Článek
Je to drsná pravda a lidové podání této pravdy k tomu ještě dodává - kdo neumí, ten čumí. Ano, je to řečeno lapidárně, přímo a na rovinu a těžko se to interpretuje v jiných barvách, než v jakých se to objeví už při prvním podání.
Když jsem chodil na základní devítiletou školu, bydlel jsem v Rakovníku, kde jsem skončil docházku s průměrem známkování 1 a k tomu jsem dostal ještě nějaký červený diplom a doporučení učitelského sboru k dalšímu vzdělávání, takže jsem si naprosto logicky podal přihlášku na střední dvanáctiletou školu v Rakovníku, to by asi udělal každý, kdo by se svou rodinou bydlel v Rakovníku, i kdyby byl lehce schizoidní nebo dementní, načež mě na rakovnické gymnázium nevzali. Prostě mě nepřijali.
To mě sice trochu udivilo, proč ten barák tady vlastně stojí? Ale nedalo se nic dělat. Byl jsem takové to přechytralé dítě, co má na každou otázku dvacet odpovědí a na každou odpověď dvacet dalších otázek, ale v tomto případě jsem nemohl dělat nic. Neznal jsem taktiku nepřítele z druhé strany barikády a vzhledem ke svému věku jsem si ani nemohl dovolit nacpat šéfovi přijímací komise bouchačku do nosu a zeptat se ho, jestli své rozhodnutí myslí opravdu vážně.
Byla to situace, v níž se rozhodně vyplatilo myslet hlavou. Bezejmenný psychopat (skutečně už dnes nevím, jak se ten intelektuální homeopat jmenoval) středoškolský kantor se rozhodl, že na rakovnické dvanáctiletce studovat nebudu a bylo vymalováno.
Dnes bych se mu už ani nemstil, ani bych se mu nesmál, s nejvyšší pravděpodobností má už dávno po rozptylu nebo se už vsáknul do hlíny. Pozor, nešlapat, zem, na které jste právě vstoupili do psího exkrementu, obsahuje organické zbytky rakovnického středoškolského profesora. Což je samozřejmě několikanásobný nesmysl.
Podle nejnovějších poznatků kvantové mechaniky je možné do určité míry manipulovat s časem, například je možné vrátit se do minulosti a pokud vám někdo v dobách minulých zvedl mandle, máte možnost se mu pomstít.
Vidím to jako dnes - seděl jsem večer v našem rakovnickém bytě, kde jsem bydlel s rodiči a přemýšlel, co budu v rámci možností dělat. Měl jsem možnost přihlásit se na střední školu v Novém Strašecí, což obnášelo každý den cestovat hodinu autobusem, popřípadě vlakem, nejspíše obojím.
Nebudu mít čas cokoliv podnikat s kamarády, kdybych se chtěl čemukoliv kromě školy věnovat, tak na to nebudu mít během dne, který má pouhých 24 hodin, žádný čas. To jsou takové maličkosti, které si člověk hned neuvědomí, prostě ta nutnost každodenního dojíždění z Rakovníka do Nového Strašecí mě bude stát dva až tři roky života. Všechno se měří na čas. I peníze se měří na čas, jak se říká, čas, který máme jsou peníze, které nemáme…
Věděl jsem, že mám před sebou poslední možnost naučit nebo doučit se něco, co se dá kdykoliv a kdekoliv prodat. A tím se potom zabývat. Fotbal ani sport sám o sobě to asi nebude. Jedině, že bych běhal za autobusem nebo za vlakem.
Ano, psal jsem o tom již několikrát - co jsem se mohl ještě naučit a v čem jsem mohl dosáhnout jistého stupně mistrovství - hrál jsem v tu dobu na kytaru a řekl bych, že poměrně dobře. Učil jsem se podle různých příruček a občas jsme se také dávali dohromady s klukama a hráli lidovky i „bigbít“. Když říkám, že jsme hráli docela slušně, tak tím myslím, že jsme mohli i veřejně vystupovat, což jsme též činili a občas jsme si diky hraní i přivydělali nějakou korunu a dotáhli jsme to tak daleko, že jsme občas jezdili do Německa, třeba na víkend, kde jsme měli domluvené třeba dvě, tři vystoupení.
