Článek
Lidé, kteří na sobě pracují a kteří se chtějí rozumným způsobem uplatnit, mají často potřebu být sami. Není to jen kvůli klidu, potřebnému k tichým meditacím o světových problémech a osobním životě, ale hlavně proto, že když je člověk sám, začne přemýšlet jinak, než když je v jeho blízkosti někdo jiný.
Spisovatel by podle mého názoru měl psát hlavně o tom, co sám prožil, co vyzkoušel a poznal na vlastní kůži a k čemu dospěl díky individuálnímu poznání. Z tohoto hlediska však náhle s hrůzou zjišťuji, že jsem vlastně nikdy v životě nebyl sám delší dobu než několik minut. V dětství a během dospívání jsem neustále měl u sebe rodiče a prarodiče a kamarády, potom to byly dívky s nimiž jsem chodil, občas také seděl nebo ležel, občas to byly i dvě dívky najednou… později se místo dívek na chození objevila první manželka, druhá manželka, třetí manželka, jedna milenka, druhá milenka a kamkoliv jsem šel, tak to bylo spíš do společnosti než někam jinam a hlavně byli všude známí, kamarádi, kamarádky, spolužáci, kolegové, spolupracovníci, přítelkyně, občas manželka a později také všechno dohromady plus bývalé manželky a dospívající děti… Jeden čas jsem řešil dost vážný problém, jak být několik dní sám, když jsem potřeboval klid na tvorbu, soustředění a inspiraci. Pokud vám někdo permanentně postává za zády, načuhuje přes rameno, pokašlává a oslovuje vás ve chvíli, kdy se vám konečně podaří soustředit se na vlastní myšlenky, slova a věty, je to v tu chvíli to poslední, co potřebujete. Kontraproduktivní, diskutabilní, otravné a často až nesnesitelné.
Hodně času jsem v životě strávil hledáním pracovny, ateliéru nebo druhého bytu. Spisovatel jako většina umělců potřebuje být sám, ale jak být alespoň občas sám a nemít druhý byt? Sedět ve sklepě na starých pneumatikách nebo zamknutý v koupelně? Nebo s pytlem na hlavě na balkóně? Nejhorší životní situace nastane, když místo druhého bytu a místo peněz máte žárlivou manželku, která v občasném požadavku samoty nevidí nic jiného, než přípravu na pohlavní styk s jinou ženou. Žijeme v divné společnosti… pokud se to ještě vůbec dá nazvat život a společnost…
Občas se stane, že v meditativním rozpoložení sedíte v narvaném hledišti avantgardního divadla na ezoterické přednášce a bodrý lidový filozof do vás z prken, která kdysi možná znamenala svět, směle hustí: „Nebojte se samoty! Nebojte se být chvíli sami. Vyjděte si do přírody, do lesa, pouze sami se sebou. Uvidíte jak se vám pročistí mysl.“
Mně se při procházce lesem mysl nikdy nepročistila. Zřejmě z toho důvodu, že není samota jako samota. Když potřebuji inspirativní samotu u počítače, jako třeba teď, tak se mi nechce jakkoliv a kamkoliv pochodovat. Ani po lesích.
Jedna z mých bystrých a současně i hezkých spolužaček, která při cestě do školy a ze školy občas používala zkratku lesem mi jednou řekla, že už jenom představa nikým nepozorovaného setkání s vytrénovaným, akčně naladěným sériovým vrahem, přemýšlejícím co s načatým odpolednem, ji málem připravuje o rozum. Ani já sám si nedovedu představit, jak bych si uprostřed divokých hvozdů užíval konstruktivní samoty. Asi bych si neužíval ničeho a zcela určitě by mě ani nepobavilo, kdybych uprostřed lesní mýtiny spatřil akademického malíře, jak sedí na pařezu a něco si horečně skicuje do notýsku, na druhém pařezu by seděl slavný básník, jednou rukou by odháněl mouchy a druhou by ťukal do noťasu… a na třetí pařez bych si sednul já. Svůj k svému… Občas by po nás vystřelil krátkozraký roztržitý myslivec a naši záprdelníci, eh pardon, manželky a partnerky by se zatím nudily v přepychově zařízených, leč námi na přechodnou dobu opuštěných bytech. A pravděpodobně by měly i dost času, aby nám připravily pěkně dusný návrat: „Kdes byl tak dlouho? Říkals, že přijdeš v pět?! Proč mi lžeš?“
Vůbec si nedovedu představit kde a jak tvořili známí a slavní umělci, například spisovatelé. Malíři většinou měli svůj ateliér, fotografové si též občas dokázali vybojovat či prosadit svou vlastní pracovnu, místnost, kde se dalo fotografovat, i když to často byl jen panelákový byt a jejich manželky se tam mohly kdykoliv nečekaně zjevit kvůli bleskové kontrole. Což samozřejmě nebyla jen kontrola blesků.
