Článek
Nebudeme daleko od pravdy, když řekneme, že se naše myšlení a myšlení lidí, kteří žili před třiceti tisíci lety od sebe nijak zvlášť neliší. Přestože myslíme racionálně, vědecky a logicky, potřebu rituálů máme dodnes. Nejsou to jenom mše v kostele, ale také svatby, soudy, promoce, přijímací zkoušky, přísahy a slavnostní sliby, slavení svátků…
Kdysi byl každý rituál zpečetěním úmluvy mezi člověkem a Gaiou – Matkou Zemí. Člověk věděl, že když si něco silně představí a dokáže onu představu několikrát zopakovat, ovládne génia věci, po které touží. Rituál pomůže přenést naše přání do praxe.
Pravěký člověk používal analogie. Určitě nebyl hloupý, takže věděl, že když ztopořený úd v extázi zasune do své ženy, vznikne život. Neměl sice mikroskop, aby se v tom mohl rýpat nějak do hloubky, ale dobře tušil, že když v poli vztyčí menhir, stane se totéž, oplodní přírodu – Velkou Matku a bude dobrá úroda. Jeho stáda budou mít dostatek potravy a tím pádem bude mít dostatek potravy i on.
Postupem času byly rituály stále složitější a propracovanější, podle toho, nakolik složitá byla cesta k jejich úspěšnému uskutečnění. Čím nevyzpytatelnější byla příroda, tím se stávaly rituály více složité ale i krvavé. Lidé museli obětovat to nejlepší, co měli, aby si naklonili přízeň bohů nebo spíše Matky Bohyně.
Obětovali muže v plodném věku, zdravá a silná zvířata a dokonce i svoje nejchytřejší a nejzdravější děti. Ne vždycky se v takovém kmeni, který praktikoval krvavé rituály vyplatilo být zdravým, bystrým a chytrým jedincem.
Kdyby nám to náhodou tak trochu připomínalo současnost, možné to sice je, ale určitě by to byla jen souhra pozoruhodných náhod.
Ve světě rituálů a magie byla žena odrazem Velké matky přírody, byla její reinkarnací, prodlouženou rukou. Byla obrazem Měsíce, její tělo se mu podřizovalo, žena přibývala a ubývala stejně jako Luna, menstruovala v pravidelných měsíčních cyklech a hlavně dávala život. A v procesu enkulturace předávala na nově příchozí schopnost komunikovat s ostatními, ne nadarmo se říká mateřský jazyk a ne třeba otcovský jazyk nebo jazyk našeho dědy. Časem se stalo, že kdo ovládal jazyk, pojmy, písmenka a slova a dokázal zaznamenat příběh, z toho se mohl stát šaman, kouzelník, velekněz.
Prvními šamankami byly ale ženy. Nejen pro jejich podobu s přírodou, ale hlavně proto, že mají velmi tajemný dar - mohou plodit nový život. Kdo jiný by mohl komunikovat s přírodou, s Velkou Matkou Bohyní? Kdo jiný by mohl předvídat, kdy přijdou velká stáda zvířat, kdo jiný mohl uzdravovat, znát tajemství rostlin a rozumět hvězdám na nebi? Žena je tím, komu vděčíme za to, že tady jsme.
To ale mluvím o době, kdy muži pravděpodobně ještě byli skutečnými muži. Moc toho nenamluvili, ale konali. Měli sílu, byli zruční a překypovali nespoutanou živočišností. A svoji ženu – bohyni, která uměla komunikovat s přírodou a celým vesmírem, milovali a uctívali jako bohyni. Tehdy by se asi z prodeje viagry žádný velký obchod neudělal. Sex byl chápán jako radost ze života, jako samozřejmost a přirozená vlastnost, ne jako povinnost.
To, co potom přišlo, by se dalo nazvat zotročením a holocaustem ženy. Někteří autoři a badatelé mluvili dokonce o domestikaci.
Badatel v oboru mytologie Joseph Campbell řekl, že s existencí ženy a s jejím působením všechno stojí a padá. Celý cyklus lidské existence. Magická síla ženy a zázrak ženství není menším divem, než sám vesmír. To dalo ženě úžasnou sílu a jedním z hlavních zájmů vadnoucí mužské populace se stala snaha tuto sílu zlomit a využít ve svůj prospěch.
Existuje studie, která zkoumá DNA člověka, podle níž jsme všichni potomci jedné jediné matky. Je pravděpodobné, že lidé začali Matku Bohyni uctívat v době, kdy neandrtálci začali ustupovat před homo sapiens. Je pravda, že malby z těchto vzdálených dob zobrazují zvířata a ve vzácných případech také muže v maskách, ale jedna z nejstarších zachovaných maleb člověka je žena s bujnými tvary, na hlavě má špičatou čepici a jmenuje se Venuše z Lossei.
Bylo nalezeno mnoho ženských sošek, vytvořených z kamene, kostí, či mamutích klů. Bohyně, kterou známe pod názvem Věstonická Venuše pochází z obrovského množství neolitických sošek.
Existují i teorie, že šlo o dobovou pornografii. Tyto sošky jsou ale především matky, ztvárněné, jak sedí na bobku při rození dětí nebo jak ukazují svá ňadra a své genitálie, ale ne z hlediska, jak bychom dnes řekli pornografického, ale spíše gynekologicky porodnického. Je to život sám ve své nejryzejší podobě.
