Článek
Dneska jsem si tak lehce přemýšlel o tom, jak různé změny zasahují do našich životů.
Změna je zvláštní věc. Když se něco změní, tak to vypadá jinak. Okolí toho, co se změnilo, taky často vypadá jinak.
Kdysi dávno, když jsem začal o různých změnách přemýšlet, tak jsem si poprvé všiml - a to jsem byl ještě dítě - že lidé kolem stárnou. Děti rostou, stejně jako rostli všichni mí vrstevníci a když narostou do určité výšky, tak jsou potom stejně vysocí několik desítek let, skoro až do smrti, potom se začnou pomalu, nenápadně zmenšovat a potom si je odnese zubatá.
U některých lidí jsem si všiml že se ve stáří hodně zmenšili, třeba o deset nebo i patnáct centimetrů. Zvětšily se jim obličeje, napuchly tváře, někteří ztloustli, jiní zase zhubli a potom, když se proměnili ve své vlastní karikatury, tak ulehli naposledy a už nevstali. Byli po smrti.
Vzpomínám si, jak jsem poprvé viděl mrtvého člověka, což byla moje prababička. Ležela v truhle, měla kolem sebe kytky, byla celá v černém a všude kolem byly věnce, taková ta typická hřbitovní výzdoba. Říkal jsem si, že vypadá jako když spí. Potom ji šupli do auta, do pohřebního vozu a už jsem ji nikdy neviděl.
Potom jsem viděl druhou mrtvou babičku a třetí mrtvou babičku, když to tak počítám, tak jsem těch mrtvých babiček absolvoval asi šest, prostě jich bylo už tolik, že se mě to občas plete.
Když jsem se oženil poprvé, tak nejdříve zemřel tchán, potom tchýně a mezitím zemřela i sestra mé ženy, oženil jsem se podruhé, zemřel tchán, potom zemřela tchýně, oženil jsem se potřetí, nejdříve zemřel tchán, potom zemřela tchýně a také zemřela babičky mé ženy a potom zemřel děda mé ženy, mezitím zemřel můj praděda, taky se dožil docela vysokého věku, skoro stovky, pak zemřela moje teta, otcova sestra, hned nato zemřela druhá teta, rovněž otcova sestra a z matčiny strany zemřel můj děda. Babičku jsem již započítal mezi mrtvé babičky. Bratr mé matky měl dvě dcery a syna, to byl můj bratranec, který zemřel, když mu bylo něco přes dvacet.
Potom zemřela moje matka a můj otec.
Takže, když to shrnu, měl jsem tři ženy, jsem třikrát rozvedený, z mých bývalých žen nezemřela ani jedna, ani se k tomu žádná nechystá, mnohokrát jsem chodil s nějakou milou dívenkou a potom jsme se zase rozešli, každý si šel svou vlastní cestou - z mých bývalých partnerek nezemřela ani jedna. Mám dvě děti, syna a dceru, dceři bude padesát, synovi čtyřicet, mně je 77. V mé rodině, ať už z otcovy nebo matčiny strany zemřeli všichni na rakovinu. Děda, otec mého otce zemřel na rakovinu, když mu bylo 40, můj otec taky zemřel na rakovinu, moje matka též, samozřejmě i babičky a dědové rovněž zemřeli na rakovinu.
Když má někdo vážnou nemoc, tak ho to změní, čili mu do života vstoupí princip změny. Když potom zemře, tak do života vstoupí princip změny největší.
Již od dětství se mi tyto změny nelíbily, ale co jsem mohl dělat? Máte někoho rádi a ten člověk najednou ztratí sílu, přestane se hýbat, potom už ani nevstane z postele, nějaký ten diagnostický budík u jeho postele pípne naposledy a opona padá.
Vždycky, když jsem někoho znal, jako byla třeba babiččina sestra Lída, tak jsem ji vždycky vídal ve velké rozkvetlé zahradě, všude kvetly jabloně a řada dalšího ovocného stromoví, potom nám teta Hedvika, to byla celoživotní služka tety Lídy, milá, usměvavá paní, udělala kafe a my jsme s tetou hovořili, většinou jsme rozebírali nějaké filosofické téma.
Ano, teta byla bohatá, stejně jako byla bohatá moje babička a děda z matčiny strany. Matka se v sedmdesátých letech rozvedla, vzala si redaktora Rudého práva, Ilju Šetlíka, který zemřel v devadesátých letech. Potom jsem nikdy nevěděl, jak se mám matky zeptat, jak se má, protože mi vždycky automaticky odpovídala, že od té doby, co s ní není Ilja, se nemá nijak.
To jsou asi ty nejhorší změny v životě, když je vám někdo sympatický nebo ho máte prostě rádi a už za něho není žádný náhradník a ten člověk najednou zemře, což je z počátku nepochopitelné, ale prostě tam najednou není. Dlouho máte takové ty tiky, jako, aha, není tady, asi za chvilku přijde, určitě si šel něco koupit nebo si říkáte, že jel něco zařídit a v neděli zase přijede - a potom přijde takové divné bodnutí u srdce, když si uvědomíte, že nepřijede, že už nikdy nepřijede.