Je pozoruhodné, jak silně vdané ženy zajímá, jestli jejich manželé náhodou nejsou zbytečně moc šťastní. Někdy jsou ochotné po boku svého muže vysedávat celý den a čekat až zahřmí nebo se mu nějak vrtat v organizaci práce.
Horolezci a dobyvatelé severního a jižního pólu to mají z tohoto hlediska jednodušší, většinou nechávají své ženy a partnerky doma. Na druhou stranu je ale pravda, že v nehostinných končinách málokdo přežije sám. Osamělý horolezec patří spíše k výjimkám. Stejně tak námořníci nebrali na moře své partnerky, ale ani oni na moři nenacházeli osobní klid, samotu a relax.
Mužské religiózní a mystické spolky, jako třeba svobodní zednáři, se s radostí téměř až škodolibou zbavují svých ženských protějšků a zakazují jim vstup do androkraticky naladěných a zasvěcených chrámů. Ale ani svobodní zednáři se nescházeli a nescházejí proto, aby byli sami.
Pokud to nešlo uprostřed civilizace, prchali muži (většinou to byli muži) za samotou do hor a do lesů. Známá je postava poustevníka nebo meditujícího jogína v poušti. Do samoty se na čas uchýlil i Ježíš Kristus. Devátá tarotová karta Velké Arkány, karta Poustevníka, jenž o samotě nachází ve tmě světlo, je obraz muže, toužícího po soustředění a po klidu.
Sám velký Buddha začal svou kariéru tím, že opustil palácový přepych, prchnul do lesů a už se zpátky nikdy nevrátil. Občasná samota se každému inteligentnímu člověku jeví prakticky stejně důležitá jako požadavek utišit hlad a žízeň. Jenomže žijeme v přihlouplé pseudocivilizaci, která je schopná primitivním způsobem respektovat naši potřebu spát, jíst, pít a chodit na záchod, ale už není schopná pochopit ostatní potřeby, jako třeba touhu být občas sám nebo potřebu uspokojit pohlavní pud. Sex je našimi majiteli chápán spíše jako úchylka, perverzita nebo zlozvyk.
V Číně je pohoří Wu-tang, o němž se traduje, že je to místo, kde se odehrávají zázraky. Tisíce lidí hledají v chrámech Wu-tangu, stojících uprostřed divoké přírody, osvícení a nesmrtelnost. Nejvyšší hora Wu-tangu je uctívána jako hora taoistických létajících bojovníků a nepřemožitelných šermířů.
K základnímu postupu, jak se stát nesmrtelným patří získání bobříka samoty. Minimální doba strávená o samotě je v případě Wu-tangských bojovníků jeden rok. Celou tu dobu musí budoucí mistr strávit sám, zavřený v jedné místnosti nebo v jeskyni či na odlehlém místě v primitivním příbytku.
V naší civilizaci žijeme v bytech, ale málokdy je jeden člověk, který je v produktivním věku v jednom bytě. Pokud ano, jedná se většinou o starší lidi, kteří po samotě nijak zvlášť netouží. V mládí a dospělosti jsme na chvilky samoty zvyklí pouze při odbavování finálních produktů výměny látkové nebo v koupelně, když jsme ve vaně nebo ve sprše. Ale i to má svoje výjimky. Typický obrázek – muž se holí, zírá do zrcadla a žena ho zezadu netrpělivě oslovuje, mluví na něho a chce něco řešit.