V dnešní archeologii se skutečně mnoho mužů domnívá, že nálezy takzvaných Venuší, sošek, u nichž jsou zvýrazněny ženské znaky jako velká ňadra, břicho, boky, stehna zadek, byly jakousi primitivní pomůckou pro povzbuzení erotické fantazie muže. Podle těchto patriarchálních archeologů byla žena důležitá pro společnost, protože stejně jako ovce nebo kráva dokázala rodit děti a starat se o ně. Tato představa bohužel přetrvává dodnes. V poslední době však archeologické výzkumy podtrhli nohu zakořeněné představě, že muž byl lovec a žena matka, opečovávatelka rodinného krbu. Našly se důkazy naprosté rovnoprávnosti žen a mužů. Ženy se aktivně podílely na lovu. V době, kdy se lidé živili sběrem, lovem a rybolovem, kdy byla zvěř v pohybu, pronásledovali ji všichni. V té době zřejmě panovala mezi lidmi téměř absolutní rovnost. Samozřejmě i sexuální rovnost, neboli rovnost mezi mužem a ženou. Těžko říct, kdy se uskutečnil onen přechod, kdy žena přestala být ztělesněním bohyně a muž ji přestal uctívat. Dříve se tradovalo, že právě v zemědělských společnostech neolitu byla žena onou bohyní, ale zřejmě je to právě naopak. V loveckých společnostech paleolitu ještě požívala výsadní postavení ve společnosti, ale s nástupem zemědělství začala být chápána jako chodící inkubátor.
Rozhodně, ale i tehdy bylo podstatou magie a rituálů napodobování všeho, co se odehrávalo v přírodě a kolem člověka samotného.
S nástupem patriarchálních společností, jako byli Áriové v Indii nebo Řekové a Římané v Evropě byla žena společensky potlačena do pozadí.
Poslední a největší ranou do ideálů feminismu bylo pro nás křesťanství, přestože paradoxně Ježíš sám byl feministou par excellence. Ve zbývajícím světě to byl islám, judaismus a další patriarchální náboženství. Mimochodem, je zajímavé, že všechna tři nejsilnější patriarchální náboženství vznikla z jediného základu.
Na to, proč žena ztratila své postavení, se názory různí. Možná kvůli přelidnění, možná kvůli bitvám o půdu a pravděpodobně v tom sehrál svou roli i vynález železa a meče, pomocí něhož začal muž bojovat.
Někdy kolem roku 4000 př.n.l. se na bažinatých rovinách Mezopotámie, mezi Eufratem a Tigridem, usadili lidé – Sumerové. V jejich městech vždy byly vládkyně, které byly ztotožňovány s bohyní. Během následujících tisíc pět set let byly poznatky Sumerů přejímány všemi národy, od Anatolie (Turecko), až po Egypt, od pobřeží Středozemního moře, po Írán. Ve všech těchto zemích byla bohyně zosobněním času, prostoru a příčin, v nichž všechen život nachází svůj počátek a konec. Byla základní substancí, jiskrou života, z níž byla stvořena těla lidí, živočichů a rostlin.
Asi 3000 let př.n.l. začal úpadek starého náboženství a matriarchát byl nahrazen patriarchátem. Rovnováha mezi Měsícem a Sluncem byla narušena. Bohyně Luny musely ustoupit bohům Slunce. Dříve lidé chápali ženu jako aspekt měsíční bohyně, věděli že z temnoty ženského lůna se rodí nový život. Časem se ale začali bát noci a zapomněli, že noc je matkou života. Zapomněli na to, že kdysi žili v jeskyních, které už C. G. Jung symbolicky přirovnával k ženskému lůnu a že právě zde, u plápolajících ohňů a stínů, které se mihotaly po stěnách jeskyní, se rodila mysl člověka. Právě zde se učil napodobovat přírodní pochody.
Velká Matka Bohyně měla mnoho jmen. U Sumerů se jmenovala Inanna a Ereškigal, v Babylonii to byla Ištar a Thiamat, v Kanaanu Astarté, v Malé Asii bylo její jméno Kybelé, v Egyptě byla spojována s bohyní Nut, Ísis, Hathor a Maat. Ve starém Řecku Afrodité, Deméter, Hekaté, Persefóne, Héra a v Římě to byla Diana a Juno. Na Dálném východě to byla Šakti, Lakšmi, Kálí, a později triumfálně vstoupila pod jménem Marie do křesťanství, ale pořád to byla ona, velká matka, velká zasvětitelka člověka do magických tajemství přírody.
Ze začátku se křesťanství pokoušelo obejít ženské božství, ale marně. Kult Panny Marie je ve všech křesťanských zemí velmi silný. Přestože Nový zákon ji zmiňuje jenom jako „tu, jež porodila Ježíše Krista“ a dál ji nijak zvlášť nerozebírá, lidé si ji opět dosadili na místo, které jí náleží.
Nicméně Žena, skutečná žena se stala vzácnou. Stala se vymírajícím živočichem. A loveckou trofejí. Ženskost v tomhle světě už dávno ztratila svůj punc ryzosti. A spolu s ženou se racionální rozum snažil potlačit i magii a rituály. Troufáme si ale říct, že veškeré mužské objevy ve filozofii, v technice, astronomii a ve vědě, se mohly uskutečnit jen díky tomu, že na něj pracoval otrok jménem žena. Ale zdá se, že se blýská na lepší časy a že opět přichází doba, která ženě umožní dohnat ztracený čas a dostat se zpátky tam, kam přirozeně patří a kde už kdysi byla. Do čela lidské společnosti. Takže si myslíme, že nenastane věk Vodnáře, ale Vodnářky. Díky oběti, kterou žena podstoupila, se opět vynoří z temnoty prvotní jeskyně a opět bude učit člověka přirozenému myšlení.
