Článek
V Rakovníku jsme bydleli tři (máti, můj otec a já) ve dvoupokojovém bytě, ložnice, obývák a kuchyň a najednou se k nám přistěhoval ještě můj strýc, matčin dvacetiletý bratr, venkovský chlapec, který sice u nás neměl co dělat, ale když už mu to jeho rodiče (z mého pohledu babička a děda) zaplatili, tak ho naši ubytovali v obýváku, sami byli v ložnici a já jsem vegetoval na starém, děravém gauči v kuchyni. Od svých deseti do osmnácti let. S občasnými přestávkami na jídlo.
Pak jsme se přestěhovali do Prahy. Neměl jsem si ani kde sednout, myslím tedy doma, v Praze se ještě trochu místa najít dalo a když jsem přišel ze školy, úlohy jsem většinou psal na starém šicím stroji, samozřejmě složeném. Jinak bych si je mohl třeba i vyšívat na tričko.
Strejda měl k dispozici celý obývák, rozkládací gauč a když měl „návštěvu“, tak jsem musel statovat venku, třeba i v dešti. V Rakovníku jsem se často klackoval kolem rakovnického potoka, který jsem za chvíli znal jak své boty. Byli tam i raci v té době, kdoví, co je tam dnes.
V Praze jsem si chodil prohlížet kostely. Každý kostel má své tajemství a mě vždycky bavilo ona tajemství objevovat. Neřeknu vám žádný přesný návod, ale pro začátek si zkuste třeba přečíst dílo Jakuba Arbese. Ne nadarmo jsem několik let bydlel na Arbesově náměstí a spolupracoval se Stratosférou, která měla své sídlo v sousední ulici a na návštěvy jsem chodil k dobrému známému, hudebnímu skladateli Petrovi Ebenovi, když ještě s rodinou bydlel v ulici Elišky Peškové. Jeho syny, zvláště potom Marka Ebena si pamatuji ještě jako děti, které se tahaly o čokoládu, když jsem nějakou přinesl.
Vždycky, když jsem dělal fotky, tak to byl proces, skoro jak od Kafky, na který jsem potřeboval tmu. Obyčejně jsem skončil na pár hodin v noci v koupelně, což byla jediná místnost v bytě, která se dala důkladně zatemnit. Časem jsem si z toho dělal legraci a na konec svých filmů, které jsem natáčel, jsem dával titulek Zpracovaly koupelnové laboratoře Ravena Argoni.
Těch koupelen jsem během svého života vystřídal sedm nebo osm. Tedy myslím v tom smyslu, že jsem koupelnu používal jako fotolaboratoř, utápějící se buď v temně rudém nebo temně zeleném světle.
To jsou doby, které se už nevrátí a věřte, že jsem tomu docela rád, protože zpracovávat černobílé fotky systémem negativ - pozitiv je skoro mučení třetího stupně. Jinak se to nazvat nedá. Kdoví, z čeho mám ještě v současné době náběh na těžké trauma vždycky, když se ocitnu v místnosti s nižší hladinou osvětlení.
Moje přihlouplá, nepřející a agresivní babička a submisivní, lehce dementní děda byli samozřejmě členy KSČ a stejně tak do KSČ vstoupil i můj vychytralý pan tatínek a moje matka a v neposlední řadě i psychopatický strýc. A neměli se u komoušů špatně - fotr byl šéfem tankodromu v Rakovníku, potom přesedlal na právnickou fakultu Karlovy univerzity v Praze, kde jako inženýr plukovník rozdával rozumy dychtivým studentům, strýc se stal vedoucím dálnopisného oddělení Rudého práva na Poříčí, kde dostal i podnikový byt, o mnoha a mnoha pokojích který okupoval až do pošahaných devadesátek a moje matka dělala nejdříve šéfredaktorku v rakovnickém plátku Rozvoj a potom přesedlala rovněž do Rudého práva v Praze na Poříčí. Když se tak na to zpětně dívám, tak si říkám, že kdyby mi tahle banda chtěla s něčím pomoct, tak k tomu měli tisíc a jednu příležitost. Ale nepomohli, nikdy a s ničím, nakonec mě ještě okradli úplně o všechno, co jsem měl, a navrch mě můj psychopatický strýc dal k soudu, který rozhodl, že jsem chtěl okrást já jeho. Soud jsem samozřejmě prohrál. Šlo o pohřeb mé matky, který strýc bez mého vědomí objednal a já jej musel zaplatit. Vyšlo to asi na šedesát tisíc. A následně o dědictví, takže moje věci, i osobní věci teď používají příslušníci psychopatické rodiny mého strýce.