Při normální komunikaci je obvyklé, že ten, kdo s námi mluví, je před námi. Nestoupne si za nás. Mezi partnery a rodinnými příslušníky panuje prapodivný zvyk, kde se vzal, tu se vzal, že jeden stojí druhému za zády nebo jeden sedí, například u stolu nebo u počítače a druhý na něho verbálně útočí zezadu nebo z boku. Popřípadě se domlouvají pomocí řvaní z místnosti do místnosti.
Z esoterického hlediska je rozdíl mezi tím, když člověk něco říká před sebe, a když to hází stranou nebo za sebe. Reagovat na podněty, které přicházejí zezadu je energeticky náročnější, protože je to spojené s vyšším nervovým napětím. Zezadu nebo ze strany obvykle přichází útok. Když někoho znenadání oslovíme zezadu, může se dotyčný leknout a je mu to nepříjemné. Zvláště když to nečeká. Totéž se stane, když má oslovený subjekt na uších sluchátka.
Ve všech těchto případech by bylo pro oslovované a okřikované lepší, kdyby mohli být někde v bezpečí a docela sami. Je zajímavé, že se tím dosud žádný odborník na psychologii nebo na partnerství vážně nezabýval. A když vám někdo začne radit: „Nebojte se samoty, běžte do přírody nebo na procházku se psem.“ Popřípadě: „Můžete jít na ryby,“ tak je vidět, že už má sám dost.
Tím jsme si ale stále neodpověděli na otázku, kde psali své cenami a slávou ověnčené romány světově proslulí spisovatelé? Markýz de Sade prý psal ve vězení. V tom případě se ale o konstruktivní samotě mluvit nedá, spíše si myslím, že své romány sepisoval až doma, když z vězení vypadl.
Vůbec si nedovedu představit, jak tvořil slavný Hemingway, který byl ženatý a měl dceru. Pokud se dá věřit literárním pramenům a životopisům, měl Ernst Hemingway docela pestrý život, což ale neřeší zásadní otázku – kde vlastně psal? A v jakých podmínkách? Kde stvořil své nejslavnější vypravěčské dílo Stařec a moře? Na Kubě? A nikdo ho přitom nerušil? Na dveřích své pracovny prý měl nápis, Kdo vejde, bude zastřelen. Potom to změnil na, Každý třetí, kdo vejde bude zastřelen, před vámi tu už dva byli.
Docela bych tomu věřil, protože problémy s konstruktivní samotou řešila celá řada umělců, kteří se ani na chvíli nemohli zbavit svých manželek, milenek, obdivovatelek či partnerek. Někdy se rozváděli, jindy před nimi utíkali, slavný fotograf Helmut Newton to nakonec v plné rychlosti v autě napálil do betonové zdi… konečně sám… Je docela dobře možné, že se Ernst Hemingway zastřelil díky podobným pohnutkám. Na to, aby rána z pušky vyšla omylem, byl příliš dobrým a zkušeným střelcem.
Hemingway byl lovec, občas si vyjel s loďkou na řeku a několik hodin střílel po všem živém, co se v okolí pohnulo. Snad jen s výjimkou lidí. I když, kdoví… Kdybychom si jeho jednání rozebrali z hlediska esoterní psychologie, snadno bychom došli k názoru, že jeho nutkavá střelba po všem, co ještě bylo živé, byla vyprovokována neukojenou touhou být sám. Pozor, v tomto případě opět nemám na mysli samotu někde v horách nebo v přírodě, za zelenými pahorky africkými, na poušti či na moři, ani samotu uprostřed nehostinných hor, ale klidnou a ničím nerušenou samotu ve vlastním domě, v městském bytě, v uměleckém ateliéru nebo v pracovně. Civilizovanou, konstruktivní kulturní samotu.
