koberec a tu zase postarší, ale ještě fungující vysavač, popřípadě nám nechal přivést ledničku, která též už něco pamatovala, ale stále ještě fungovala jako hůlka mrazilka, potom jsme dostali starší černobílou televizi a kávovar, příbory a hrnky… a on toho člověk vlastně k samotnému přežití moc nepotřebuje. Oblečení jsme měli to, co jsme měli na sobě a k tomu jsme dostali jako manželé jedno konto v bance, kam nám chodilo každý měsíc 400 marek. Nebyla to žádná přehnaná suma a jak jsem již naznačil, vznášel se nad námi zákaz výdělečné činnosti a je fakt, že lidé v Niederkrüchtenu byli zásadoví a dbalí zákonů, protože i když jsme se později s někým blížeji seznámili a jak se říká, slovo dalo slovo a dotyčný potřeboval s něčím pomoct, tak jsme za poskytnutou pomoc nic nedostali, ani marku, protože by to bylo proti nařízení či dokonce proti zákonu. Dostali jsme nanejvýš kafe nebo sklenici perlivé vody.
Nevím, co tím kdo sledoval, ale k žádné výdělečné činnosti jsem se nedostal až do poloviny roku 1985, kdy bylo konečně rozhodnuto, že jsme dostali azyl a máme možnost rok chodit do jazykové školy, abychom se naučili německy a mohli si začít hledat práci. Trochu jsem si v Niederkrüchtenu připadal jako v nějakém špatném levném hororu, nikdo se s námi nebavil, nikdo nám s ničím nepomohl a bohužel jsme neměli ani peníze na to, abychom se pokusili pracovat doma. Byli jsme na tom prakticky stejně jako ostatní příslušníci nemajetné třídy, jediná možnost, která se nabízela mladým ženám a holkám, byla jít si načerno přivydělat do baru jako společnice nebo natáčet porno, což se nakonec ukázalo jako jediné východisko za účelem přežití v Horní Dolní.
V roce 1985 se nám narodil syn a neměli jsme pro něho ani postel. Přespával v papundeklové krabici od televize, kterou jsme našli na smetišti a vystlali starými novinami. Doufám, že ještě má fotky z té doby, kdy si už začal sedat a vykukovat z krabice. Ale byli jsme vděční i za tu krabici.
Jeden z místních podnikavců si hned vedle policejní stanice založil bar, no prostě byla tam možnost si sednout na štokrli a dát si jedno picolo (nápoj složený převážně z vody) a kolem posedávala děvčata a mladé ženy, většinou opuštěné matky s malými dětmi, které samozřejmě nebyly v baru, většinou se o ně staraly sousedky nebo babičky a tam se dal domluvit třeba i několikahodinový pronájem jedné cimry s ubytováním ke společnému odpočinku s ochotnou ženou, protože oficiálně to byla ubytovna a noclehárna. A žena, která chce s vámi strávit pár minut nebo i hodin, ještě nemusí být kvůli tomu prostitutka. Prostituce byla v Německu zakázaná, ale nikdo žádný zákon neporušoval, naopak všichni se snažili zákony striktně dodržovat a pronajmout si cimru mohl každý a dál už nikoho nic nezajímalo. Smysl pro kulturní vyžití měl v Niederkrüchtenu skoro každý, dokonce i již zmíněný katolický farář měl taneční soubor složený z mladých děvčat, vystupujících i jako příležitostné hostesky na faře nebo při rozdělování charitativních dávek potravin obyvatelstvu.
Zajímavým způsobem řešili své problémy s nízkými sociálními dávkami občané tmavé pleti, kteří se dost těžko rozlišovali i sami mezi sebou. Ubytovali se v Horní Dolní, šli na sociálku požádat o dávky, jak se jmenujete? Nkrumahsahdálímahátmanazdar, aha, úředník něco zapsal do papíru, žadatelé se zvedli a šupky dupky na autobus a hurá do sousední Dolní Horní znovu požádat o azyl a o dávky. Z Dolní Horní se vydali do Kolína nad Rýnem, potom do Hamburku a přes Mnichov se dostali zase zpátky, ale to už většinou jeli mercedesem nebo BMW a znovu šupky do banky a tak to šlo stále dokola, některým skupinkám to takhle vydrželo několik let.
