Článek
Co je smyslem života? Určitě vás tahle otázka už někdy napadla a možná jste hledali odpověď na internetu na sociálních sítích nebo u vševědoucí umělé inteligence.
Pokud jste se obrátili na intelektuálního Vševěda, mohli jste se dozvědět, že smysl života je natolik individuální záležitost, že to, co jednomu dává smysl, chápe druhý jako ztrátu času a nesmysl. Zní to celkem rozumně, takže si potom skutečně můžeme myslet, že pro jednoho je to práce, pro druhého zábava a další lidé si mohou vybrat z různých nabídek, protože obecně platný smysl života jako stejnokroj pro všechny živé tvory neexistuje a život každého z nás má takový smysl, jaký mu dáme a basta.
Je docela pozoruhodné, že všichni víme, že jednou z tohoto života odejdeme a všechno, co souvisí s jakýmkoliv životním projevem pro nás definitivně skončí a přesto svůj život chápeme jako nejvyšší hodnotu, kterou (zatím) máme.
Peníze nebo život! Pokud to po nás někdo požaduje, tak mu většinou dáme peníze a se zbytkem života se snažíme rychle uniknout do bezpečí.
Dlouhá léta, dá se říct, že prakticky celý svůj dosavadní život jsem poctivě trénoval a cvičil kulturistiku (pro srovnání jsem stejně starý jako Schwarzenegger a stejně tak dlouho jako on jsem prováděl různá silová cvičení. V podstatě jsem nejvíce sledoval Arnolda a Franka Zane. Frank byl hodně úspěšný, v mých očích byl lepší než Arnie, protože měl cvičení propracované do detailů a kromě toho - Frank se naučil psát na klávesnici psacího stroje, jak se říká naslepo, všemi deseti (i když ve skutečnosti se píše „všemi devíti“, ale to jen tak pro zajímavost).
Mnoho odborníků na cvičení se vyjadřovalo v tom smyslu, že rychlost prstíků, pobíhajících po klávesnici psacího stroje, později po klávesnici počítače, bude negativně ovlivněna cvičením s těžkými váhami v benči nebo při cvičení na bicepsy. Upřímně řečeno, byl jsem docela zvědav, jestli se při kombinovaném tréninku na rychlost a na sílu něco negativně projeví. Neprojevilo. Naopak, řekl bych, že dnes, kdy mi je 77 mi to na počítači píše ještě rychleji, než když mi bylo 40 nebo 50. Navíc jsem nikdy v životě neměl něco jako zánět karpálního tunelu nebo bolesti zápěstí. Nebo zánět šlachových pouzder. A neměl to ani můj strýc, který psal rychlostí 650 úderů za minutu, ani moje teta, která psala ještě dvakrát rychleji a je současnou držitelkou světového rekordu v rychlosti psaní na klávesnici.
Jak se vždycky píše v různých reklamách - chce to jenom dvě věci. Kromě toho, že si budete na noc dávat do ucha stroužek česneku… ba ne, dělám si, jak se tomu slušně říká, legraci. Prostě se to nijak neovlivňuje. Můžete bez obav zdvihat v benči 200 kilo a na klávesnici počítače vás nedoběhne ani umělá.
Takže, když se vrátíme k původní otázce, která souvisela se smyslem života, zůstal bych asi u své vlastní definice smyslu života - a to, že smyslem života je udržet se naživu.
Bohužel to nefunguje v tom smyslu, jak se o tom často píše, že silový trénink vám prodlouží život nebo, že si pomocí kulturistiky můžete zajistit skoro nesmrtelnost. Takhle jednoduše to zase nefunguje, ale jak vždycky říkám, kdybych jednou měl peníze, zařídil bych si jednu místnost jako cvičební prostor na prodloužení života a zdolání všech nemocí. Kdo by chtěl, tak by přišel, kdo ne, tak toho bych s tím neotravoval. To je asi i část toho systému, který máme ve svých rukou. Jak to říkal jeden vrcholový kulturista, všemu, co jsem v životě dosáhl, vděčím síle svých paží.
Já jsem se zase snažil řídit podle starého německého pravidla, o kterém mluvil již Jan Werich, že chlap nesmí být blbý u stolu, za volantem a v posteli. Není to sice přímo smysl života, ale jako základní ukazatel správného směru na různých životních křižovatkách je to naprosto dostačující.