To, že ji slavný spisovatel a milovník života, nemohl najít, z něho s hodně velkou pravděpodobností udělalo alkoholika, opilce, vraha zvířat a později i sebevraha. Roku 1953 získal Ernst Hemingway za novelu Stařec a moře, kterou publikoval o rok dříve, Pulitzerovu cenu a o rok později za ni dostal Nobelovu cenu. Za umění moderního vypravěčství.
Mnoho jiných spisovatelů by na jeho místě bylo spokojeno. On sám už ale neměl ani sílu, aby se zúčastnil slavnostního předání ceny ve Stockholmu. Americký velvyslanec přečetl jeho krátkou řeč, v níž se Hemingway nezamýšlel nad ničím jiným, než nad samotou, nezbytnou to průvodkyní každého autora. Prohlásil, že psaní je v nejlepším případě osamělý život a že samotu mohou zmírnit pouze spisovatelské organizace, i když žádná organizace nemůže zlepšit autorův spisovatelský projev a talent. Já sám k tomu dodávám, že kdyby bylo možné si se samotou občas zasouložit, tak není co řešit…
Podle mého názoru se Ernst Hemingway musel celý život cítit hrozně osamělý, protože nemohl nikde najít místo, kde by mohl mít sexuální partnerku a současně by tam mohl být sám. Podle toho, jak by to zrovna cítil a potřeboval. Podobně, jako si to, vzhledem ke svým možnostem zařídil třeba Pablo Picasso.
O čem je vlastně novela Stařec a moře? Stařec se vydává na moře - poprvé sám, bez jakéhokoliv pomocníka. Na moři, v družné samotě, pouze se svými vzpomínkami, ale bez diváků, v jejichž očích by se měnil ze zdravého subjektu v manipulovatelný objekt, bez jakéhokoliv pedagogického či demagogického dozoru, bez kritického pozorovatele, který by jakkoliv ovlivňoval jeho chování, se mu podaří ulovit největší rybu svého života. Symbolické poselství jasně říká, že v nejdůležitějších okamžicích života bojuje každý člověk sám za sebe. Teprve tehdy, když se o něco začne snažit sám, bez toho, aby ho někdo jakkoliv ovlivňoval svou silou, vůlí, přítomností a jakýmikoliv psychopatickými myšlenkami, pozná své skutečné schopnosti, své skutečné názory a svůj skutečný přístup k životu.
Symbol samoty je sám o sobě neobyčejně lákavý. Kdo by neznal příběh Robinsona Crusoe, nezbedného Mauglího či Tarzana, krále opic? Kdo by se radostí netetelil u dobrodružného filmu, v němž veškeré lidstvo vyhyne, kromě posledního hrdiny, který si užívá absolutní svobody v opuštěném městě? Může si dělat co se mu zachce. Je to situace, jakou bychom chtěli také zažít. I když třeba jen na chvíli. Na zkoušku. Představa, že jsme sami a nikdo nás nemůže ovlivňovat a usměrňovat, ani za nic trestat či napomínat, protože tam prostě není, je omamná. Podvědomá touha po samotě je podobná jako touha po sexu a po jídle. Když je neukojena, stále se stupňuje, až se po čase stane palčivou, ale tím se nijak neprodlužuje doba, během níž se i nejpalčivější touha dá ukojit. Totéž platí o samotě. Když nemůžeme být sami, toužíme po samotě stále víc a víc, ale jakmile samoty dosáhneme, začneme prahnout po návratu do společnosti. Je to takový romantický útěk od rodiny, do níž se opět rádi vrátíme. Ať už jde o návrat ztraceného syna nebo návrat ztraceného, občas i zatraceného milence či manžela.
Z nabídky rychlé likvidace hladu, žízně, sexuální touhy a touhy po samotě vyrostla celá řada pozoruhodných podnikatelských nápadů. Bleskurychlé nasycení párkem v rohlíku, možnost rychlého zasunutí vlastního párku a nabídka krátkodobého pronájmu nevelkého prostoru v levné ubytovně… to vše se dá považovat za základní kameny současné civilizace. Když někdo zlobí, nechá se chytit a dostane se do vězení, tak se mu budou právě vyjmenovaná privilegia na určitou dobu odepírat. Je to smutné? Ano, je.
