Článek
Máte v kapse tisícovku a váš soused má v kapse milion, má tisíckrát více než vy. Nic neobvyklého. Máte majetek v ceně (tady vždycky pomůže odhad pojišťovacích společností), dejme tomu padesáti až stopadesáti tisíc, tak už jste na tom o něco lépe, ale ještě ne o moc.
Já sám mám nyní, v současné době, majetek v hodnotě cca asi tak tří až čtyř tisíc, jak vždycky říkám, exekutor by se rozplakal a tiše by po špičkách odešel, aby nerušil, ale znám lidi, kteří mají sakumprásk kolem jedné miliardy, není to zase až tak neobvyklé a kdybych se s takovým člověkem chtěl majetkově poměřit, musel bych tady být 285 tisíckrát, což je docela zajímavá představa – 285 tisíc Ravenů, čili tolik lidí, kolik je obyvatel Ostravy (každý s mým současným majetkem) by dalo dohromady majetek jednoho jediného miliardáře.
Oficiálně je všechno v pořádku a jsem na tom přesně tak, jak bych na tom měl být. Nikde se nestala chyba. Takže si říkám, že kdyby se peníze daly nějak označit nebo zviditelnit, aby bylo vidět kam a jakými cestičkami a do kterých kapes plynou, možná bychom se nestačili divit. Nežijeme ale ve světě pohádek, takže nechme to zatím tak, jak to je, ale docela rád bych se mýlil.
Nedávno jsem někde slyšel, myslím, že to říkal nějaký, ne psychopat, psycholog, že jsou dvě věci, které jsou pro každého člověka nejvíce stresující. První je, když přijde o všechny své příbuzné a zůstane úplně sám, druhá maximálně stresující rána je přijít v dospělosti o veškerý majetek.
Stalo se mi obojí, přišel jsem o všechny své příbuzné, až na bratra své matky, který mi ale nikdy s ničím nepomohl, spíše naopak, takže, toho počítat ani nemusím a třikrát za sebou jsem přišel kompletně o celou rodinu nebo o to, co dlouho budujete a většina lidí kolem vás si automaticky myslí, že je to vaše rodina.
A teď si říkám, kdo je lepší psychoterapeut pro kohokoliv, kdo řeší něco podobného jako já – mladý, dynamický, nadějný, duševně pružný a energický doktor, který právě začíná bojovat o své místo na slunci nebo někdo, kdo podobný problém zažil na vlastní kůži? I když nemám žádné odborné psychologické vzdělání, považuji názory většiny psychologů za mimořádně zábavné.
Nejsem životní poradce, ale občas se dostávám do situací, kdy mně nějaká ta dobře míněná rada prostě ujede.
Narodil jsem se ještě před vítězstvím bolševiků v Československu a protože se od útlého mládí, téměř ještě dětství, věnuji psaní, sepisování a tvorbě textů nejrůznějšího druhu, setkal jsem se již mnohokrát s cenzurou, čili s tím, že vám nějaký psychopat zakáže publikovat cokoliv, co nesouhlasí s jeho názory. Jste v situaci, kdy máte na něco svůj vlastní názor, on ale taky a k tomu ještě, jak tomu říkám, drží „brokovnici v rukou“, čímž je dopředu dána zbytečnost jakékoliv konstruktivní diskuze. Kdo má brokovnici, má pravdu.
V letech padesátých až do roku… no, v podstatě dodnes jsem se s cenzurou setkával každý den. Bolševici měli docela vítr z toho, co kdo plácne, měli dojem, že nevhodné informace by mohly ohrozit jejich hrůzovládu nebo co, sám nevím, protože když máte moc, tak vám může být jedno, co o vás říkají ti, co nad vámi moc nemají. Mě celkem nezajímají názory koně, na kterém jedu.
Ale všimnul jsem si jedné věci, že pokud vás ovládá psychopat, tak mu nestačí, že ho musíte poslouchat, ale on ještě chce, abyste ho poslouchali s nadšením. Trochu mi to připomíná takové to, Morituri te salutant! Za totáče se to projevovalo povinnou účastí na rozjásaných prvomájových průvodech. Bolševik chtěl vidět své poddané, jak se radují z toho, že mají nad sebou naprosto neutuchající, suprovou vládu a že mohou v černobílé televizi sledovat vynikající herce, jako byli třeba starej Moučka, žena za pultem nebo major Zeman, ani nevím, jestli to byl fízl nebo herec, ale dnes už je to v podstatě jedno.
Míra psychopatie vůdce nebo vůdců se dá poznat podle výše pokut a trestů. Bydlím hned vedle ulice Milady Horákové. Asi ten případ znáte, plácla něco nevhodného, tak ji pověsili. Ani jí neuznali jako polehčující okolnost, že založila Vlastu, časopis všech žen. Normálně ji tehdejší komunistické vedení nechalo oběsit, dnes by se určitě našlo pár lidí, kteří by proti podobnému trestu protestovali. Jako když mi jeden známý vyprávěl, že v Arabských Emirátech se stal účastníkem dopravní nehody, kterou nezpůsobil a viník dostal peněžitou pokutu a k tomu padesát ran holí. Mohl si vybrat, jestli si je nechá vyplatit všechny najednou nebo dvakrát po pětadvaceti.
