Článek
Pokud patříte ke zvídavější části našeho obyvatelstva určitě znáte přísloví nebo co to je, „everybody is selling something“, každý něco prodává. Je to docela vtipné, protože je fakt, že na to, aby člověk mohl v současné společnosti tak nějak existovat, musí si to zaplatit, musí něco „prodávat“, nejlépe sám sebe nebo svůj čas. A čas rovná se život.
Obchod s vlastním tělem a s vlastním časem je ale něco jiného než to, s čím obchodují lehké ženy. Jak se říkalo za bolševika, lehká žena prodává své tělo, takže my, ostatní, kteří prodáváme své naučené schopnosti, můžeme prostitutkami opovrhovat. Na rozdíl od nás nemají žádný diplom.
Vždycky jsem nad tím přemýšlel, jako v čem to spočívá, že třeba dělník na stavbě nebo dělník u soustruhu „neprodává“ své tělo, když ho vlastně prodává? Málokdo přijde do práce bez těla. V podstatě se dá říct, že lehcí muži se navléknou do pracovních hadrů a celé dny se nechají někde buzerovat a pracují jak barevní, potom si za to vezmou část mzdy ve falešných penězích (což jsou inflací vytisknuté peníze, které nemají ani hodnotu toho papíru, na kterém jsou vytištěné). Je to jako kdybyste se doma bavili otiskováním bramborových razítek a dávali je za odměnu řemeslníkům, kteří by pro vás od rána do večera pracovali. Trochu blbý, ne?
Takže, když se nad tím tak trochu zamyslíme, přijdeme k názoru, že ano, everybody is selling something, každý se prostě snaží prodávat co může, ale prodávat to musí, protože by jinak neměl, na živobytí.
Jak jsem tak trochu pozoroval okolí a zcela jistě mi dají za pravdu i ostatní, kteří rovněž pozorovali cvrkot, dospěli jsme do pozoruhodného evolučního období všeobecné transformace hodnot, kdy každý, kdo k tomu má příležitost, začne nabízet moudra a poučení, což jsou bohužel většinou jen hlouposti, bez jakéhokoliv náznaku sebemenší moudrosti a chce za to peníze, honorář, odměnu, kompenzaci s tím, že zadarmo ani kuře nehrabe - jestli má v něčem pravdu nebo ne, je celkem vedlejší, to už mnoho lidí nezajímá, takže jsem rčení, Everybody is selling something pozměnil na Everybody is telling something.
Zásady správného ohodnocení toho, co kdo říká - nejdříve se zamyslíme nad tím, jestli dotyčný mluví za sebe nebo se snaží předat nám nějakou obecně platnou „radu“, jako třeba, že bychom si měli mýt ruce před jídlem. Pokud mluví sám za sebe, například by na sociálních sítích oznámil, že si začal více mýt ruce a tím se pro něho otevřely v životě nové dimenze a že je to pro něho absolutně úžasné, kdyby to byl býval tušil dříve, tak by s tím začal už dávno. Přečtu si to a budu v pohodě, ať se umydlí třeba do ztráty vědomí. Sdělil nám svou zkušenost. Nechci ale dostávat pokyny od nějakého sopla z ulice, co mám a nemám dělat. A jak se mám chovat.
Ještě bych dokázal pochopit někoho, kdo něco dělá, něčemu se dlouhá léta denodenně věnuje a teď o tom utrousí pár zkušeností, v pohodě beru, i když je fakt, že lidi, kteří skutečně něco umí, tak to raději dělají, než aby o tom pořád dokola mleli pantem. Nejhorší jsou „odborníci“, kvantoví skokani, kteří neumějí vůbec nic, ale prodávají to prostřednictvím jakýchsi kurzů a chtějí za to šílený prachy, to už není ani vykořisťování, jak to kdysi pantáta Marx nazval, ale to je prachsprostá krádež.
Většina věcí, které se naučíte ve škole, vám v normálním, běžném životě k ničemu není. A naopak vám budou scházet vědomosti, o kterých ve škole ani neuslyšíte a přesto by se o nich dalo mluvit jako o životně důležitých.
Umíte rozeznat psychopata od normálního člověka? Umíte poznat, komu můžete věřit a komu raději ne? Umíte se stát spokojeným nebo alespoň jakž takž spokojeným zaměstnancem? Víte, jak si najít práci? Víte jak sepsat smlouvu a jak po určitém čase najít jinou práci? Znáte alespoň základy podnikání? Umíte si pronajmout byt? Třeba na rok nebo na dobu neurčitou? Víte, na co si máte dávat pozor?
