Článek
Možná si teď řeknete, co může být na štípání dříví magického? Už jste někdy štípali dříví? Třeba pro babičku nebo i pro sebe, když jste byli na chatě, na chalupě nebo jste prostě měli ohřev vody a vytápění chalupy na dříví? Zažil jsem na vlastní kůži všechno, co jsem zde vyjmenoval. Dlouhá léta jsme bydleli v Praze, kde jsme též museli topit vším možným, měli jsme kamna na pevná paliva, na dřevo a na uhlí, na koks, měli jsme i piliňáky, speciální kamna na piliny a topili jsme také naftou, nafťáky jsme měli asi tři nebo čtyři, bylo trochu umění je správně zapálit, protože chytla jen když se zapalovala pomocí knotu, ale aspoň vím jak na to, kdyby se náhodou opět vrátila doba ledová. Hodně jsme též topili plynem, zvláště v Praze to byla skoro móda a topili jsme také wafkami, to jsou taková plynová kamna s přímým větráním, poznáte je podle větrací mříže, která je hned pod oknem a vidíte ji, když stojíte na chodníku před barákem.
Naštěstí jsem nikdy nezažil požár způsobený plynovými kamny nebo wafkami, ale ani žádným jiným druhem kamen, přestože jsem prožil život obložený hořlavinami, od technického svítiplynu, přes černé uhlí, dřevo, naftu, přes plynové bomby až k ruskému zemnímu plynu. A to jsem, jen tak pro zajímavost, mládí prožil v Holešovicích na Praze 7, kde jsme měli i fungující atomový reaktor u Ortenova náměstí, i když je pravda, že v zimě jste si u něho ruce neohřáli, ale byl tam jako učební pomůcka pro studenty fakulty jaderných paliv, já sám jsem studoval na Vysoké škole chemicko-technologické na fakultě paliv, na Katedře koksárenství a plynárenství, můj otec byl plukovník, inženýr, tankista, odborník na zakládání a ochranu muničních skladů, co chvíli jsem jej vezl do vojenské nemocnice, když třeba pozdě odhodil dělbuch nebo granát, který mu málem vybuchl v ruce, taky to u nás doma vypadalo spíše jako v tanku než v normálním bytě, ráno jsme se museli hlásit nastoupení před koupelnou a každý den pro nás začínal drsnou rozcvičkou s několikakilometrovým během přes překážky. Dětství a mládí jsem strávil zčásti na Šumavě mezi pétépákama, kterým můj otec velel a mezi rakovnickým tankodromem, kde se člověk mohl i s tankem snadno propadnout do podzemních prostor, které nebyly od konce druhé světové války řádně prozkoumány. Takže ve dne jsme pronásledovali Krále Šumavy a večer seděli u megalomanských táboráků, i když vuřty jsme si u nich neopékali, protože nešlo ani přiblížit se k ohništi na méně než pět metrů.
Jinými slovy mě od narození obklopovaly samé hořlaviny, výbušniny, třaskaviny, trhaviny a detonátory, takže nebylo nic neobvyklého, když někdo z mých kamarádů dostal nápad vyzkoušet, co by se asi stalo, kdyby v laborce smíchal bílý fosfor s chlorečnanem draselným a stejně tak nebylo nic neobvyklého, když kamarádům občas něco chybělo, ale nevzpomínám si, že bychom se přitom nějak výrazně nudili nebo, že by nebylo co dělat. Uměl jsem zavolat záchranku telefonem, i když mobily ještě neexistovali i podle čísel na sloupech veřejného osvětlení, to už dnes také nefunguje, asi proto, že máme ty mobily.
Samozřejmě jsme v té době často jezdili k babičkám na vesnice a často jsme též jezdili k prarodičům na prázdniny a když už jsme tam byli, tak jsme jim pomáhali. Pomáhali jsme při žních a pomáhali jsme při sklizni obilí a také jsme pomáhali při štípání dříví, na to se dnes docela zapomíná, přestože kdyby se jednou změřilo, kolik dříví jsme naštípali a nasekali, tak by se z toho určitě dal postavit barák.
A věřte, nevěřte, dříví štípaly a sekaly i ženy a holky - jednak to chce přesnou mušku, aby si člověk neusekl prst nebo ruku, ale to jsem zaznamenal pouze dvakrát a vždycky to bylo u chlapů. Chce to taky trochu takové té dynamické síly - a s tím zvláště holky neměly nikdy žádné potíže - a potom štípání dříví byla prostě zábava, jakou jinde těžko najdete.
Kdo se zajímal a zajímá o rituály a o magii a o čarování a podobné esoterní záležitosti, brzy poznal, že normální a celkem běžné štípání dříví zvyšuje koncentraci a klidně by se mohlo stát i součástí longevity cvičení a koncentrace pro starší lidi za účelem prodloužení života. Moje babička si vždycky v pátek naštípala dříví na sobotu a na neděli, popřípadě i něco do zásoby na příští týden - a dožila se 95 let, moje druhá babička, která celý život pomáhala svému muži (mému dědovi) při práci „v dilni“, jak tomu říkali, děda byl truhlář, vyrobil pro vás truhlu, postel nebo rakev, většinou podle toho, jestli jste si to objednávali sami nebo vaši pozůstalí, tak takhle babička dokázala naštípat za odpoledne horu dříví, přinést z pole padesát kilo brambor a zasklít deset oken do obchodu, do výlohy, tak i když zápasila s rakovinou, dožila se devadesátky, jeden děda, co hodně pracoval se dřevem, se dožil přes devadesát a měl strašnou sílu, dokázal si hodit truhlářský ponk na záda a vyšplhal se s ním po žebříku skrz padací dveře na půdu, o tom by se taky dala napsat celá kniha, hlavně o tom, co všechno se na té obrovské půdě dalo najít. Měl jsem tam své tajné skrýše, možná se tam skrývají zapadlá tajemství, jako třeba prastaré časopisy nebo rodokapsy, popřípadě dvacet čtyři románových dílů nepřekonatelně dobrodružného Tarzana dodnes. Prostě by se dalo říct, že kdo v životě neštípal dříví, toho v životě nic zajímavého nečeká, jako kdyby ani neexistoval. Tarzan z rodu opic by mu to vysvětlil.