Podle současných zákonů, a to vím naprosto přesně, protože jsem na to už několikrát dojel, když se můj dvoukilový pes vymočí venku na ulici na chodník, mohu za to dostat pokutu až 20 000 Kč, slovy dvacet tisíc korun. Nikdo proti tomu nikdy neprotestoval, možná kdyby to bylo spojené ještě s padesáti ranami holí, tak už by se někdo ozval, ale i tak mi to připadá jako laxní přijímání osudu, který se mi pokouší někdo diktovat a vnutit.
Pomáhat a chránit – nikdy jsem policajty k ničemu nepotřeboval, nikdy mi s ničím nepomohli a za minulé roky jsem na pokutách (většinou to bylo údajné překročení rychlosti nebo špatné stání „příliš blízko u chodníku“ nebo čelem vzad v jednosměrce a podobně) zaplatil skoro deset tisíc korun. Kdybych ty pokuty nedostal, vůbec nic by se v mém životě nezměnilo a nic by se nezměnilo ani v životě Pražanů, snad jen kromě toho, že bych ušetřil peníze a čas. Vždycky jsem byl pro to, aby se policie rozpustila, jsou to zdatní mladí jinoši, mohli by docela normálně pracovat a byl by z jejich práce daleko větší užitek než v současnosti, kdy jsou naprosto zbyteční a spíše překážejí, znervózňují a vadí. Ale uznávám, že je to pouze můj osobní názor.
Občas sleduji boj svých spoluobčanů o přežití a říkám si, z čeho vlastně mají všichni ti nevinní lidé strach? Bojíme se, že nebudeme mít co k jídlu? Že zemřeme hlady? Vždyť se nestala žádná přírodní katastrofa, nevybuchla sopka, jejíž sopečný prach by na pět set let zakryl slunce, ani nepřišla potopa, která by spláchla naše nadité sýpky, přetékající obilím a železnými zásobami na horší časy, nevymřel dobytek, poskytující mléko a maso, ani na nás nespadl obří meteorit či asteroid a nikdo nám neutekl s pokladničkou do Švýcarska nebo do Jižní Ameriky či Afriky, v podstatě se nic jiného nestalo, než že se obvyklý proud financí lehce uhnul, ale nejsme bez peněz. Peníze, ani žádné jiné hodnoty se nemohou „vypařit“ nemohou jednoduše „zmizet“ a pokud bude někdo tvrdit, že vám nemůže dát peníze za vaši práci, tak to zní hodně podezřele, buď se pouští do podnikání, na které nemá nebo vám vaše peníze krade. Jestli se mýlím, rád se opravím.
Už jsem o tom psal mnohokrát - krize, zvláště potom hospodářská krize spočívá vždy v nerovnoměrném rozdělení společně sdílených peněz. Je to jako kdybyste žili na velkém ostrově uprostřed oceánu a najednou byste zjistili, že celý ostrov patří jednomu sympatickému muži a jeho zajímavé rodině, zatímco zbytek obyvatelstva, třeba tolik, kolik jich bydlí v Ostravě, živoří v absolutní chudobě.
Jak se to může stát? Někdo, kdo neovládá matematiku, popřípadě nechodil do školy, řídí ekonomiku státu. A podobná situace může být právě u nás. Proto se nás uznávaní humoristé snaží přesvědčit, že krize se, bohužel, jako vždycky, nejvíce dotkne těch nejchudších (smích). A jak to říkal známý humorista Václav, nadešel čas utahování opasků.
Není sebemenší důvod k tomu, abychom si začali utahovat cokoliv a pokud se k nám nezačnou hrnout nezvaní hosté, bude vše OK. Striktně by mělo začít platit pravidlo, „zpátky ke kořenům, zpátky k původním tradicím.“
Naše tradice je vepřo–knedlo–zelo- a z toho bychom měli vycházet. A u toho bychom měli zůstat. Nepotřebujeme žádné proteinové drinky, ani žádné potravinové doplňky. Chelátový hořčík a podobné nesmysly. Ani dovoz kultury, popřípadě cizího náboženství, které se bude snažit nasoukat se nám do politiky a do sdělovacích prostředků. Což je docela zajímavé – jsem občan tohoto státu a se svými názory se do televize nedostanu, zatímco různí náboženští fanatici a sektáři zde mají dveře stále otevřené, fakt zajímavé. Jestli se tomu náhodou neříká diagnóza.
Nevím jaký názor na to mohou mít třeba himálajští buddhisté, ale nechci, aby mi himálajský buddhista moderoval zprávy v rozhlase nebo v televizi.
