Článek
Hráli jsme vadí - nevadí, od rána až do oběda,
při hře se mi zabil strýček
a před obědem také děda.
Zvolal jsem pak třikrát běda! Kdopak mi je nahradí?
Už si nikdy před obědem se strýčkem a milým dědem
nezahrajem s prudkým jedem
krásné vadí - nevadí.
Tak to byla jedna z několika stovek mých básniček, které jsem psal pro svou malou divadelní skupinu, s níž jsem vystupoval na různých akcích, hráli jsme na studentských kolejích, v Divadélku v Nerudovce, na Baráčnické rychtě, v Carbon Clubu na chemické škole v Dejvicích, v Malostranské besedě, kde jsme měli i výstavy fotek a koláží a s námi často vystupovali známí umělci, hudebníci jako například Vláďa Klusák nebo Matějček se svou skupinou a na Strahovských kolejích v tu dobu právě vycházející Ivan Mládek a občas jsme se spojovali s dýdžejema Pavlem Černockým a Michalem Špinkou, popřípadě jsme připravovali větší dramatické záchvaty s režisérem Pošívalem a známým supersexuologem Miroslavem Plzákem a doktorem Uzlem.
Na jediný článek by toho materiálu bylo obrovské množství, ale tím víc mě udivuje, kolik informací, které jsou vzácné a neopakovatelné a v podstatě o nich už nikdo nic neví, nechají současní kronikáři zamést pod koberec, když je naprosto jasné, že se k těmto informacím (neopakovatelným), které by plným právem patřily do českých dějin naší kultury už nikdy nikdo nedostane, že se už nevynoří a zřejmě po nich už ani pes neštěkne. Hlavně, že se dnes v bulváru rozebírají tak důležité věci jako kdo s kým a proti komu skočil do postele, kdo jel do Varů a kdo tam nejel a hlavně, kdo koho a na jaké téma pomluvil.
