Článek
Je paradoxní, že o nejzákladnějších věcech své existence nevíme vůbec nic. Nevíme, co je život, kde se tu vzal, ani co je jeho podstatou. Většinou ani nevíme, jak naložit s vlastním životem. Což je zase podstatou naší existence a našeho osudu.
Je správné nechat se unášet proudem událostí nebo se raději máme urputně snažit změnit všechno, co se nám nelíbí?
Věda se zabývá materiálními projevy života, ale jeho podstatu nezná.
Je paradoxní, že čím jsou věci jednodušší, tím horší a komplikovanější bývá jejich vysvětlení. Nakonec se dostaneme do určité fáze vlastní existence, kdy jsme schopni zničit život v jakékoliv jeho podobě, ale nedokážeme jej vytvořit. Ani napodobit. Když si nadšený chovatel drobného zvířectva omylem zasedne svého oblíbené křečka, tak mu už nezbývá nic jiného, než jít mu někam vykopat hrobeček.
Nedejte se zmást tím, že „vyrábíme“ umělou hmotu, „manipulujeme s geny“ nebo „pěstujeme děti ze zkumavky“. A tlusté děti z baňky.
Je to stejné, jako když máme vlasy nebo lépe řečeno, ještě máme vlasy a teď si je barvíme, stříháme, ondulujeme, myjeme různými šampony, sušíme fény všech možných tvarů a velikostí s různou teplotou vzduchu, ondulujeme a dáváme na ně trvalou, barvíme pomocí peroxidových kysličníků, zamotáváme do dredů nebo je dokonce „prodlužujeme“ ale když je nemáme, je s jakýmikoliv experimenty konec. Musíme si začít hrát s něčím jiným.
Dar života si jistě zaslouží, abychom s ním zacházeli opatrně. Z vesmírného hlediska může naše existence vypadat jako krátký bezvýznamný okamžik. Přesto si myslím, že není tak úplně jedno, jak s touto „chvílí“ naložíme, protože kvalitu svého života si většinou vytváříme sami svým správným či nesprávným chápáním věcí kolem nás.
Už dávno jsem si poopravil tvrzení o tom, že každý má svou vlastní pravdu a říkám, že pravda je jenom jedna, zatímco každý má svou vlastní lež.
Je jedno, jestli je to lež milosrdná nebo ne, v každém případě znamená odklon od původní pravdy.
Co takový odklon znamená, vidíme všude kolem sebe. Nejsou to jen války a ekologické katastrofy, ale i zbytečně nemocní, nešťastní a předčasně stárnoucí lidé.
Co je vlastně ona pravda a jak ji můžeme poznat?
Mnohokrát jsem slyšel otázku: „Jestli existuje Bůh, jak může dopustit, aby současně existovala všechna ta krutost a nespravedlnost, která je kolem nás?“
Což je celkem zajímavá a rozumná otázka, díky níž jsem usoudil, že kdyby jakýkoliv Všemohoucí, který by fandil normálním a slušným lidem existoval, tak by už dávno tady zjednal pořádek, že bychom se nestačili divit. Kradeš zakázané ovoce? Tak mazej z ráje! Uděláš to znovu? Tak dostaneš takový pohlavek, že ti hlava zůstane v poloze čelem vzad a nikdo se s tebou nebude chtít bavit. A nebylo by co řešit.
No a kdyby takový bůh neexistoval, tak bychom se určitě stále dokola ptali: „Jestli ještě existují lidé, kterým to normálně myslí, jak mohou dopustit, aby krutý psychopatický jedinec ovládal životy milionů jiných lidí?“
Máme přece svobodnou vůli a můžeme se svým životem do velké míry nakládat, jak chceme.
Možná myslíme a uvažujeme trochu jinak, když myslíme a uvažujeme anonymně sami za sebe a jinak, když sedíme kolektivně v psychoterapeutickém kruhu kolem poradního ohně.
Bohužel jsme přestali rozumět přírodě a přestali jsme chápat sami sebe. Začali jsme se spoléhat na racionální část svého rozumu a přestali jsme naslouchat pocitům a instinktům, které jsme odsunuli do oblasti temných a často i nevhodných pudů a negativních impulzů.
Stačí si uvědomit, jak jsme se zachovali k daru sexuality, díky níž vůbec existujeme.
Zkusme si představit, že původně byla logika a cit v našem mozku v rovnováze. Potom se s naším vědomím cosi stalo, ale rozhodně to nebyl pohlavek od pánaboha, spíše od nějakého psychopata a v myšlení začala převládat logika, čili racionalita. Každá disharmonie na duševní úrovni se zákonitě časem projeví diskomfortem na fyzické úrovni. Ze světa lidí se stal svět mužů, z něhož se zdánlivě stává svět žen. Což je docela zajímavý námět na další článek.
Žebříček hodnot ovládla destruktivní technika, ničení přírody, války, nemoci, politika, ekonomika, neschopnost samostatně myslet a touha, často i potřeba patřit k nějaké organizaci.
Jakmile člověk přestal samostatně myslet a ztratil možnost rozhodovat se sám za sebe, stal se, zcela logicky, členem stáda nemyslících tvorů. Je zajímavé, že to samé mínění máme o zvířatech, která svůj život končí na jatkách. Stejný osud však čeká i nás, když za sebe necháme rozhodovat jedince, kteří by jen stěží prošli pohovorem u psychiatra. Ať už jsou to diktátoři, vůdci, chlebodárci, politici, samozvaní nebo volení mluvčí, spasitelé či zakladatelé sekt, to všechno jsou lidé, kterým beztrestně dovolujeme, aby za nás mluvili v Kašpárkově divadle, kde každý z nás má svou vnucenou roli, místo, abychom normálně žili své životy.
