Článek
Někdy, když mám chvilku, tak si tak pro sebe přemýšlím, co bych si všechno pořídil, kdybych měl peníze. Pár desítek tisíc bych šupnul do nenasytné oblasti zdraví, protože jsem už pár let v takové dost pitomé situaci, že přesně vím, co by mi pomohlo, ale prostě na to nemám. Já si nestěžuju, nefňukám, ani po nikom nic nechci, pouze konstatuji fakta, stejně tak, jako když řeknu, že bych si konečně po třiceti letech opět pořídil nějaké alespoň trochu společenské hadry, třeba se ptáte, na co bych mohl já, člověk, kterého odkojil socialismus a který nechodí do žádné společnosti, potřebovat lepší ošacení než džíny a tričko? Správná otázka.
Když jsem byl na pohřbu svého otce a později i své matky, tak se mi tam sešla asi stovka lidí, které jsem vůbec nezval, ani jsem je tam nechtěl mít, ale prostě přišli, buď se pozvali sami nebo je pozval někdo jiný - a co mně hýbalo žlučníkem nejvíce a co se už bohužel nedá od pohřbu ani jednoho z těch dvou géniů odpárat (oba pohřby byly v Praze), bylo to, že jsem tam byl nejhůře oblečený (jako vždy džíny a triko). Jediný syn, v podstatě jediný řádný pokrevný syn, ale bohužel ne dědic, jsem tam byl doslova jak vagabund z ulice, zatímco ostatní, takoví ti poloviční příbuzní nebo nevlastní příbuzní, kteří zchramstli veškeré předem darované dědictví a mohli využívat všech výhod finančního spojení s mými rodiči, kteří ještě zaživa oba prachy měli, že nevěděli co s nimi, byli oháklí jak na svatbu v Hollywoodu.
Inu, proč to vlastně píšu - je velký rozdíl, když z tarotových karet vyčtete něco, co se s velkou pravděpodobností v budoucnosti odehraje a teď to vyslovíte nahlas a když to nevyslovíte, ani nenapíšete a nikdo se to nedoví. Udělal jsem takovou zvláštní zkušenost, že když se dva nebo tři nebo i více lidí začnou připravovat na budoucnost v tom smyslu, že docela dobře tuší, co se asi stane, tak většinou nastane něco úplně jiného. Něco se prostě změní a všechno proběhne jinak.
Vždycky jsem přemýšlel nad principem rulety, kde všichni vidí a tudíž i vědí na jaké číslo či na jaká čísla jste vsadili a podvědomě vás mohou buď následovat nebo vám mohou oponovat. V tu chvíli už to není jenom číslo, ale určitý význam a jestli se v blízké budoucnosti uplatní nebo ne, čili jestli bude odpovídající číslo „taženo“ či nikoliv, už není jen záležitost čisté náhody, ale synchronicity. A o synchronicitě jsme si již řekli, že je to hodně známá veličina, o které nikdo prakticky nic neví, přestože se nám v osudech objevuje častěji než symbolická freska čertova souboru písní a tanců.
Dovoluji si tvrdit, že by čísla v loterii (v jakékoliv loterii) vycházela podstatně jinak, kdyby se sázelo „anonymně“, čili tak, že by nikdo nevěděl, jaká čísla jste vsadili. Například (je to pouze příklad, ale snad poslouží) byste napsali šest čísel na papír, který byste vložili do obálky, obálka by se zavřela a byla by uložena. Proběhlo by slosování, vy byste zajásali, hurá, to jsou naše čísla! A teprve potom by se vaše obálka otevřela a čísla by se zkontrolovala a pokud by odpovídala výherním číslům, tak byste vyhráli a basta. Za současných podmínek, kdy ještě před slosováním celý systém „ví“, co jste vsadili, mi to připadá jako trochu za vlasy přitažené. Celý systém se může postavit proti vám - i když se to dost hloupě vysvětluje.
Když vám kouzelník ukáže karty a vy si jednu vyberete, ale pouze pohledem, nebudete se jí dotýkat, ani na ni nebudete sahat či ukazovat, ale můžete si ji napsat na papír, tak chudák kouzelník nebude mít šanci ani náhodou uhodnout, kterou kartu jste si zvolili. Samozřejmě, že když budete s kartami šaškovat před kamerou, ukazovat na ně, popřípadě je brát do ruky, tak to by potom zvládlo i dítě, „poznat“, o které karty jde.
Jednou jsme takhle seděli v užším kroužku známých a přátel a povídali si o všem možném. O práci, o sportu, o vztazích, o sexu a taky o drogách a o alkoholu a přišla řeč i na to, co je pro koho nejhorší. Bolest zubů, menstruace, porod, zlomenina kotníku, zrada nejlepšího kamaráda, ztráta vysněného povolání, smrt utopením, amputace, otrava strychninem - a seděla tam taková nenápadná, křehká, drobná blondýnka, jak oživlá panenka, která rozpačitě zamrkala, načež promluvila hrubým, hlubokým hlasem: „Nejhoší je, když se bleje nosem.“
Pro mě, samozřejmě, jako pro výkonného vykladače karet jsou nejhorší případy, kdy se musím proměnit v „posla špatných zpráv“ a zvěstovat něco, co klient velmi nerad slyší. Ani se občas nedivím, že poslové špatných zpráv byli občas popravováni, je v tom alespoň trochu zadostiučinění, i když si můžeme říct, že posel za nic nemůže, je to jenom osel, eh, posel, že ano, není-liž pravda..? No, ale někdy se stávají věci, o kterých se dá říct, že si je člověk snad ani nevymyslí - a ony se stanou.
