Článek
Vždycky, když ve společnosti vznikl dojem, že je dlužno někoho potrestat a dotyčný tam zrovna nebyl, tak se potrestal někdo jiný. Vybral se nějaký omega samec nebo omega samice, někdo z ekonomicky odpovídající vrstvy, kdo pak mohl působit jako vhodný odstrašující příklad pro ostatní, veřejně se zlynčoval a všichni byli spokojení.
Vzpomněl jsem si na bájný výrok, už ani nevím, kdo ho pronesl: „Není-li nablízku držka, po které chci udeřit, udeřím po držce, která je nablízku.“
Má to něco do sebe, když už nic jiného, tak se tomu můžeme zasmát, jako třeba, hehehe, to je ale pitomost, ale je to přímo ze žhavé praxe. Když se nás něco hodně dotkne, začneme často uvažovat trochu jinak.
Dlouhá léta jsem pracoval jako vztahový poradce v bulváru, měl jsem rubriku Sex vs. vztahy a poskytoval jsem též osobní poradenství.
Samozřejmě v oblasti vztahů se stále řeší spíše různé násilnosti, než že by se tam lidé, třeba i obrazně, zasypávali okvětními plátky růží.
Historky o ženách, které naštval nějaký chlap, vstoupily do lidové slovesnosti, do bájí a legend. Samozřejmě také do pohádek. Ano, i tam měl skoro každý mužský hrdina, který za něco stál, v zátylku zakousnutou nějakou psychopatku.
A čím se postižený chlap provinil? Většinou byl neposlušný, nechtěl se chovat podle představ své partnerky a někdy si dovolil být citelně bohatší nebo silnější nebo patřit do vyšší společenské vrstvy, popřípadě se dopustil něčeho, co mohlo v očích načuřených žen zdvihnout mandle i mrtvému a tyto ženy se pak zuřivě mstily. A mstily se bez lítosti a to tak dlouho, až se pomstily, jenomže často to odnesl někdo úplně jiný, většinou nevinný. Ukřivděná žena pozabíjela své vlastní děti nebo zlikvidovala příbuzné, popřípadě potopila svou vlastní firmu i se všemi zaměstnanci. V případě použití dalekonosného vzteku byly ukřivděné samice schopné zlikvidovat i vlastní národ. Z psychologického hlediska jsou to velmi zajímavé případy.
Z praxe mohu jmenovat jeden takový případ, kdy paninka, která byla naštěstí bezdětná, ve vzteku rozmlátila svůj vlastní nový iPhone, vlastní drahý noťas a manželův počítač s extrémně drahým externím monitorem. Škoda tak za 200 litrů, ale pak nastala chvilka k zamyšlení, protože jí najednou chybělo to hlavní – pádný motiv a důvod. Nemohla si vzpomenout kvůli čemu se vlastně zvedla ze židle a začala dělat pořádek. Což je na celé věci právě to zajímavé.
Když posloucháte báje a legendy na téma naštvaná Médea nebo La Llorona, prokletá žena, stojí na začátku pohnutého příběhu vždy něco, co by se dalo považovat za pádný důvod k tomu, aby hlavním osobám ujely nervy. A většina z nás by si mohla říct, ano, je to pochopitelné, protože na místě oněch nešťastnic by asi povolily nervy každému – ale to je právě ta hloupost a důvod, proč o tom píši. Všechny ženské ze známých pověstí a legend, ergo ipso facto jednaly zdánlivě bez pádného důvodu. Nebo, lépe řečeno, ten důvod nebyl vidět, nebyl patrný, protože jim osobně se nic až tak drastického nedělo, nikdo je nemučil, ani netýral, nikdo jim nezadupal majetek do země a následně se nevysmál do očí.
Představte si normální, spíše veselý rodinný život, on a ona si vybudují byt nebo si byt koupí, popřípadě si koupí barák, právě splatí leasing, každý na svoje vlastní auto, podle toho, jakou chtěl značku a barvu, každý má svou práci, jeden pracuje třeba jako manažer nebo produkční, čili se víceméně fláká doma, ale má za to ranec, druhý dělá poradce v neziskovém sektoru, čili peněz má na rozdávání. Nechají si upravit zahradu do japonského stylu, koupí si vyhřívaný venkovní bazén, aby si mohli jít zaplavat, i kdyby jim pod francouzským oknem umíral zimou ztuhlý Ježíšek s nůší dárků na zádech, prostě mají všechno. Společenský život funguje, sousedé a kolegové z práce tiše závidí a každý z našich protagonistů má na fejsbuku pět tisíc přátel a na instagramu patnáct tisíc lajků a mraky zvednutých palců pod každou brilantně ostrou fotkou domácího mazlíčka s miskou, plnou prvotřídního žrádla…
A teď najednou paninka dostane záchvat, popadne kladivo a všechno, co je na dosah, rozmlátí, včetně počítačů, monitorů, elektrického piána a všech oken, ve kterých není pancéřové sklo. Přijede zásahovka s policajty a s doktorem, paninku odvezou na „neklid“, do gumové cely, otestují na vzteklinu a začnou sepisovat, co se stalo a jak k tomu došlo.
