Článek
Dnes jsem si přečetl zajímavý článek o slavném českém herci Jaroslavu Kepkovi, který bydlel v pronajatém bytě na Vinohradech. To by samo o sobě bylo docela hezké, ale pronajaté prostory vlastnila zahraniční firma, která Jaroslavovi neustále zvedala nájem a když měl slavit sedmdesáté osmé narozeniny, tak mu přišel dopis, že by měl měsíčně platit 27 600 Kč, což se mu zdálo už docela dost.
Je to prostě nezvyk. Když jsem ještě za bolševika bydlel na Arbesově náměstí, tak jsem tam za velmi slušný byt, který jsem měl pouze sám pro sebe, platil 120 Kč měsíčně. Jak jsem už o tom psal, vedle za rohem měla dva byty nad sebou Ebenova rodina a všichni jsme si své byty užívali, i když stály jen pár stovek měsíčně.
Herce Jaroslava Kepky se zmocnil pochopitelný strach, který občas odborníci na lidskou duši nazývají trauma, že takto vysoký nájem nezvládne, bude se muset vystěhovat a skončí na dlažbě nebo pod mostem. Možná bych to nazval existenční úzkost - zkuste si představit, že je vám sedmdesát osm let a musíte najednou všeho nechat a sekuriťáci vás vyvedou na chodbu nebo na ulici, seberou vám klíče od bytu a nazdar, dědku, dělej si co chceš.
Pro většinu lidí, kteří ještě tak nějak patří k našemu národu je to něco, co nikdy nezažili a když už je přinutíte nad tím přemýšlet, sevře jim hrdlo podobná hrůza, jakou zažívali nešťastníci, když je církevní otcové zavlekli do podzemích mučíren inkvizice. Ven se už nedostaneš, řvát můžeš, jak chceš, přivažte ho na žebřík a polévejte vařící vodou!
Díky prožívanému stresu začal mít herec Jaroslav Kepka potíže se srdcem a s dýcháním a za pár dní nevydržel psychologicko - ekonomický tlak, načež za dva dny krátce po probuzení zemřel.
Sám jsem si toho všimnul, co takový nezaplacený účet za nájem dokáže s člověkem udělat. Mně je 77, bydlím v bytě, kde se nájem z původních 17 000 Kč vyšplhal na 31 000 Kč. Jsme tržní společnost, tak proč nakonec ne.
Horší už byla skutečnost, že jediným mým příjmem byl důchod 8 000 Kč a příspěvek na péči, za který ještě jednou děkuji, byla to taková milá pozornost od státu, 840 Kč. Příspěvek na bydlení jsem nedostal, to je už jedno, z jakých důvodů, osobně si myslím, že jsem na něj nárok měl, žádal jsem o něj třikráte za sebou, ale i s důchodem 8 000 Kč a s příspěvkem na péči 840 Kč jsem na něj nedosáhl. Včera jsem dostal od majitelů bytu příkaz k okamžitému vystěhování, takže teď mohu docela dobře studovat prožívání situace, v níž se ocitl herec Jaroslav Kepka.
Nedávno zemřel známý bavič Jiří Krampol. Jirku jsem znal od roku 1970, kdy přišel do Prahy a začal hrát divadlo a účinkovat v Semaforu. Za svoji kariéru si přišel na docela slušné peníze, kam jsem se na něho se svýma osmi stovkama hrubého hrabal. Potom jsem si všiml, že má něco pronajatého v Pařížské ulici, zatímco vedle v Břehové měl pronajatý byt herec Jiří Bartoška. Měl jsem v té době docela parádní ateliér i se stálou výstavou zvětšenin svých fotografií v Pařížské 10. A zase si tady zahrála svou roli všudypřítomná synchronicita - dům na adrese Pařížská 10 vlastnili bratři Králové, dvojčata, která měla stejné datum narození jako já, takže jsme měli všichni tři narozeniny v ten samý den.
V té době jsem vykládal tarotové karty buď na Pařížské 10 nebo v Břehové ulici, kde bylo současně starožitnictví a moji dlouhodobí známí pracovali v recepci hotelu Interkontinental a ve vedlejším hotelu jsme zase měli známého šéfa casina, kde se daly dělat super fotky. Další naši známí pracovali u Vuittona, stejně jako naproti u Hermese. To bylo v době, kdy ještě moje žena Ariana nosila kabelky, z nichž jedna stála třeba 150 000 Kč.
V Pařížské ulici si často najímali luxusní byty nepředstavitelně bohatí muži pro svoje milenky, ale to už je zase jiná kapitola, dodnes jsem nepochopil, jak může někdo vlastnit v Praze třicet hotelů a ještě k tomu mít další hotely v Itálii. Chápete to?
Takže na tomto místě jsem vykládat karty skoro deset let, potom jsem se na další roky přesunul do Kotvy, kde jsme byli se svými znalostmi tarotu takříkajíc pověstní a potom do Musílkovy na Prahu 5. Na Musílkově jsem musel platit rovněž docela hutný nájem, skoro 30 000 Kč. No, ale co se dá dělat, každá doba má své hrdiny a žádá si odvážné činy.
V té době jsem kamarádil s jedním z nejbohatších lidí v Česku, s Fíďou. Fíďa jezdil Rollsem a jen ty nejdražší věci pro něho byly jakž takž dobré.
Jeden můj hodně dobrý a hodně blízký mladý podnikatel měl kromě dvou domů mimo Prahu ještě asi osm bytů v Praze a bohužel oslyšel moje varování a dal se dohromady s dobrodružnou cháskou od bitcoinů. Jednou mu jen tak, zničehonic padl do oka krásný dům v Tróji, nad Prahou, takže se hned rozhodl, že si ho koupí. Tak popadl počítač, spojil se se svým účtem, o němž byl přesvědčen, že se prohýbá pod tíhou třiceti miliónů korun - a zjistil, že je účet prázdný, že nemá ani korunu. To je jak dobře mířená pecka, pěstí rovnou mezi oči. Příští den odešel do lesa, kde se oběsil.
Takže jsem k tomu pomalu došel pomocí vlastních úvah - ztráta peněz nebo ztráta pravidelného příjmu, je asi horší, než když se právě od svého doktora dovíte, že vám začíná metastázovat rakovina slinivky.