Když se před pár lety vyhoupla na vrchol esoterní scény kartářka, jejíž popularita rostla snad ještě rychleji než bambus po monzunových deštích, tak jsem si říkal, že je docela zajímavé sledovat, na čem na všem se dá stavět světská sláva a jak to s člověkem často zatočí. Jsem o tom přesvědčen, protože si myslím, že jakákoliv sláva je škodlivá. Je jak šedý zákal, kterého si všimneme, až když se nedá odstranit. Vyhýbejte se slávě jak čert kříži, to je rada starého, zkušeného kartáře, jenž chví se nad hrobem, ač v ruce stále ještě pevně svírá balíček tarotových karet. Naučte se vykládat tarot a změníte svět. Naučte se vykládat astrologické konstelace a budete mít navždy vystaráno.
Zajímavé bylo, že ona kartářka v podstatě vůbec neuměla vykládat karty, ani žolíky, ani mariášky, ani taroty i když se často chlubila, že by mohla vykládat i z pexesa nebo ze stravenek. Ano, žijeme ve světě, kde se nejvíce cení drzost a nebojácnost. A nepřítomnost strachu. Doktor Radkin Honzák tvrdí, že člověk, který necítí strach je psychopat. Paní kartářka, o níž mluvím, vystupovala kdekoliv se dalo a z nějakého důvodu se jeden čas snažila, abychom vystupovali spolu, což jsem já zase nechtěl, protože mám svoji asistentku, kterou nerad měním, stejně jako kouzelník - iluzionista nerad mění své kouzelné hůlky, takže podle mého názoru je nejlepší, když si každý nechá svou asistentku a svoje pexeso a všechno jede jako dřív.
Paní kartářka, říkejme jí třeba paní Kovářová, měla vztah s jedním mužem, který pracoval jako úředník ve státních službách a když měl volno, tak ji doprovázel podobně jako bodyguard Kevin slavnou zpěvačku z filmu Osobní strážce. Občas se zdálo, že má volno skoro pořád.
Jednou se na mě paní Kovářová obrátila, jestli bych jí nevyložil karty, že mi za to zaplatí a že potřebuje vědět, jak to vypadá s jejím vztahem. Sešli jsme se v kavárně, dali si kafíčko, s paní Kovářovou přišli dva její lodivodi, se mnou přišla moje asistentka, takže jsme byli společnost, jak jsem už řekl, skoro jako na zásnubách a teď padla zásadní otázka - jak to vypadá s jejím milencem, s mužem, s nímž by chtěla mít ještě další děti a s nímž počítá do budoucnosti jako se svým partnerem, pravděpodobně i manželem. Už se jí několik dní neozval a ona vůbec neví, co s ním může být. Celkem jasný úkol pro tarotové karty.
Zamíchal jsem a ona sejmula, načež jsem karty rozložil. Karty Smrt, Milenci, Král Holí, Trojka Mečů, Osmička Mečů, Devítka Mečů, Věž a Pětka Disků. Ještě, že kartářka Kovářová ani koutkem oka netušila, co která karta znamená. Takže jsem začal s tím, že ano, jsou zde určité možnosti zůstat delší dobu ve spojení s tímto mužem, i když je dost pravděpodobné, že do toho vztahu budou zasahovat ještě jiné vlivy a okolnosti, které bude nutno vyřešit, ale bude záležet hlavně na ní, jak s tím vztahem naloží. Popřípadě, jak jej během příštích dnů ještě doladí.
No, moc jsem jí toho neřekl. Ani jsem jí neřekl, což jsem jí bohužel ani říct nemohl, že jsem před pár minutami seděl u vedlejšího stolu se svým známým, který pracoval jako kolega s tím jejím rytířem a vysněným milovníkem. To je ale náhodička. „Ty bláho, ty pracuješ s Tondou?“
„No jasně, už asi tři nebo čtyři roky. To je strašněj děvkař, že mu není rovno, ten na nic jiného nemyslí, než kam si půjdou ještě s ostatníma chlapama z práce zasexovat.“ Tady použil trochu hrubší slovo a mně to nedalo, abych se nezeptal i na paní Kovářovou. A kámoš pravil, tu on má jenom jako raritu, jako že je známá, tak se vedle ní občas ukazuje, ale to je asi tak všechno. Doma má družku, se kterou má dvě děcka, ale taky na ně hází bobky, kdepak Tonda, to je věčně nadrženej biorobot, chodící žláza napěchovaná testosteronem, půl hodiny před koncem směny už do sebe cpe viagru a potom s chlapama vybíhá na okružní maraton po bordelech.“
Jsou prostě chvíle, kdy se karty vykládají dost těžko, pokud tedy chceme výklad pojednat tak, aby nezranil, ale spíše potěšil. Tak jsem řekl pár neutrálních frází, že pokud to mezi nimi v současné době moc neklape, tak se to za pár dní spraví, ale ono to dopadlo úplně jinak. Tonda se porval před casinem a jeho výpověď moc nesouhlasila s tím, co zachytily kamery, takže dostal podmínku. K paní Kovářové se už vrátit nechtěl, neměl chuť pořád něco vysvětlovat a tak se už u paní kartářky ani neukázal a šel si dál svou vlastní cestou.
Já jsem z toho vyšel jako blbec, co neumí vykládat karty, protože jsem nepoznal vůbec nic. Takže jsem na tom byl trochu bitej, protože paní Kovářová mohla o mně vykládat komukoliv cokoliv a řekl bych, že jí to všichni věřili a dodnes si o mně všichni myslí, že v porovnání s velkou vědmou neznamenám vůbec nic. Proto by také ke mně nikdy nešli, zatímco od paní Kovářové si nechají klidně vyložit i ty pivní tácky nebo polední menu i s přílohou. Já jsem zatím tento příběh nevyprávěl nikomu. Jako celou hromadu jiných zajímavých příběhů.
