Článek
Je celkem jasné, že každé literární dílo má svého autora. Bez něho by to jaksi nešlo, to dá rozum. Stejně tak i fotografické dílo má svého autora a většinou se za autora považuje ten, kdo zmáčkl spoušť, ale pozor, ani zde, ani nikde jinde ve světě umění není místo pro jednoduché věci.
Když se na fotce sejdou dva nebo tři spolutvůrci, z nichž každý přispěl ke společnému dílu svým parciálním nápadem a současně na fotce i vystupují a to nejlépe tak, že všichni, sklízí vavříny autorství většinou ten, kdo se pod dílo oficiálně podepíše jako první.
Ano, jsou to složité věci.
Všimli jste si, jak málo je autorských dvojic? Teď nemyslím dvojice jako byli bratři Mrštíkové, popřípadě Voskovec a Werich, Vodňanský a Skoumal, Suchý a Šlitr, Šimek a Grossmann ale partnerské dvojice, které by současně něco společně vytvořily, napsaly, vydaly nebo by uspořádaly společnou výstavu. Čehokoliv.
Když jsem jakoukoliv podobnou dvojku hledal, našel jsem v zahraničí jednu manželskou dvojici, která se zabývala psaním a vydáváním fantastické literatury a potom se mi podařilo doslova vystopovat v Čechách dílo manželů Grubhofferových, kteří toho napsali dvakrát tolik, než kolik toho bylo vydáno, ale je pravda, že zde není jasný poměr autorství jednoho k druhému, podobně, jako kdyby se třeba na bratry Mrštíky provalilo, že veškeré jejich dílo Alois diktoval a Vilém psal.
Není zde prostě úplně jasná situace.
Já sám jsem chtěl do české literatury vstoupit též s něčím neobvyklým, dal jsem se proto dohromady se svou partnerkou, kterou jsem učinil známou pod pseudonymem Ariana a napsal několik docela slušně tlustých knih, které jsem nazval Ariana a Raven Argoni Magie života, Ariana a Raven Argoni Magie sexu, Ariana a Raven Argoni Věčný příběh a Ariana a Raven Argoni Astrální magie.
V knížkách jsou naše společné fotografie, které jsme vymýšleli a společně fotili a potom jsme jako autorská dvojice společně vystupovali na mnoha místech, kam nás pozvali, čili v praxi to vypadalo tak, že mě například jako autora zajímavých knížek pozvali na rozhovor do televize a já jsem s sebou vzal i Arianu jako asistentku, modelku a v mnoha směrech i jako spolupachatelku některých literárních nápadů.
Mělo to několik důvodů - chtěl jsem na veřejnosti vystupovat jako někdo, kdo neopomíjí své spolupracovníky. A současně jsem nechtěl nikomu brát jeho podíl na společně dosažené slávě. O tom, že jsem po mnoho let pracoval a tvořil též jako režisér celé řady animovaných filmů, s nimiž jsem potom jezdil po festivalech, jsem nikdy nemluvil. Ale plánoval jsem, že se k animákům ještě dostanu. Aspoň jednou v životě. Ale člověk míní a vládní opatření mění.
Ale i tak jsem neustále chtěl posilovat vědomí, že všechno, čeho jako lidská společnost dosáhneme, může vzniknout pouze a jen díky spolupráci mužské a ženské tvořivé síly. Nemůže existovat jeden pól bez druhého. Je to poučení, které v sobě skrývají legendy, báje a pověsti a právě proto se jim věnujeme.
Chtěl jsem tímto způsobem upozornit i na to, že zastávám a popularizuji myšlenku demokratické rovnoprávnosti.
Neznal jsem v té době žádného umělce, fotografa, malíře, grafika, který by šel na pozvání do televize a vzal by s sebou spolupracující partnerku, modelku nebo kohokoliv, kdo by mu pomáhal při tvorbě. Jako třeba, kdyby slavný fotograf Jan Saudek vzal s sebou na rozhovor třeba do show Honzy Dědka některou ze svých modelek.
Další věc byla, že jsem neznal žádnou partnerskou dvojici, která by spolupracovala na jakémkoli copywritingu. Možná tak manželé Volmovi, kteří společně psali o sexu.
Takže tohle všechno mi táhlo hlavou pokaždé, když jsem šel s Arianou do rádia, do televize nebo kamkoliv na rozhovor, načež, sotva jsme se oba usadili, popadla Arča mikrofon, nečekala na nic, chopila se slova a velmi rychle a podrobně všem vysvětlila, že naše partnerství spočívá v tom, že ona všechno vymýšlí, dělá a píše, zatímco já k tomu sháním materiál a když je potřeba, tak ji občas někam odvezu a přivezu a i když jsem většinou dost pomalej a málo chápavej, tak zatím proti spolupráci se mnou nic nemá.
„Asi se budeme muset zase stáhnout, vojíne… jakže se to tady jmenuje?“
„Waterloo, generále, Waterloo…“
