Článek
Kde hledat harmonii, když v systému zrovna žádná není? Mimo systém? Problémem chybějící harmonie se často zaobírá celostní medicína, která by se možná měla správně nazývat bytostní medicína. Jako, že zasahuje do celé naší bytosti.
Já sám, přímo osobně, si myslím, že za všechno zlo na světě, čili i za všechna onemocnění, co kde spatříte, mohou psychopati. Psychopatie je moje oblíbené téma, dlouhá léta se zabývám symbolickým odchytem a likvidací psychopatů, protože psychopatii považuji za nejnebezpečnější věc, která se projevuje jako brzda lidské evoluce. Proto by měla být důkladně zkoumána, pokud možno samozřejmě jinými lidmi, než dalšími psychopaty, kteří hned vystrkují své zvědavé hlavičky všude, kde se cokoliv zajímavého šustne. Pozor na to, protože psychopati jsou mezi prvními, kteří se hrnou na jakékoliv místo, které vypadá lukrativně, popřípadě budí dojem, že má budoucnost.
Není to tak dávno, co jsem vydal knížku Psychopat v rodině. Poučnou, údernou, vynikající, výjimečnou a svým způsobem i literárně vkusnou a exklusivní. Všechno, co se týká psychopatů a psychopatie je pro většinu lidí mimořádně důležité, protože cokoliv negativního, co se v naší společnosti děje a odehrává, mají na svědomí právě psychopati. Kdyby psychopatie nebylo a kdyby psychopati byli izolováni v ústavech nebo v opatrovnické péči, kam všichni patří, byl by na světě ráj.
Mnoho lidí to stále nechápe a odmítá vzít na vědomí, takže v podstatě nikdo nechce bojovat za zdravý rozum, dokonce bych řekl, že málokdo je ochotný se o tomto problému aspoň stručně pobavit.
Z naší rodiny byli všichni u komoušů, já jsem byl jediný, kdo v komunistické straně nebyl, ale nikdo na mě nepohlížel jako na hrdinu, spíše jako na černou ovci, která ostatním kazí dobrou pověst a kádrové materiály.
Z příslušnosti ke komunistům nejvíce těžil můj, řekl bych, lehce vypočítavý strýc, který dostal u komoušů krásné místo v matičce Praze, pracoval jako šéf dálnopisného oddělení v Rudém právu a k tomu vyfasoval naproti přes vnitroblok, super mnohapokojový byt. To vše na oslnivém místě Na Poříčí hned naproti Bílé labuti. Určitě by se o tom dala napsat kniha Rudá záře nad Florencí. Později, když nastaly fackovačky a rvačky o krásný pozemek, dnes známý jako Florentinum, patřící jedné čínské společnosti by se o bývalých prostorách Rudého práva dal natočit film Přelet nad koaličním hnízdem, ale to jen tak na okraj.
Pracoval pro komouše po mnoho let, jak si tak lehce vzpomínám, začal v roce 65 a využíval hromady výhod, včetně toho, že mohl jezdit na Západ a dokonce mohl na západní straně barikády pracovat a to už bylo docela terno, to vše až do roku 1990, kdy se najednou osamostatnil. Nic jiného mu nezbylo, Rudé právo bylo zrušeno, ale strýc si založil vlastní firmu, jak to bývalí komouši obvykle dělali, když přišli o svou rodnou stranu a tím i o práci, najednou z nich byli prosperující podnikatelé, kteří na své vlastní rodné hroudě spolupracovali s těmi samými klienty, jako už včera a před lety. Akorát za mnohem větší peníze a k tomu měli větší volnost a užívali si větší pracovní ohebnosti než původně. Je jasné jak facka, že když chcete podnikat, tak potřebujete konexe a k tomu jsou dobré jakékoliv spolky, sdružení, strany a hnutí, nad tím si ani nemusíte hlavu lámat, to dá středně silný rozum.
Pro komouše opisoval texty do Rudého práva a když v osmašedesátém přijeli „osvobozovači“, tak z Rudého práva posílal anonymně zprávy do Švédska o tom, jak tady lidé statečně bojují v ulicích proti okupantům. Nevím, jestli sám chodil do ulic, moc jsem ho tam neviděl, ale vím, že lidé, kteří byli v redakci Rudého práva zaměstnaní se potají scházeli v jedné restauraci na Florenci. Kuli pikle, ale o čem, to už nevím, ani mě to nezajímalo.
Bylo mnoho členů komunistické strany, kteří v tuto pohnutou dobu stranu opouštěli a vyjadřovali svůj nesouhlas se zatvrzelými straníky, strýc ale nikdy neodešel a ještě byl naštvaný na mě, když jsem v roce 1982 emigroval do Německa.
Já jsem na rozdíl od strýce za spoluúčast při organizování studentských stávek v roce 1968 a 1969 vyletěl ze studia na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze 6, v Dejvicích a od té doby se přede mnou začaly hromadit potíže, které nikdo nepochopí, dokud je sám nezažije.
