Článek
Kdo by nechtěl létat? Létat chce každý, přesto se ale nedoporučuje vyletět bez přípravy z jakéhokoliv okna ve vyšším patře, nemuselo by to skončit happy-endem. To samé platí pro předčasné opuštění rodného hnízda. Zrovna tak je asi ošidné vyletět nebo nechat se vyletět z práce, jinak povídky s názvem Vždyť přece létat je snadné, napsal a hlavně vydal kdysi dávno, ještě v dobách téměř humoristicky kamenných v tehdejší blahobytně pospolné, těžce komunistické společnosti Ivan Vyskočil, u něhož se vždy píše, že to byl experimentátor, herec, režisér, spisovatel absurdní prózy, důležité bylo, že se tím mohl živit, měl od tehdejší společnosti určitý pravidelný příjem, který mu umožňoval psát a jevit se ostatním jako spisovatel, herec, režisér, vypravěč a slovní experimentátor.
Já jsem byl, jak se to slušně řekne, pšouk, takže jsem se vůbec nejevil nebo jsem se naopak jevil jako nic, čili jsem hrál roli spolehlivého člena této společnosti, který měl obdivovat pana Vyskočila, zatímco pan Vyskočil mě obdivovat nemusel a nemusel mě ani znát, kdyby šel k jakýmkoliv rekvalifikačním zkouškám, zřejmě by se ho nikdo neptal, kdo je Raven Argoni, jehož matka pracuje v Rudém právu a jeho otec vládne Rakovnickému tankodromu a přednáší na právnické fakultě Karlovy univerzity. Ve světě reálných informací je to snad ještě složitější než v oblasti fantaskních povídek. Člověk ani nemusí být v Klubu vzájemně se obdivujících autorů.
Bylo to v šedesátých letech minulého století, všechno se zdálo být poměrně jednoduché a snadné, Afrika měla snad ještě méně obyvatel než Evropa, ve Velké Británii prý vznikla jakási kytarová skupina The Beatles a mladí začali nosit dlouhé vlasy a byla z toho beatlemanie, nikdo nevěděl proč, jestli jako protest proti společnosti, v níž bylo snadné létat, ale těžko se v ní žilo, u nás jsme žili a agitovali pod heslem „Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás!“ a soutěžili jsme ve sběru starého papíru a železa.
V mezinárodním prostoru letiště Václava Havla visí obří tapisérie 5 × 4,25 m od mého kolegy Petra Síse (pracovali jsme spolu v Krátkém filmu Praha). Tapisérie je gigantické dílo už jenom svým hmotným rozměrem. Petr Sís začínal svou uměleckou kariéru prakticky ve stejné době jako Pavel Černocký - pořádal diskotéky v Brně a řekněme si to upřímně a na rovinu - byl úspěšný. Potom se přestěhoval do Prahy, začal kreslit a prakticky ve stejnou dobu jako já nebo krátce po mně nastoupil do Krátkého filmu Praha, animovaná tvorba. Bydlel v Nerudově ulici, kde jsem byl u něho párkrát na návštěvě, ale měl tam zimu, tak jsem tam pak už nechodil.
V současné době nás s Petrem spojuje už jenom to letiště, protože on tam má tapisérii a já zase plno známých, kamarádů a přátel. A často právě v tuto dobu přemýšlím, zda-li se ještě někdy v budoucnosti plně obnoví omezený letecký provoz, který už mnoha lidem palčivě chybí.
I když je zase pravda, že mně nějaký přebujelý letecký provoz až tolik nechybí, protože, když to spočítám, kolik jsem toho v životě nalétal, tak vlastní silou prakticky nic, to se tenkrát moc nepovedlo, ale někdy o tom něco zajímavého napíšu a letadly to bylo jednou na Slovensko, jednou do Anglie, pak z Anglie do Spojených států, z L.A. do Santra Fe, ze Santa Fe do L.A., z L.A. Californie do Londýna, z Heathrow do Prahy, pak z Prahy do Dubaje, z Dubaje do Colomba na Cejlonu, zpátky do Dubaje a do Prahy a k tomu jsem, většinou kvůli fotkám, sem tam létal menšími letadly v Německu, ale to se snad ani nepočítá, takže jsem toho vlastně nalétal poměrně, z mého hlediska, dost málo, z obecného hlediska to byla docela tučná uhlíková stopa a navíc můžu být rád, že jsem nikdy nespadl. Žádné LOST se nekonalo. To jsem prožíval jinde.
Nakonec jsem doletěl k názoru, že jsem toho nalétal až moc. Měl bych se stydět a dál už chodit jen pěšky.
Nedávno jsem se díval na videjko jednoho z četných diskutérů, kteří se na Youtube a vůbec všude na internetu objevili jak houby po dešti a on řekl něco docela zajímavého - každý člověk by se jednou měl zamyslet nad jednoduchou věcí - co po něm zůstane, až z tohoto světa odejde? Většina lidí po sobě zanechá vlastně jen příšerné smetiště, uhlíkovou stopu, dluhy, chlívek, do kterého se ostatní budou zdráhat vstoupit, bazény a velkoobjemové nádrže plné fekálií a moče, jako odpověď na otázku, kolik toho za život navyměšujeme a nafekálujeme, inu, občas je zajímavé podívat se realitě do zachmuřené tváře, sem tam někdo po sobě zanechá písničku nebo zajímavou melodii, kterou složil nebo povídku, popřípadě román, který napsal nebo fotky, na které je radost pohledět, potažmo mohl ztvárnit ve filmu zajímavou roli nebo s ním bylo milo si popovídat, i to se cení a počítá.
To, kolem čeho se točím a motám já, jsou výklady karet a horoskopy. Je zajímavé, že zrovna o výklady tarotových karet je stále velký zájem, stejně tak o horoskopy, to se může jeden upsat k smrti, ale zase bych se nerad upsal smrti, protože stále říkám, že redaktoři a hoši spisovatelští, stejně jako copywriterové a copywriteři mají občas komické myšlení, když píší o tom, kolik povolání a pracovních oborů v těchto dnech končí, cestovky, fotbal, hokej, rockové kapely, divadla, kina, hospody, hotely a současně, kolik firem naopak nastartovalo k výbušnému úspěchu, jako třeba Rohlík, potravinové řetězce, Amazon a jistě se jich ještě najde celá řada, ale nikdo si zatím nevzpomněl na lesk a bídu astrologie a kartářství.
To neříkám jen proto, že sám vykládám karty a sepisuji horoskopy a nabízím kurzy téhož. Psát umí skoro každý, vykládat karty se může též naučit skoro každý, stejně tak vykládat astrologické konstelace. Když se do toho svého času mohli pustit známí, úspěšní a obdivovaní astrologové a vykladači karet, proč by je nemohla opět zastínit současná generace? Třeba ještě dnes?