Nejlepší jsou vlastní zkušenosti. Pokud žádné praktické zkušenosti nemám, tak mám alespoň právo držet ústa a nemíchat se do diskuze. Dnes se často chytnou slova lidi, kteří ve skutečnosti nemají vůbec co říct, ale vydrží o tom mlít pantem třeba i hodinu nebo dvě. Když se vyčerpají, mohou pokračovat zítra, žádný problém.
Bylo to ještě v době, kdy bylo na Moravě zvykem, že každé dítko ze slušné rodiny mělo svého kmotra a samozřejmě také kmotru. Kmotr mého strýce Jarka, bratra mé matky, byl ředitelem střední ekonomické školy, to bylo něco jako pozdější gymnázium, i když střední ekonomická nic neznamenala, kdyby to Jarek „absolvoval“, tak by si mohl sednout někam do kanclu a tam by něco sčítal a odčítal nebo by počítal dělňasům tržby.
Nicméně kmotr pravil, že bychom mohli na chvíli odložit určitý despekt, který se nás při pohledu na střední ekonomickou školu zmocňoval a že bychom se na tuto školu mohli dívat jako na „obchodní školu“. To byl docela šťastný nápad, našim se to líbilo a kmotr naznačil, že to ještě zdaleka není všechno. A tak Jarek vystudoval střední ekonomickou obchodní školu v Hodoníně, což ho sice prakticky k ničemu neopravňovalo, ale mohl vstoupit do Komunistické strany Československé socialistické republiky a mohl se začít učit pořádně psát na stroji. V tom byla podle kmotra Jarkova a naše budoucnost.
Psala se šedesátá léta a psací stroj rozhodně nebyl v každé domácnosti, computery ještě ani zdaleka neexistovaly, telefony byly pouze typu „pevná linka“. Kmotr ale pravil, že když se Jarek naučí rychle psát, tak ho přihlásí na okresní turnaj, což také udělal - a Jarek závody vyhrál. V té době na stroji psaly hlavně a převážně ženy, které potom pracovaly jako sekretářky. Muž na stroji psát nepotřeboval, stačilo, když uměl diktovat.
Jarkovi to ale posloužilo k tomu, že postoupil do krajského kola - které také vyhrál. A kmotr zařídil, aby se dostal na celostátní závody, které opět vyhrál a byl pozván na světový turnaj v rychlosti psaní na stroji, odkud se s velkou slávou vrátil jako vicemistr v rychlosti psaní na stroji.
Jak jsem již řekl, v té době to byla rarita, takže na soutěž se přihlásili pouze dva muži (na celosvětovou soutěž) a Jarek získal hezké druhé místo. Mistrem světa sice nebyl, ale i vicemistr se počítal, navíc občas místo vicemistr skromně prohlásil, že je mistr a všichni, co postávali kolem, šli do kolen.
Od kmotra to byl ďábelský nápad, protože ačkoliv Jarek nepsal rychleji než řadové sekretářky, vykouzlil na klávesnici nějakých 420 až 450 úhozů za minutu, zatímco sekretářky psaly běžně kolem 600 úhozů za minutu, měl platný mezinárodní titul. Vicemistr světa v rychlosti psaní na stroji. A to už se počítalo - Jarek nelenil a hned se ozval do časopisu Mladý svět, který s ním udělal interview, kde si mladý mistr postěžoval, že je Mistr a nemá u nás doma pořádnou práci - a Bolševik mu velkoryse nabídl, že může pracovat přímo pro nejvyšší bolševiky v naší republice, v redakci Rudého práva a učinil jej šéfem, neboli vedoucím dálnopisného oddělení Rudého práva v Praze. Většina ženskejch, které tam pracovaly, psala podstatně rychleji, ale jak jsme si již řekli, neměly mezinárodní uznání.
Jarek dostal firemní byt hned naproti Bílé Labuti, v ulici Na poříčí. Pracoval pro Rudé právo až do roku 1990, kdy Rudé právo zaniklo a Jarek začal podnikat. Založil si školu psaní na stroji a psaní na počítači, počítačů měl hned několik desítek, zřejmě asi pozůstatek z Rudého práva, prostě dobrá náhoda, co si budeme povídat.
