Článek
Celý život se buď na částečný nebo i na plný úvazek věnuji spisovatelské práci, takže pořád něco píšu. Během své „kariéry“ jsem spolupracoval s celou řadou nejrůznějších redakcí novin a časopisů, psal jsem publikace s jakýmikoliv náměty, které šly zrovna na odbyt, ne-li přímo na dračku, vydával jsem knihy a po určitou dobu jsem jen tak, protože mě to bavilo, vydával samizdatem i vlastní časopis Vakuum a současně pracoval jako šéfredaktor studentského časopisu Elixír a navíc ještě psal pro časopis nebo spíše noviny Student. Psaní je prostě moje vášeň, ale je psaní a psaní.
Jeden můj známý, který dlouhá léta pracoval jako psychiatr v Bohnicích, mi jednou ukazoval (teď jsem málem napsal „vězeňskou“) nemocniční knihovnu, v níž byly archivovány léčebné postupy u různých pacientů a též tam byly, často dokonce ve vázané formě, díla grafomanů. A to, prosím pěkně, klobouk dolů, kam se hrabou velikáni jako Dostojevskij, Lev Nikolajevič Tolstoj, Hemingway, Čapek, Stephen King nebo Joanne Rowling, i když zrovna Joanne bych se asi mezi historicky potvrzené klasiky nesnažil protlačit.
Díla grafomanů si jednoznačně zaslouží být archivována a uložena v depozitářích a muzeích, protože ať už se to vezme z jakékoliv stránky, jde o práci se slovy a s literaturou, což je dodnes věc nedoceněná a bůhví, jestli to vůbec bude někdy řádně doceněno, oceněno či ověnčeno státními vyznamenáními. Protože zase na druhou stranu – kolik znáte grafomanů? Kolik znáte lidí, které jakási vnitřní neodolatelná síla pudí k tomu, aby trávili svůj život formulováním myšlenek a jejich následným kladením na papír. Je pravda, že kdyby se jako dříve mělo vše hodnotné tesat do kamene či odlévat z bronzu, tak by zcela určitě grafomanů podstatně ubylo, ale právě proto se nad tím zamýšlím, že je psaní a psaní. Nebo hodnotné psaní a psaní jen tak.
Můžete o něčem psát, abyste to sdělili ostatním, takových psavců jsou plné sociální sítě, což jsou vlastně takové literární záchytky, ale můžete též oblékat představy do slov, abyste ostatní potěšili, co jiného dělá básník? Když se někdo cítí být básníkem a současně je to grafoman, tak většinou marně shání posluchače nebo čtenáře, často se musí dokonce vnucovat, aby ho vůbec někdo sledoval nebo aby si ho všímal. K tomu je nejlepší vlastnit pár redakcí nebo i celou televizi a tam se potom může realizovat od rána do večera a od večera do rána. Ale ani tak většinou nepřinutíte moc lidí, aby vás sledovali, i když si k tomu pořídíte celé stádečko radilů, spolupracovníků, poradců a dalšího obtížného hmyzu.
Řekli jsme si, že se dá najít hodně rozdílů mezi tím, když tvoří umělec a když píše grafoman. Umělec většinou dokáže zaujmout, takže, jakmile si od něho něco přečteme, jsme hned zvědaví, co zase, pokud možno co nejrychleji, napíše.
Třeba jako když Arthur Conan Doyle napsal první povídku s detektivem Sherlockem Holmesem, tak spadla klec a lidi už nebyli na nic jiného zvědaví. Spisovatel, který uměl barvitě popsat košatou krajinu a stejně tak uměl mistrně vystihnout romantickou atmosféru rustikálního venkova, byl najednou zahnán do kouta a nikdo nebyl zvědavý na nic jiného, než co zase utrousí Sherlock Holmes. A co na to řekne jeho dear Watson? I když ten se, myslím, jako „my dear Watson“ nezjevil v povídkách o slavném detektivovi ani jednou, ale tradice je silnější. Možná i silnější než spisovatelův talent.
Podle toho, jak se literatura vyvíjela, rozdělila se na část novinářskou, informativní a část uměleckou, barvitě popisnou, metaforickou či zvukomalebnou, ale pokud se ještě na chvíli přidržíme části novinářské, tak s tou byly vždycky potíže.
Dá se celkem snadno pochopit, že pokud dostaneme o něčem zprávu, tak požadujeme, aby byla jasná, ničím nezkreslená, objektivní, věcná. Emocionální stanovisko si už zaujmeme sami. Což je ale nesmírně těžké, protože takovou zprávu snad ještě nikdo nikdy nenapsal.
Nedávno jsem četl, jak si asi pětapadesátiletý pán stěžoval, že díky svému věku nemůže najít žádnou práci, takže musí živořit na sociálních dávkách a když se občas dostaví na nějaký pracovní pohovor, tak už předem ví, jak to dopadne a ono to tak skutečně dopadne, dají mu vědět, že nemají zájem, protože si místo něho našli mladého pracovníka, který je ochoten pracovat za poloviční plat.
Ano, je to smutné, ale pokud se naše životní realita popíše tímto způsobem, jde o popis zkreslující a nepřesný. Pán nemůže nic dělat. Pán o tom napíše dlouhý článek, bez chyb a stylisticky celkem vyrovnaný. Je možné, že pán též někde pracoval jako redaktor nebo copywriter. Článek si přečte tisíce čtenářů a budou s ním souhlasit. Vzpomínám na tvrdou cenzuru v dobách, kdy se zde páchaly dosud nepotrestané zločiny komunismu a socialismu. V té době nebylo možné něco podobného napsat či dokonce uveřejnit.
Takže, když si necháme každý svůj názor, tak i když je mi už téměř 77 let, mám dojem, že mohu psát (což je taky práce, zkuste si napsat třeba to, co jsem teď právě napsal já) a že mohu cokoliv sepisovat a uveřejňovat klidně jako spisovatel, básník, umělec nebo jako grafoman, popřípadě redaktor nebo PR pracovník a jak jsme si řekli, když jsou texty dobré, často se doslova prodávají samy, no nemám pravdu?
