Článek
Svého času jsem na Vysoké škole chemicko – technologické v Praze studoval toxikologii, což je zajímavá věda o různých látkách, které bývají označovány jako jedy. Fuj, brrr, eklhaft, často je četba o účincích různých jedů doprovázena pocitem husí kůže nebo se z toho dělá špatně od žaludku.
U každého jedu je zpravidla uvedená tak zvaná dosis letalis, smrtelná dávka, někdy je udána podle toho, kolik miligramů na kilo živé váhy dokáže pokořit živého jedince, popřípadě kolik mg na kg váhy postačí, aby ze sta průměrných jedinců 50 nepřežilo, prostě jakmile vstoupíte do děje jako pokusný jedinec, tak to máte v souvislosti s různými jedy poměrně dost těžké a k tomu se pojí učení o protijedech, jejichž účinek je různý podle toho ,jak který protijed a jak rychle je podán, protože jakmile dosis letalis naplní své poslání, tak jakýkoliv protijed automaticky ztrácí svůj význam. Přestává v tu chvíli existovat.
Taky je zajímavé, že i když se to v historii občas tradovalo, dá se jen velmi těžko vypěstovat odolnost proti jedům, neexistuje žádný trénink, po kterém by se kdokoliv stal odolným třeba proti oxidu uhelnatému nebo proti kyanidu, stejně tak se špatně navazuje přátelství s dimethylrtutí, ani nebylo nikdy pozorováno, že by měl někdo, kdo se už jednou otrávil a otravu přežil vyšší odolnost proti otravě tou samou látkou. Zřejmě by tady nepomohlo ani žádné kondiční očkování a jako nesmysl se v této oblasti ukazuje i tvrzení, co mě nezabije, to mě posílí. Takhle to prostě nefunguje.
Z hlediska toxikologie se těžko vyhneme citaci jednoho z nejlepších lékařů starověku, alchymisty a astrologa Philippa Bombasta Paracelsia, který řekl, že (zjednodušeně) všechno je jed a ve všem je jed, záleží pouze na dávkování. Taky docela optimistický pohled na svět.
Když shrnu všechny myslitelné situace a místa, kde se můžeme setkat s čímkoliv, co je prudce nebo alespoň nebezpečně jedovaté, musím konstatovat, že žijeme v prostředí, které k nám není ale vůbec vlídné či v jakémkoliv směru přející.
Člověk se rád a ochotně učí, takže po tisíce let se různé rafinované až zvlčilé způsoby otravy používaly na odstranění oponentů, škůdců a protivníků, ať už v oblasti partnerství nebo v politice, popřípadě při lovu či likvidaci zvířat.
Zajímavé je postavení pojmů jed a otrava v českém jazyce. Je to trochu problém, protože i když si řekneme, že budeme v praktickém životě dávat pozor na jakékoliv jedy a otravy, tak těmto pojmům se v našem rodném jazyce jen tak nevyhneme. Otázka spíše zní, jestli se můžeme otrávit nebo přiotrávit psaným či vyřčeným slovem nebo nehmotným pojmem? Může někdo pomocí slov ohrozit naše zdraví či dokonce naše životy? Bude-li třeba hodně otravný nebo proti nám namíří své jedovaté řeči? I když nebudeme věřit na magii, uřknutí, prokletí a slovní uštknutí, víme, že existuje sugesce, tušíme jak vypadá hypnóza a jak se mohou naše „slova, slova, slova“ projevovat v syrové skutečnosti.
Je složité přesně definovat a vymezit léčivé a jedovaté rostliny, i když jsme svědky téhož v každodenní praxi. Všechno, co je léčivé je současně prezentováno jako jedovaté, stačí jen trochu změnit dávkování nebo složení léčivé směsi. Od toho je na každé krabičce s lékem napsáno dávkování, ráno, v poledne, večer.
Když se z hmotného světa přeneseme do oblasti nehmotných informací, zjistíme poměrně snadno a brzy, že téměř každá komunikace je určitá forma jedu, který je namířený proti komukoliv, kdo má jiné názory.
Položíme si ještě jednou otázku, jestli jsou pro člověka důležitější peníze nebo zdraví a kondice a s konečnou platností zjistíme, že nejdůležitější pro každého z nás jsou peníze. Držet v ruce plný měšec je v podstatě to samé, jako držet v hrsti obranný granát.
Prachy jsou absolutně nade vším, tady nejde o žádné vzývání zlatého telete, i když i to možná mělo něco do sebe, ale jde o konstatování prosté skutečnosti, že všechno na tomto světě balancuje na práci za peníze a na adekvátní odměně za vykonanou práci. To je naprostý základ všeho. Jakákoliv společnost, která začne uctívat nerovnováhu mezi podaným výkonem a zaslouženou odměnou za podaný výkon, jde do kytek, špatně skončí a neochvějně se řítí do kopru, jinak se to ani nazvat nedá. A to je právě ten problém, který se nyní, v těchto měsících, tak nějak celosvětově vznáší nad námi.
Pokud se nám to bude někdo snažit uspokojivě vysvětlit, ocitne se v úloze traviče z Hamleta, který lije spícímu králi do ucha jed. A byl to opravdu jed nebo „jen“ slova, slova, slova? Co si lidé běžně lijí do uší a tím se otravují?
