Článek
Říká se, že život je boj. I když mi nikdy nebylo jasné, kdo má bojovat proti komu nebo, když už se do toho boje pustím, tak za co mám bojovat, ono se to pořád mění, ale možná bych mohl vyjít z celkem logického předpokladu, že smyslem života je udržet se naživu. Proto musím bojovat proti všemu, co mě jakkoliv ohrožuje.
Je to celkem snadno pochopitelný předpoklad, který ale vede k poznání, že pokud chci být v životě úspěšný, musím zvolit cestu osamělého bojovníka, protože nepřítelem nebo agentem, bojujícím na druhé straně barikády, čili v nepřátelském režimu se může stát prakticky kdokoliv, jak je to hezky naznačeno třeba v Matrixu.
Ať už je to nejlepší kamarád nebo nejlepší kamarádka, najednou se jim protočí panenky, zatváří se jak boží muka a s podivnou grimasou ve tváři vás jdou udat.
V životě se potom jako nejdůležitější věc jeví cvičení rychlosti a síly.
Tady je dobré si uvědomit, že na vrchol fyzických schopností se dohrabeme mezi 24. a 25. rokem života. Potom se už jenom zpomalujeme a naše fyzická schránka kontinuálně ztrácí schopnost regenerace.
S tím samozřejmě souvisí i známé otázky, v jakém věku se ještě můžeme pustit do cvičení kulturistiky nebo v jakém věku jsme ještě schopni díky cvičení, popřípadě i díky užívání anabolik a steroidů dosáhnout svalové hypertrofie.
Odpověď je jednoduchá - celá tato legrace končí v pětašedesáti, jinými slovy, pokud je vám více než šedesát, nemá už smysl kupovat si další roční permanentku do fitka. Zazní zvonec - a ptáš se, komu zvoní hrana? Tobě zvoní, mladíku se starým obličejem, běž domů a dávej bacha, ať nespadneš, protože by ses už taky nemusel zvednout.
Když se nám podaří dožít se důchodového věku, jsme zvyklí, že za celý život jsme dosáhli do nedohledna se táhnoucí škály různých vítězství, absolvovali jsme školu nebo nějaké školení, výcvik, kurzy, rekvalifikaci, našli jsme si práci nebo jsme začali podnikat, pustili jsme se do businessu, uzavřeli manželství, počali jsme syna, zasadili strom a pár let jsme dokázali díky příspěvku na bydlení platit nájem za 2+1 nebo 2+kk a jednoho dne se dožijeme toho, že dosáhneme vítězství, kterému se říká Pyrrhovo. To je takové to vítězství, které ani nestojí za řeč, na každé straně jsou kupy válečných obětí a na straně vítězného vůdce přežije jen vrchní velitel, bubeník a vlajkonoš.
Potom si řeknete, podobně jako kdysi velký vojevůdce Pyrrhos, ještě jedno takové vítězství a budu se muset na vlastní pohřeb vydat po svých.
Žijeme bohužel ve společnosti, kde vám nikdo neřekne, jak se vyhnout neselhávajícímu úbytku sil. Co dělat, když najednou přestane fungovat to, co zatím ještě alespoň trochu fungovalo.
Jak se mám ve svých 77 letech opřít o zkušenosti někoho jiného, když žádný takový neexistuje?
Je i otázkou, co si počít s radami lidí, kterým se podařilo dožít se třeba 100 nebo 110 let. Budou jejich rady k něčemu? Pokud svého vysokého věku dosáhli náhodou, prostě čirou náhodou něco snědli, co jim prodloužilo věk, aniž by oni sami věděli, co to bylo, tak i jejich rady nebudou stát za nic.
Jako kdyby vám někdo radil, jak vyhrát v loterii. I kdyby se mu to třeba už dvakrát za sebou povedlo.
Podobný problém s sebou nesou sportovci.
Sportovec dosáhne obrovského výkonu, dostane zlatou medaili, možná i druhou zlatou medaili, je z něho najednou olympionik a společnost mu dá možnost trénovat další, většinou mladší sportovce, tak, jak to ve sportu prostě chodí.
S trochou humorné nadsázky můžeme říct, že padesátník trénuje dvacetníky, dvacetník desetníky, ale těžko najdete pětadvacetiletého trenéra, který trénuje družstvo padesátníků nebo šedesátníků.
Nicméně, jak vždy a stále říkal Adam Evě, obraťme list a nahlédněme do reality. Znáte někoho, kdo by se „vyučil“ u kohokoliv, kdo získal jednu nebo dvě zlaté medaile, aby byl podobně úspěšný a dobrý ne-li ještě lepší? Já tedy ne. A sobě dost věřím.
Budete se snažit předávat své zkušenosti, až jednou usnete, uslyšíte bouchnutí a ono to bude víko od rakve. Což bude asi poslední zkušenost, ale tu už nikomu nepředáte.
Ne každý starý člověk vám může přenechat cenné zkušenosti - vše se bude řídit podle toho, v jakém oboru pracoval a jaké zkušenosti získal.
Dlužno si stále uvědomovat, co vstupuje nebo už vstoupilo do našich životů jako náhoda a co se uskutečnilo jako cíl našich snah.
Pornoherec nebo známý umělec se bude chlubit, že měl v životě stovky nebo tisíce žen, ale proč bych měl obdivovat třeba gynekologa, že během své pracovní kariéry vyšetřil dva tisíce pacientek?
Ve vztazích jde spíše o to, kolik lidí s vámi dobrovolně strávilo delší čas.
Zlaté tele bude obdivované, i když nedosáhne umělecké úrovně Michelangelova Davida. V tomto případě obdivujeme materiál, nikoliv dílo.
Takže, když si nakonec položíme otázku, co má v životě skutečnou cenu, určitě přijdeme na to, že největší cenu má možnost naučit se něco užitečného, co může hodně lidem a hodně dlouho, nejlépe celoživotně přinášet užitek a radost.
To je můj osobní názor. Jestli se naučíte hrát na piáno krásné melodie nebo se naučíte šikovně jezdit s taxíkem, to už bude vaše osobní volba.