Hlavní potíž byla v tom, že já jsem nebyl v komunistické straně, ani jsem nebyl v žádném SSM, ani v žádné jiné socialistické organizaci. Kvůli svým protisocialistickým a protisovětským názorům jsem musel v roce 1968 zanechat studia na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze 6, v Dejvicích, potom jsem nějakou dobu ještě na VŠCHT pracoval, a nakonec jsem přešel do Krátkého filmu, studia animované tvorby, kde jsem natočil asi pět nebo šest filmů, načež jsem emigroval do Německa. Ředitelem Krátkého filmu Praha byl v té době Kamil Pixa, zakladatel StB, který z jakéhosi záhadného důvodu držel ochrannou ruku nad různými politickými průšviháři. Kolega, režisér Petr Sís zahnul kramle krátce po mně a skončil v New Yorku, kde tak nějak, střídavě úspěšně žije dodnes.
Není to ani tak dávno, co jsem jel metrem a jedu takhle eskalátorem nahoru a koukám se napravo, koukám i nalevo a pozoruji různé reklamy, kterými je cesta vzhůru, za denním světlem vkusně lemovaná a tu mě zaujal nápis na jedné z nich: Chceš podnikat? Tak se to nauč! Říkám si, hm, dobrý, takový výstižný, trefný a fakt docela přesný, a dokonce bych řekl, že i adresný.
Lidi se často pokoušejí podnikat - a prostě to neumí. Představte si, že byste chtěli podnikat, ale najednou byste si uvědomili, že nevíte, s čím a jak začít. Kdybych třeba chtěl začít podnikat v cestovním ruchu, tak fakt nevím, co bych asi měl udělat? Otevřít si cestovní agenturu? Z Prahy je do Japonska jenom skok? Nebo Cesta kolem světa za 80 dní, ale to už tady bylo a bylo to takové dost naknap, to už bych raději podruhé ani nezkoušel.
Hm, nebo kdybych chtěl otevřít hospodu..? To bych asi musel nejdříve nějakou najít a zrestaurovat, ale co kdybych žádnou nenašel? Kdyby už někdo měl hospodu, tak se jí bude držet jak pověstné klíště, ale není to tak dávno, co se odehrála celá série sebevražd slavných šéfkuchařů (pokud jste si toho nevšimli, tak si to zkuste vygůglit, je to docela zajímavé) a to ještě nebyly žádné potíže se zavíráním putyk kvůli karanténě nebo nakřivo nasazeným rouškám. To spíše vypadalo, jako kdyby se nad majiteli kuchyní a nad většinou do té doby úspěšných šéfkuchařů stahovala jakási záhadná mračna. I když je pravda, že do televize patří moderátoři, zatímco kuchaři patří do kuchyně.
Nicméně i tak nám zůstává nezodpovězená otázka, jak v takové situaci podnikat? To by nám asi dnes neřekl ani Ivan Mládek, který rád vyprávěl různé historky, třeba, jak jednou šel ke včelím úlům, tak si vzal na hlavu kuklu a oblékl si ochranný oděv a měl pocit, že se mu nemůže nic stát a když byl uprostřed louky, tak odněkud přiběhl vzteklý pes a pokousal ho.
Takže zůstaneme u základní rady, která bude dlouho platit pro všechny - chceš podnikat? Nauč se spolupracovat a dobře vycházet se svou účetní!