Samozřejmě jsme též přemýšleli, jestli bychom se mohli vrhnout na profesionální dráhu, podobně jako to udělal Olympic s Petrem Jandou, ale nakonec z toho sešlo, nějak se mi nechtělo, i když jsme celkově mohli odehrát několik set koncertů, tak přece jenom nakonec zvítězil můj hudební i celkový hluch, začal jsem prostě tušit, že právě tudy moje cesta nevede.
Další možnost byla naplno se věnovat sportu, vzpírání, silovým disciplínám, bodybuildingu a kulturistice. To mě sice lákalo poměrně dost, ale přece jenom vášeň uzdvihnout co nejvíce a udržet to nad hlavou co nejdéle dost vážně kolidovala s pravidelným dojížděním. Kdo něco podobného někdy zkusil, jistě mi dá za pravdu, prostě to nejde. Buď jedno nebo druhé.
Znal jsem v té době jednoho kluka, dá se říct kámoše, ten byl skutečně hodně dobrý a měl v kulturistice výsledky, o které jevili zájem i zahraniční pozorovatelé a sponzoři, ale stačil roční výpadek, zaviněný nutností dojíždění do zaměstnání a později také emigrací - a i když byl dobrý přímo mimořádně, zahučel do obecného opomenutí a už nikdy jsem se s jeho jménem u nás ani v zahraničí nesetkal.
Mohl jsem kulturistiku dělat, ale spíše pro sebe a pro svoji vlastní potřebu. Pokud se ptáte jak a kde, dělal jsem v té době fotky, které byly často pojednány jako dosti složité komponované záběry, v podstatě jsme na těch fotkách vystupovali jako herci, čili byly to víceméně živé fotografické obrazy a k tomu bylo samozřejmě dobré mít vytrénované tělo. Dnes by se to asi neprodalo ale před padesáti lety byl přece jenom jiný svět a jeden čas se tím dalo docela dobře uživit.
Musel jsem ale být opatrný a sledovat poptávku trhu, stejně jako se kdysi dalo docela dobře uživit fotografováním aktů. Dnes to do jisté míry ještě jde také, ale ta jistá míra už musí být odhadnutá opatrně a s rezervou, ale, jak říkám, v určitém slova smyslu je to ještě proveditelné.
Poslední možnost byla uzavřít svůj tuhý výcvik v rychlém psaní na stroji a věnovat se psaní (výrobě) textů na prodej. Bylo možné psát články do novin a do časopisů, nebylo možné psát publikace a knihy, na to člověk potřeboval od bolševika zvláštní povolení a potvrzení, že je toho schopný.
Začal jsem tedy psaním článků do novin a do časopisů. Dlouhé dny jsem vysedával v autobusech a ve vlacích, nechal se inspirovat jízdou, občas jsem si u toho četl zajímavé knížky a potom doma psal vlastní příběhy, povídky, pohádky a maximálně i novely. Stal jsem se v literárních kruzích celkem známou osobností a hlavně - mohl jsem psát za peníze.
Takhle to potom pokračovalo i v legendárních devadesátkách, kdy jsem psal od rána do večera a od večera do rána.
Neříkám, že se ze mě stal slavný spisovatel, protože jsem to dělal hlavně proto, že mě to bavilo a v druhé řadě, čili v neposlední, ale druhé, mi šlo o výdělek a o peníze. V tomto duchu v podstatě pokračuji dodnes a stále mě to baví a stále jsem schopný si psaním a natáčením videí něco málo přivydělat. Když mi to ještě nějakou dobu vydrží, budu spokojený a při kremaci budu lépe a ochotněji hořet, prostě to berte jako takové malé zamyšlení, které by mohlo sem tam nějakého budoucího autora nebo umělce aspoň trochu zaujmout.
