Článek
Slyšel a četl jsem nedávno kdesi na sociální síti zajímavý názor, no… zajímavý, prostě názor, který pronesl jakýsi uznávaný odborník na psychologii, možná to byl přímo psycholog nebo psychiatr nebo prostě doktor, že největší metlou, chybou a prohřeškem při výchově dětí je to, že si děcka mohou hrát s počítači, tablety a s „chytrými“ telefony.
Průšvih je prý v tom, že se děti začnou více kamarádit s digitální technikou než se svými vrstevníky a více než nový spolužák je zaujme hloupoučká počítačová hra a potom se stane, že místo pevně semknuté skupiny mladých, dospívajících pubescentů, oddávajících se kolektivním míčovým hrám na nás bezradně zírá hromada narušených lidských trosek, které si neví rady se svou existencí.
Každý z postižených touží být youtuberem nebo influencerem, modelkou, ověnčenou lajky na instagramu nebo copywriterem, každý chce mít svůj business a přitom nikdo ničemu nerozumí, neumí se domluvit s rodinou, neumí se domluvit ani mezi sebou, všichni chtějí být slavní a známí na sociálních sítích a současně je mezi nimi drasticky málo budoucích zedníků, zámečníků, instalatérů, topenářů, popelářů, soustružníků, zahradníků, pošťáků a jiných užitečných profesí.
Děti jsou oddělené jedno od druhého, žijí v nucené samotě, jak Robinsoni na pustých ostrovech, mentálně živořící ve společnosti svých věrných Pátků, což jsou tablety, mobily, herní konzole a počítače.
No, ono to takhle zní docela hezky, ale jak už to kdysi kdosi, kdo byl skutečně chytrý, řekl, pravda se skrývá v reálném světě a v přírodních zákonech, nikoliv v odhadech a fantazírování jednotlivců.
Je mi 77 let, celý život (teď jsem málem napsal lživot) jsem žil sám za sebe, nikdo jiný můj život nežil, takže můžete moje slova brát jako pravdivá a dokazatelná.
Narodil jsem se na vesnici, kde naši měli tři baráky, zahrady, pole, sady, lesy, zahradnictví, měl jsem možnost hrát si venku nebo kdekoliv na našich pozemcích, ale položíme-li si otázku, jestli jsem měl nějakého kamaráda nebo nějaké známé mezi ostatními dětmi, tak odpověď zní, nikoliv. Do svých šesti let jsem vyrůstal sám. Ani jsem k tomu nepotřeboval internet nebo jakékoliv digitální spojení s čímkoliv nebo odpojení od okolního světa, stačil mi rozhlas po drátě a občas televize, i když byla ještě černobílá. Přes den mi do ucha zazpívali Simonová s Chladilem a občas zahlaholila dechovka, pár humorných poznámek k tomu řekl Štercl a Moučka nebo Menšík a Bohdalová, ale dalo se to taky vypnout.
Ptáme-li se, jestli mi nějaký kámoš chyběl, odpověď zní, ne, nechyběl, ani náhodou. Hrál jsem si sám, na půdě, ve sklepě, na dvorku nebo venku na poli (na našem poli), kde rostla kukuřice a zbytek byly lány s obilím. Nebo jsem lezl po stromech, měli jsme jabloně, hrušně, třešně, švestky, ořechy, moruše a já nevím co ještě a k tomu, abych mohl sedět na stromě a pozorovat cvrkot mi skutečně nikdy nikdo nechyběl.
Poměrně brzy jsem se naučil číst a na půdě u dědy a u babičky jsem našel hory knížek, většina z nich byla ještě z první republiky, ale už tam byly takové ty společensky populární romány na pokračování (třeba Jalna), což bylo podobné, jako daleko později televizní Denveři a Dallasové, prostě pro mě už nic nového pod sluncem. Hory rodokapsů a knížek o Indiánech a prvorepublikánských časopisů mi dokonale nahradily dnešní Netflix a čínskou filmotéku na youtube.
Když se tak zpětně ohlédnu, řekl bych, že knížky hrály v mém všeobecném vzdělávacím procesu hodně důležitou roli. Kdyby na to byl někdo zvědavý, co má svým dětem poskytnout, aby s nich vyrostly aspoň trochu samostatně uvažující bytosti, tak bych řekl, knihy a loutkové divadlo.
Moje matka mi později, když jsme se stěhovali do Ústí nad Orlicí a do Lanškrouna a později do Brna a následně do Pardubic, do Rakovníka a do Nového Strašecí a do Prahy koupila loutkové divadlo a od té doby jsem ji terorizoval a nutil k nepřetržitým představením, které musela (chudák ženská) absolvovat, aby byl doma ode mě klid.
Samozřejmě je asi rozdíl mezi loutkovým divadlem a monitorem počítače, ale nemusel by zase být až tak velký, hodně by záleželo na použitém programu. Určitá tvůrčí skulina pro rozvoj samostatného myšlení a konstruktivní vyprávění a tvorbu příběhů se tam dá vždycky najít.
Kdyby v té době někdo řekl, hele, ten váš syn se s nikým nekamarádí, žije sám a pořád jen sedí na půdě nebo na střeše za komínem a čumí do knížek, tak mu ty knížky seberte, zamkněte do truhly nebo je prostě vyhoďte a vyžeňte ho ven, ať jde třeba na pískoviště nebo na dětské hřiště a žije normálně, s lopatičkou v jedné ruce a s kyblíčkem v druhé, tak ho asi praštím motykou.
Co k tomu dodat? Nikdy v životě jsem neměl žádného stálého kamaráda, pořád jsem se stěhoval nebo někam cestoval, autobusem, vlakem, autem, lodí, letadlem a přitom jsem dojížděl do školy, například na dvanáctiletku, později jsem věnoval svůj čas studiu Vysoké školy chemicko – technologické v Praze a potom jsem už jen švihal z jedné práce do druhé, ale pořád jsem s sebou nosil knížky a četl. V autobuse, ve vlaku, v tramvaji, v čekárnách u doktora, kam chodili lidé, kterým přeskočilo z toho, že pořád jenom četli, ba ne, to si už dělám legraci, knížky jsou prostě naprosto fenomenální komunikační prostředek – a nevidím žádný důvod, proč by se za pomoci třeba i nějakých vtipných kulturních dotací, nemohly stát komunikačním prostředkem číslo jedna v budoucí společnosti. Na něco budete čekat a přitom si přečtete povídku o Tarzanovi, jak zápasil s novou generací biorobotů, snažících se odcizit ze skladu v Bille příděl vtipné kaše pro důchodce z Prahy 7.
Bez přátel a bez známých žiji dodnes, jak už asi tušíte, na Praze 7, nikdo mi s ničím nepomáhá, ani nikoho nezajímá, jestli nějakou pomoc potřebuji či nikoliv, hlavně, když můj Pátek, což je můj současný dětský počítač ještě slouží. Třeba se s ním propíši až na hlavní stránku Seznamu, s čímž by mi asi žádný z dětských kamarádů z poválečných let nepomohl.