Taky jsem zažil paní, byla to moje klientka, která byla šťastně vdaná, někdy se to tak stane, že se potkají dva, kteří se naladí na společnou notu a teď je jim spolu dobře a nikoho dalšího nepotřebují, ano, zní to skoro jako pohádka, ale jsou ještě tací lidé na světě - a teď se stalo, že její manžel měl vážnou dopravní nehodu. Pár měsíců si pobyl v nemocnici a potom ho přivezli domů - jenomže on nic nepoznával a na nic si nepamatoval.
Sedl si v kuchyni na židli, jeho žena mu vysvětlovala, že tam vždycky sedával a popíjel kafe a bavili se o všem možném, ale ten pán, co ho přivezli z nemocnice si nepamatoval na nic. A tak tam seděl v kuchyni, nic nechtěl a asi také nic nepotřeboval, ale pro tu paní to muselo být hrozné. Myslím, že občas člověka i v normálním životě dožene daleko větší tragedie, než jakou popisuje Franz Kafka ve své Proměně. Na to si člověk asi také nezvykne, i když se v neohrabané ošklivé brouky postupem času měníme všichni, nakonec s tím také všichni žijeme. Ale na ztrátu paměti a zapomínání, na to si nikdo nezvykne.
Vzpomínám, jaký to byl divný pocit, když děda mé třetí ženy dostal Alzheimera a nakonec ho zchvátila demence. I když jsem mu několik let předtím pomáhal se vším možným, vozil jsem ho autem na oční kliniku, kde se mu snažili zachránit oči před šedým a potom i před zeleným zákalem, každý rok jsem ho vozil do Jižních Čech, aby mohl rybařit, strávili jsme jak staří zálesáci mnoho večerů u ohníčku v lese, na břehu Staňkovského rybníka, tam jsme si půjčovali chatu od jednoho pána, který mezitím zemřel, převzal to jeho syn a ten potom zemřel taky.
A pak jsem za dědou přijel do Krče a on mě nemohl poznat. Myslel, že se mu do bytu hrne nějaký cizí chlap. Potom mě jeho rodina zakázala dědu navštěvovat, že mu to asi nedělá dobře. On pak k sobě jednou večer pozval nějaké dva chlápky z ulice, přestože nevěděl, kdo to je a oni ho okradli, odnesli si všechny cennosti, peníze a zlaté šperky po babičce.
Takže ten princip proměny nebo změny často působí na náš mozek docela slušně traumaticky, zvláště když člověk sedí v kuchyni s prázdnou židlí nebo jede večer domů v prázdném autě, cestou, kterou jezdil dvacet let.
Ono je dost těžké si zvyknout i na takové maličkosti, jako když jsem měl psa, se kterým jsem chodil na procházky a večer jsme vždycky potkávali starší kulhavou paní, která také venčila psíka, fenku, Dášenku. A Dášenka vždycky na mého Jacka štěkala a Jack, i když to byl staford, tak měl před Dášenkou respekt. A paní vždycky říkala: „Dášenka teď hárá, Dášenko, neštěkej!“ A pak jsme si zase šli každý po svým. Čas plynul, uteklo deset let, známí, co taky měli stafordy nebo pitbuly je už neměli, takže ani na procházky už nechodili a od jednoho dne jsem přestal vídat i paní s Dášenkou. Paní už byla přece jenom starší důchodkyně a Dášenka taky nebyla nejmladší, ale stejně to bylo takové divné, že tam paní s Dášenkou najednou nejsou. Raději jsem to ani nechtěl domýšlet do konce. Nevím, jestli je tato společnost už na takové úrovni, aby dokázala pomoct lidem, kteří se nemohou smířit s nějakou změnou nebo nemohou nějakou změnu dlouhodobě unést.
Dopadneme jako Řehoř Samsa, proměníme se v jedno obrovské nehynoucí trauma, ale hlavní efekt vidím hlavně sám na sobě, ani se nemusím moc rozhlížet. Když ztratíte sílu se s čímkoliv vypořádat a začnete chřadnout i na duchu, což často bolí ještě víc než kolena, kyčle a záda dohromady, není pravda, že je člověk tak tupý, že si to ani sám neuvědomuje. Uvědomujete si všechno, je to jako když si máte vzpomenout na básničku, kterou jste se učili v páté třídě. Tak si ji samozřejmě už nepamatujete, ale pamatujete si, že jste se ji učili a že jste ji znali. A to jsou ty nejhorší změny, které vás mohou potkat - zvláště když vidíte, že to nikoho nezajímá a že se nic z toho, co jste ztratili, už nikdy nevrátí.