Potom přijde na pohovor manžel nebo druh, přítel, partner, spolubydlící nebo bratr rozhozené paninky a od stáda psychiatrů se doví, že hlavní příčinou, neboli přímo důvodem či motivem jejího zkratkovitého jednání je on, protože jí k narozeninám zapomněl dát její oblíbené růže. Takže z toho kouká rozvod a invalidní důchod pro paninku. Zdá se to přitažené za vlasy?
Všímejte si, co se kolem nás děje, určitě si všimnete psychopatického jednání, zvláště když někdo začne zuřit bez zjevné příčiny a nedá pokoj, dokud něco nerozbije nebo nerozkopne nebo někoho nezabije, popřípadě si začne vymýšlet motivaci svého jednání.
Vysvětlit se dá všechno, třeba i to, proč se museli pro dobro národa pověsit Slánský a Horáková, všichni řeknou aha, na místě soudruhů bychom určitě nejednali jinak, je to jasný, buď v práci v šest!
Dlouhá léta se zabývám studiem psychopatie, speciálně negativním dopadem psychopatie na společnost. Psychopatické chování je jenom jedno – překvapivé, nebezpečné, útočné, diktující, škodlivé a svobodu omezující. Je jedno, jestli je psychopat charismatický, šarmantní, krásný a jinak docela milý, nás zajímá pouze to, že může zaútočit nečekaně, zezadu nebo z boku a nebude se ohlížet na to, jaké škody způsobí a komu ublíží.
Na začátku bouřlivých devadesátek jsem začal vyrábět lehce mystické fotomontáže na téma rovnost mezi mužem a ženou – a hlavně, čím by se ta rovnost měla projevovat a jak ji máme chápat. Většina lidí ale vůbec nevěděla, o čem je řeč. Přišel jsem do redakce, kde seděli samí komunističtí redaktoři, proč tam seděli? Protože měli praxi a nikdo jiný by jejich práci nezvládl. Měli žurnalistické školy nebo byli absolventi filosofické fakulty a proto byli nenahraditelní.
Teď nevěřícně četli moje texty a tiše zírali na mystické, většinou i nahé fotky. Tajemné a erotické. Není to pornografie? Ale, soudruhu, pardon, pane redaktore, pornografie už není zakázaná… nesmí se na ulici před školou prodávat dětem, ale zakázaná už není. Většinou jsem to ale nevysvětlil. Jednou kvůli mým dílům dokonce zasedal parlament nebo co to bylo československé vlády a bývalí soudruzi tam diskutovali o tom, jestli mě mají zavřít za šíření pornografie nebo by bylo lepší dělat, že se moje tvorba toleruje, pouze se tak nějak nenápadně odsune na okraj podnikatelského dění. Zápis z tohoto shromáždění byl docela dlouho k nalezení na internetu, potom jim asi někdo poradil, že dělají ostudu sami sobě, tak to stáhli.
Přišel jsem do bulvárního časopisu, časopisu pro ženy nebo do esoterního časopisu, vyndal z tašky fotky a teď na to všichni zírali, ale… soudruhu… tedy pardon, pane… to by se asi hodilo spíše do erotického časopisu…
Přišel jsem do erotického časopisu (mám tu zkušenost třeba s Nei-reportem), vyndal z tašky fotky – a teď opět, ale… pane… to jsou fotky, které by se hodily spíše do bulváru, ona ta erotika tam sice je, ale ne tak, jak by se nám to hodilo.
Realita však byla taková, že nemohli donekonečna pro sebe stahovat ze zahraničních pramenů cizí fotky a k tomu začaly vystrkovat růžky i autorské zákony a autorská práva a ukázalo se, že v podstatě mám pravdu – co si sám nenafotíš, to nemáš. Potom se ukázalo, že v Česku je jen pár fotografů, co jsou schopni fotit akty, které snesou zveřejnění v časopisech a novinách.
