Článek
Je mi 77, za celý svůj život jsem proočkovaný a propíchaný ze všech stran jak cedník, mám tedy, řekl bych bohaté osobní zkušenosti a navíc jsem si přečetl i dostupný materiál o výrobě očkovacích látek a vakcín a z toho všeho jsem si vytvořil svůj osobní názor na přítomnost cizích látek v těle.
Dokáži jakž takž pochopit systém a účinnost antibiotik (čili, volně přeloženo, jedů), třeba když na mě skočí nějaká pijavice a teď mě saje, škrtí, rdousí, já spolknu takové množství jedu, že mě to ještě nezabije, ale zabije to pijavici, která bude mít menší odolnost než já, tak se pijavice zbavím. Jasné jak facka. Jsou lidé, kteří se tímto způsobem snaží řešit i svou nespokojenost v manželství (obrazně řečeno a chápáno). Najdou situaci, která je například pro partnerku nesnesitelná, ale sami jsou ještě schopni ji vydržet, což může být třeba život s maminkou v jedné domácnosti - a partnerky se bez rizika zbaví.
Nebo se stane, že mě nenapadnou geniální myšlenky, ale viry, tak sním nebo si píchnu něco, co viry zabije, ale mě ne (i když mě to třeba neposílí), ale je tady trochu problém, že ne vždy se mi podaří najít chemikálii, jejíž požití já sám osobně přežiji na rozdíl od mikroorganismů, kterých se chci zbavit. Třeba u tuberkulózy se to zatím nepodařilo. Tuberkulózní bakterie se s vámi rychle skamarádí takovým způsobem, že léčba vás neposílí, ani ji nepřežijete. Na rozdíl od tuberkulózních bakterií. Když vás pozůstalí nechají mumifikovat, může se stát, že zárodky tubery, které jsou ve vás, přežijí dalších deset tisíc let. Tady se léčba lehce míjí účinkem. Takže pokud nemáme lék na určité onemocnění, což u celé řady chorob nemáme, tak se můžeme jít klouzat. Nebo můžeme zkusit sílu magie a rituálů, ale z jakéhosi záhadného důvodu na tomto poli nechce moc lidí experimentovat.
Znáte přísloví, blecha se lva nebojí? No dobře, máme tady vakcíny, což jsou oslabené nebo namleté bakterie a viry, možná i trochu nahnilé, které vám šaman v bílém plášti neváhá píchnout do krevního oběhu. Samo o sobě je to dost průšvih, protože krevní oběh je taková, dost uzavřená záležitost, kam se jen tak něco nedostane, pokud se někdy řízneme, nastává hodně nebezpečná situace, protože se do krevního oběhu mohou dostat „nečistoty“, bakterie a viry, které nás třeba hned nezabijí, ale ani nás neposílí, čili můžeme díky nim přijít o ruku nebo o nohu, protože nastane volba buď život s amputovanou končetinou, respektive bez ní nebo smrt. Takže ono to není tak jednoduché s tím, co za různorodý blivajz se může dostat do krevního oběhu. Mengele by mohl vyprávět, ale asi by to nebylo na poslech nic radostného.
Nicméně, základní myšlenka vakcinace spočívá v tom, že se do těla dostanou oslabené látky, proti nimž si tělo vytvoří obranu, takže když potom později (není zde ale řečeno jak "později") dojde k nákaze, tělo už ví, co má dělat. Je natrénované. Nevím, kdo to mohl vymyslet, ale učilo se to i na školách. Proč to nemůže nikdy fungovat v praxi? Protože obranu proti určité nákaze nebo proti nečistotám, které proniknou do krevního oběhu v těle buď máme nebo nemáme. Nemáme-li, máme smůlu. Nemůže se tělo „vytrénovat“ na něčem, co vlastně nefunguje.
Je to podobné, jako když začnou čtrnáctileté holky chodit na sebeobranu. Naučí se pár chvatů nebo spíše záchvatů, co jako mají dělat při napadení, nicméně my, co známe život a občas se pohybujeme po ulici, víme, že je to úplně nanic, protože každý psychopat na vás vždycky vyzraje už při útoku, například zaútočí nečekaně z boku nebo zezadu, navíc člověk, který je slabší a pomalejší, může být klidně mistrem světa ve vyprávění historek o kung-fu a karate, ale na ulici ho zmlátí bába s deštníkem. Pokud se chcete bránit na ulici, musíte neustále dávat pozor, co se děje za vámi, před vámi, vedle vás a nad vámi a být připraveni na autogramiádu, čili mít v ruce propisku, kterou útočníkovi zapíchnete do oka.
Jakékoliv očkování je tedy spíše na prd, použijeme-li výraz lidových filosofů, je to, jako kdybychom se snažili bránit se proti vyspělým technologiím tím, že si na hlavu nasadíme čepičku z alobalu.
Myšlenka, že budu někoho chránit, když mu do krevního oběhu píchnu pár kapek ze žumpy, je naprosto psychopatická a zcestná. Stejně jako myšlenka, že když si před požitím budu chvíli kopat rohlík po zemi, že zvýším svou odolnost proti bakteriím. Co bych měl dělat proti azbestu nebo proti dimetylrtuti? Jak se chránit proti novičoku nebo proti záření? Přečtěte si, kolik lidí zaplatilo svým životem za pokusy najít lék proti tuberkulóze, možná by se těmi lidmi dala vydláždit druhá zeměkoule, kdyby byla někde k dispozici.
Nelze operovat výrokem, co mě nezabije, to mě posílí, protože je to výrok zcestný. Autorem je německý (německý!) filosof Friedrich Nietzsche, který nakonec dopadl tak, že mu přeskočilo, přestal reagovat na okolí, jen seděl nebo ležel, tupě zíral a jeho matka ho za pár drobáků ukazovala jako bývalého slavného filosofa turistům. V tomto posíleném stavu žil ještě pár let, potom natáhl brka. Takže nenechte si namluvit, že když vám někdo zlomí ruku nebo vyoperuje apendix, popřípadě odstraní mandle nebo něco stříkne do krve, že vás tím posílí do dalšího boje se životem. Nebo se smrtí, to už je většinou jedno. Kolikrát se stalo, že geniální chemik vynalezl zajímavou novou látku, která ho zabila, sotva ji v nějaké baňce namíchal. Cesta experimentů má prostě svá rizika, která se nedají obejít.