No a já jsem pořád sledoval pana Kryse, jak roznáší po „potřebných“ rodinách starší mixéry a vysavače, až jsem se konečně dostopoval k výraznému zjištění, že prakticky za každou rodinku už dlužil majitelům a poskytovatelům ubytování tří až čtyřměsíční nájemné, dlužil za elektřinu a další energie a samozřejmě i za vodu a protože na to všechno čerpal peníze z obecní kasy, tak bylo celkem jasné, kde asi všechny prachy skončily. Přičemž jeden jeho den se podobal druhému jako vejce vejci.
Šibal jeden prostě každý den obcházel subjekty, toužící po sociální pomoci, a když potřebovali třeba vysavač, tak jim dal nějaký starší, zatímco za peníze, které si k tomu vybral z obecní kasy, koupil superluxusní nový vysavač, třeba Dyson, který se slevou hned prodal známým nebo své vlastní rodině. Příbuzných měl hromadu a pro všechny byl hodným strýčkem, který všechno zařídí a všechno sežene. Oficiálně ale dostávali finanční pomoc na zařízení domácnosti azylanti a lidé sociálně slabší.
Samozřejmě se mi to moc nelíbilo, tak jsem to všechno sepsal a předal na obecním úřadě přímo panu starostovi, který na pana Kryse pozval policajty, jak říkám, zákony se tenkrát v Německu docela dodržovaly. Policie zjistila, že podezření je oprávněné, takže pan Krys z hodiny na hodinu přišel o práci, zabavili mu celou kancelář a čmuchali a čmuchali, až se nakonec dostal k soudu a i když ho nezavřeli, tak měl docela slušnou ostudu a přišel o hodně dobrý business.
Pan starosta mi řekl, že pokud budu potřebovat s čímkoliv pomoc, že mně pomohou, ale jestli by to šlo, tak abych s nikým o krysí aféře nemluvil.
Za pár let padl v Čechách dogmatismus-komunismus, spousta lidí musela přejít na jiné pracovní pozice, někteří dokonce i o patro výš nebo níž, čímž jsem se ocitl v pozici, kdy jsem už azyl nepotřeboval a potřeboval jsem spíše pracovat doma, v Čechách, dostal jsem zpátky český pas a mohl jsem odevzdat německý azylantský, ale samozřejmě jsem v tu chvíli potřeboval mít ve svém českém pase povolení k pobytu. S manželkou jsem stále bydlel v Horní Dolní, měli jsme syna, kterému bylo šest a měl právě nastoupit do školy a mluvil a rozuměl pouze německy. Jak říkám, jedno razítko od německých úřadů by mi ke štěstí stačilo, ale odmítli mi ho dát. Šel jsem na úřad, kde se udělovala povolení k pobytu, a řekli mi, že povolení nedostanu. To bylo ještě v roce 1990, kdy se nedalo jen tak volně se přestěhovat v rámci Evropské unie, protože to snad ani neexistovalo. A bez víza jsem musel zvednout kotvy a odjet. A tady, v Česku, jsem neměl ani práci ani byt, takže buď jsem musel vypadnout sám a rodinu, to znamená ženu a syna nechat v Německu, nebo nevím, druhá možnost mi zůstala jaksi skrytá.
Zvolil jsem tedy návrat a Němci mi už další povolení k trvalému ani k přechodnému pobytu nedali. Takže od té doby jsem už ani svou druhou manželku ani svého syna neviděl. No, říkám Němci, mně potom došlo, že to byli bratranci pan Kryse. Svět je někdy hodně malý, možná až tak, že se sem všichni asi nevejdeme.