V devadesátkách se dobré fotky kradly jak na běžícím pásu. Moje fotky se bez povolení používaly v novinách, v časopisech, v magazínech a také v televizi. Když jsem jim zavolal a trochu jsem zaprotestoval, tak byli ještě tak drzí, že to sváděli jeden na druhého, režisér si nevšiml, kameraman nevěděl, v produkci měli zrovna dovolenou, druhému kameramanovi něco spadlo do oka, třetímu kameramanovi zase vypadlo skleněné oko, takže nic neviděl. Často jsem se setkal se svými fotkami, které byly uveřejněné bez mého dovolení a ještě byl pod nimi podepsán někdo jiný. To už byl docela vrchol drzosti, ale bohužel nemohu říct, že tomu tak nebylo.
Ani si netroufnu odhadnout, o kolik peněz jsem takto přišel. Samozřejmě nejenom já, ale i moje modelky. Těžko se rozdělují prachy, které nemáte. Když vidíte fotky, které vyšly třeba v knihách, samozřejmě bez vašeho souhlasu a teď je pod nimi ještě ke všemu podepsán někdo jiný, je to také zajímavý pocit. Časem se stanou známé a slavné, ale vy z nich nevidíte ani korunu. Nicméně, aby nedošlo k omylu, nestěžuji si, ani nenaříkám, pouze konstatuji fakta, která jsou sama o sobě zajímavá. A na která je dobré si dávat pozor.
Prvních patnáct let měly moje fotky největší úspěch u normálních, prostých lidí, u čtenářů časopisů (Květy, Astro) a novin (Večerní Praha, Expres) a u knižních čtenářů (Magie života, Magie sexu, Kniha času, Věčný příběh, Astrální magie, Psychopat v rodině). Jak plynul čas, rostl počet mých fotek na internetu, v současné době jsou jich desetitisíce, ale většinou jsou to fotky, které jsem dělal po roce 2005, čili se jedná již o fotky digitální.
Klasické pozitivní fotomontáže dnes již samozřejmě patří hluboké minulosti, jsou odsunuté do vzpomínek, já sám je už nepoužívám a v podstatě se dá říct, že kulturní svět mistrně předstírá, že už na ně není nikdo zvědavý. Vždycky na to říkám – zkuste takovou fotku udělat – i když se vyzbrojíte nejmodernější technikou, snadno zjistíte, že to není tak úplně jednoduché. Sám jsem zvědav, jestli se mi někdy podaří setkat se s někým, kdo udělal alespoň pár podobných fotek a pár podobných textů – ono to jde většinou ruku v ruce, tak nějak dohromady. Jak se říká, není kouře bez ohně, tak není zajímavá, mystická fotka myslitelná bez textu. Taky to nemusí napadnout úplně každého, ale je docela dobré si to jednou uvědomit a třeba i vyzkoušet. Abychom věděli, o co v umělecké tvorbě jde.
Když si dnes představím, jak jsem to všechno fotil bez ateliéru, bez bytu a bez jakýchkoliv finančních prostředků, bez dotací a bez jakékoliv pomoci a jak úplně všechno, co se na fotkách nachází muselo několikrát projít mýma rukama a jak jsem musel mít všechno pod neustálou kontrolou, kompozici, osvětlení (používali jsme normální lampičky a expoziční doba byla většinou kolem půl vteřiny, takže jsme se nesměli během expozice pohnout) a pak se to všechno ještě několikrát vyfotilo a hotové fotky se rozstříhaly, barvily a kolorovaly a teprve potom se slepovaly dohromady, nakonec se hotové dílo vyretušovalo a mohlo se jít na výstavu. Koncem devadesátek a hlavně po roce 2010 se už skenovalo a převádělo na digitální zápis. Bylo to dobrodružství, které může pochopit jen ten, kdo to zažil.
Kdyby mi tohle všechno někdo vyprávěl ještě za totáče, tak bych mu nevěřil. Určitě by se mi to zdálo natolik fantastické, že bych jen kroutil hlavou. Teď jsem si vzpomněl, že jeden můj spolupracovník na Vysoké škole chemicko-technologické se jmenoval Kroutil a vždycky mi říkal, hele, ty se sem vůbec nehodíš, zabal to tady a běž někam k filmu, na Barrandov nebo ke Krátkýmu filmu, tam se budeš moct ukázat. Občas jsem nad tím trochu přemýšlel a nakonec jsem ho poslechl, zavolal jsem do Krátkého filmu, šel jsem na pohovor a hned ten samý den jsem se stal režisérem Krátkého filmu Praha ve studiu animované tvorby.
Jedno jsem v tu chvíli věděl naprosto určitě – rozčilovat se kvůli tomu na veřejnosti nebudu, ani nebudu nic, co ještě funguje rozbíjet.