V té době, kdy se Jarek začal učit rychle psát na stroji značky Consul, mi bylo asi dvanáct let. Plus mínus. Bydleli jsme v Rakovníku a Jarek se k nám přestěhoval z Čejče, měli jsme tenkrát dva pokoje plus kuchyň plus koupelnu a hajzl. V pokoji bydlel Jarek, naši bydleli, spali a kdovíco ještě v ložnici, já jsem vegetoval (to je asi tak nejlepší sloveso, které to plně vystihuje) v kuchyni.
No, dobrý. Na psaní domácích úkolů po večeři, když jsem si uklidil stůl to stačilo. Naši pořádali v pokoji každý den různé večírky, kde se scházeli takoví ti lepší lidé z celého Rakovníka, vždy se tam jedlo, pilo, hodovalo až do rána bílého, potom se domů odpotáceli poslední opilci a já jsem šel do školy. Jarek se vychrněl a potom trénoval na stroji své rychlé psaní, což obnášelo opisování různých textů, většinou z Rudého práva. Život byl jednoduchý.
Měli jsme doma několik psacích strojů, když už jsme tam měli i toho mistra světa a moje matka v té době byla zaměstnána jako šéfredaktorka místních novin Rozvoj. Nevím, jestli si dnes ještě někdo vzpomene, že v Rakovníku vycházel Rozvoj, ani já nevím, jak dlouho se tam rozvíjel, nicméně jsem pozoroval, jakým způsobem Jarek trénoval, občas jsem se zeptal, kterým prstem se píše jaké písmeno a nenápadně jsem se všechno naučil. Řekl bych, že lépe, než Jarek, akorát to nikoho nezajímalo a nikdo si toho nevšímal.
Asi tak po dvou letech jsem už zvládal psaní docela slušně a začal jsem si vymýšlet, co všechno by se dalo sepsat a napsat. Začal jsem psát povídky, fejetony a různé literární útvary a posílal jsem to do různých redakcí a oni mi to začali otiskovat, takže za chvíli jsem přispíval do časopisů Věda a technika mládeži, ABC mladých přírodovědců, Květy (tam jsem dlouhá léta psal neobyčejně vtipné fejetony), Dikobraz (tam se otiskovaly moje humoreskní příhody a povídky, Student, to byl speciální časopis pro studenty, ale docela byl dobrej, začínal tam svého času i Rudla Křesťan, známý spíše starší generaci, to byl takový J. X. Doležal šedesátých let a časopisy, o kterých asi už nikdo neví, jako například MY68 a možná toho bylo ještě více, ale v šedesátém osmém ještě přibyl studentský časopis Elixír - a protože jsem psal opravdu rychle, řekl bych, že rychleji než můj slavný stryko, přece jenom jsem začal psát v mladším věku, tak jsem to všechno docela dobře zvládal a začal jsem samizdatem vydávat své vlastní povídky, básně, prózu, napsal jsem i několik románů, nepříklad Mezi idioty, to bylo o mém dlouhodobém pobytu v psychiatrické léčebně, to mě bavilo (to psaní, ne ten pobyt) a později jsem chtěl pracovat jako psychoterapeut, ale to se mi povedlo až v Německu, mezitím jsem pracoval dlouhá léta u Krátkého filmu Praha, kde jsem psal scénáře pro film a pro televizi - a to všechno jsem zvládl levou zadní pouze a jen díky tomu, že jsem se naučil bleskurychle psát na psacím stroji, později samozřejmě i na klávesnici computeru.
Tak to je taková zajímavost a proto také nemám rád svou hloupou rodinu, protože za celou tu dobu, přestože články ode mě četli i redaktoři v Rudém právu a ve Večerní Praze a v Dikobrazu a ve Květech a v redakci Astra, které byly v té samé budově, co Rudé právo, kde se lidsky ponižoval Jarek, tak z mé rodiny je nečetl nikdo. Několikrát jsem své matce ukazoval knihu, kterou jsem právě vydal a ona se štítivě odtáhla a řekla, hm, ale já to číst nebudu. To vše díky pomluvám, které o mně Jarek pilně šířil.
Myslím, že moje metoda učení rychlého psaní na klávesnici je o mnoho lepší než Jarkova, ale jak už to tak na světě chodí, asi se budou i následující generace a degenerace učit podle zastaralého, kostnatého Jarka, ale ono asi skutečně platí takové to základní pravidlo osudu, že každý má hlavně a občas i v realitě pouze to, co si zaslouží.