Můj strýc, bratr mé matky, která byla rovněž zaměstnaná v Rudém právu, mi nikdy s ničím nepomohl, spíše se ode mě distancoval a pomlouval mě u celé rodiny.
Strýc dostal svou práci v Rudém právu díky tomu, že uměl rychle psát na stroji, takže každý den opisoval Rudé právo a to ho velmi dobře živilo. Uměl jsem psát stejně dobře, dokonce bych si troufl tvrdit, že i lépe a rychleji, čehož nakonec využívám dodnes, ale stejně se mi nepodařilo nikdy najít dobré pracovní místo. Kdo v Česku zlobil, mohl dělat nanejvýš schopného pomocného dělníka a u toho i v mém případě zůstalo.
Jak vždy zdůrazňuji, s psychopatem se nedá domluvit, psychopati rádi „pracují“ ze zálohy, inkognito a zákeřně, podobně jako ostřelovači. Ostřeluje, ostřeluje a když vidí, že „naši zvítězili“, tak se hned hlásí o slovo, zvítězili jsme, protože jsem od rána do večera pilně ostřeloval a pokud se stane, že „naši prohráli“, tak vyleze a diví se, kdo že to tady ostřeloval? To je typické pro většinu psychopatů. Neříkám, že jsou to blbci, většinou to bývají docela inteligentní lidé a stryko takovou tu alespoň průměrnou inteligenci měl, aspoň mu stačila na udržení se nahoře podle hesla kam vítr, tam plášť.
Strýc se o mě nikdy nestaral, ale byl naštvanej, když jsem odešel do západních Němec, že prej jemu a mojí matce (kvůli jejich práci v Ruďasu), zničím kariéru, ale nestalo se nic, potom se angažoval v tom, že obepisoval, on vlastně furt někoho nebo něco obepisoval, na rychlé psaní byl vždycky pašák, ze zálohy pozorovat a potom obepisovat nebo ještě lépe obtelefonovávat známé a příbuzné, hlavně ty, kteří žili v Německu, aby mi s ničím nepomáhali a s tím v podstatě neskončil dodnes.
Když se setkáte s psychopatem, musíte si dávat pozor na pomluvy, protože psychopat v rodině dokáže zničit vaši kariéru, dokáže vám zničit život, dokáže vás okrást a kdoví co ještě.
Právě proto jsem napsal svou poslední knihu Psychopat v rodině. Vystupují zde jako hlavní hrdinové psychopati, které jsem znal dlouho a osobně a v podstatě mohou škodit dodnes.
Psychopat má ale ještě jednu nebezpečnou zbraň – mívá velké charisma, takové to osobní kouzlo, díky němuž ho všichni mají za rovného správňáka, parťáka a sympaťáka.
Moje komunistická matka si často hrála na Matku od Karla Čapka, v rozhodujících chvílích dokázala symbolicky strhnout ze zdi zbraň - a jdi, synu, jdi za nás bojovat, hlavně tedy i za mně. Místo, aby šla sama bojovat, třeba za rodinu nebo za příbuzné, jak to mnohokrát udělaly jiné matky, spíše seděla doma a plamenně hovořila o tom, jak do všeho a do všech vidí. A stále měla kolem sebe sympatizující dav okouzlených duší a měla na ně velký vliv. A uměla svého vlivu využít. Když jsem šel na přijímačky na střední školu (základku jsem končil s vyznamenáním, se samými jedničkami), což bylo kdysi dávno, v Rakovníku a matka tam pracovala jako šéfredaktorka komunistického plátku Rozvoj, tak šla na střední školu se přimluvit u hlavního debila, co ty přijímačky vedl, aby mě nevzali, protože chtěla, abych šel do učení a co nejrychleji nastoupil do práce a abych vypadl z rodného hnízda, protože tam měla nakvartýrovanýho svýho bráchu, mého strýce a dostávala za to od svých rodičů peníze. Tam si také plánovali, jak dobyjí Rudé Právo. Já jsem v těch plánech nehrál žádnou roli, takže jsem byl zbytečný.
A díky tomu, že jsem jim byl totálně volný, musel jsem si nakonec sám zajet na druhou střední školu do Nového Strašecí, kde jsem přijímačky udělal bez problémů a kam jsem potom tři roky z Rakovníka dojížděl. To znamená, že jsem musel každý den vstávat po páté hodině ranní a vracel jsem se kolem páté odpolední. To vše díky psychopatům v rodině.
V Německu jsem se potom divil, proč mi nikdo s ničím nepomohl. Když jsem se ozval jedné své tetce, která se taky zajímala o esoteriku a bydlela v Mnichově, měla tam dokonce esoterický obchůdek a byla už za vodou a já v tu dobu neměl kde bydlet a neměl jsem žádné prachy – tak mi teta skutečně hodně pomohla, možná mi i zachránila život - asi jako celá moje rodina. Nedala ani nepůjčila mi ani marku, ale poradila mi, abych nejedl majonézu a častěji si myl ruce, protože v Bavorsku zrovna řádila salmonela.
