Článek
Má život vůbec nějaký smysl? Dá se říct, co je v životě nebo pro život nejdůležitější? Práce? Partnerství? Zdraví? Přátelství? Rodina? Peníze? Víra? Jistota, pojištění, mládí, spolehlivost, životní stabilita? Možnost změny?
Stačí mít chvilku k zamyšlení a všechny tyto otázky se na vás hrnou, jak na podzim spadané listí.
Nejdůležitější jsou samozřejmě peníze. Pokud se ptáte, k čemu mi budou peníze, když budu nemocný, tak odpověď je jenom jedna - k rychlému uzdravení.
Co kdyby byl někdo tak nemocný, že by mu zbývaly už jen týdny života a vtom by vyhrál nebo zdědil, prostě by najednou dostal třeba dvě miliardy dolarů?
Myslím, že je to dost peněz na to, aby se dal bleskurychle udělat pořádek mezi neschopnými doktory, a ještě si vymyslet pár věcí ohledně celkové satisfakce, aby člověk mohl umírat s veselejší myslí.
Dalo by se říct, že pro každého z nás je na tomto světě nejdůležitější jeho tělo? Asi ano, protože kdyby někdo žádné tělo neměl, tak by už neexistoval, a kdyby jeho tělo bylo natolik zničené, že by už nefungovalo, tak by také nebylo co řešit.
Je celkem poučné, jak dopadl velký filosof Nietzsche. Přemýšlel, filosofoval, psal a publikoval, až se stal slavným a potom ho najednou, ze dne na den všechny psychické síly opustily. Odborně se tomu říká, že mu jeblo.
Prý se to stalo, když vidět nějakého surovce, jak týral koně. Zůstal civět do prázdna, nic nevnímal nebo možná, že něco vnímal, ale už na nic nereagoval. Dobrý den, kontrola jízdenek – a Nietzsche nic. Fyzicky existoval už jenom jako živá mrtvola. Jeho podnikavá matka ho za mírný poplatek ukazovala turistům.
Zajímavý osud člověka, jehož výrok, co mě nezabije, to mě posílí, vstoupil do dějin.
Jako kdyby skutečně existovala ironie osudu. Něco plácneš a ono se to uskuteční, ale vždycky v té nejméně vhodné verzi.
Jinými slovy to znamená, že tělo samo o sobě nemůže být nejvyšší metou při hledání úspěchu a smyslu života. Půjdete si tvrdě za svým a dopadnete jako Arnold Schwarzenegger.
A co takhle duch? Nemusí to být hned Duch Svatý, prostě duch. Nehmotná část lidské existence. Tedy to, co podle lidí, kteří nevěří ničemu, na co si nemohou sáhnout, vlastně neexistuje. Přesně to, co Nietzscheho opustilo. Čili to s velkou pravděpodobností existovalo.
Může tě opustit něco, co je nehmotné? Když při práci s počítačem použiješ DELETE, dá se říct, že nás to, co vymažeš, opustilo? Postavíš z karet dům a on spadne. Opustil nás „dům z karet“? Karty zůstaly, jen se změnilo jejich uspořádání v prostoru.
To zní, skoro jako kdybychom tvrdili, že duch je pouze jedním z možných projevů mozkové hmoty. Změní se spojení mezi neurony, změní se sled a sdílení jejich elektrických signálů a najednou zmizí část osobnosti nebo i celá osobnost, stejně jako zmizel domek z karet. Mohly by zmizet karty, zatímco dům z karet by zůstal? Mohly by zmizet tvárnice a cihly, aniž by se to nějak dotklo stavby, která je z nich postavená? Příznivci reinkarnačních teorií a znovuzrození ducha v podstatě tvrdí, že ano. Tělo bez života zmizí ve spalovně nebo v hrobě, ale nezlomný duch nenápadně vklouzne do někoho, kdo byl právě počat.
Jedna moje klientka mi vyprávěla, že měla manžela, kterého milovala, byl to ten správný chlap na pravém místě, se kterým se deset let nenudila, měli synka, o kterého se oba s radostí starali – a potom měl její partner dopravní nehodu – takovou tu špatnou chvilku za volantem, kterou dopředu nikdo neodhadne – a když ho přivezli z nemocnice domů, tak si na nic nepamatoval, nevěděl kdo je, proč tam je, kdo je ta paní, co se ho pořád na něco ptá, nevěděl, co je to za dítě, co se kolem motá, nevěděl vůbec nic, totální výmaz. Jako kdyby to byl někdo jiný, kdo se tam ocitl nějakým omylem. Tak prý tam od té doby už několik měsíců sedí, nají se, když mu něco podstrčí, poděkuje, odskočí si na WC a tím veškerá komunikace končí. Příšerná představa.
Proto se obávám, že po smrti už nic není, žádné pokračování, žádný ráj a tedy ani žádné peklo, žádné vědomí a žádné reinkarnace. Nový domek se z karet sám nepostaví, stejně jako se neslepí zničená nebo rozmlácená socha. Pokud ji postavím já, tak už je to moje socha a bude mít v sobě mého ducha a moje poselství a moje poslání, i když použiji materiál z původní sochy.
Deset lidí postupně za sebou vymodeluje něco ze stejného kusu hlíny, moduritu nebo modelíny. Na chvíli se s hlínou spojí tvůrčí duch jednoho člověka, potom druhého člověka a tak dále a nakonec zůstane opět prapůvodní modelína, podobně, jako když obrazně řečeno stvořil Bůh člověka z prachu země, tak ze stejného materiálu, stejných atomů a molekul mohly být stvořeny miliony dalších lidí a každý z nich si mohl myslet, že je něco extra. A že má nárok na nesmrtelnost.
Rozum to říká naprosto jasně, ale touha po věčném životě a zřejmě i pud sebezáchovy tomu netleskají a zjevně nechtějí souhlasit.
Normální, zdravý člověk by si měl připustit myšlenku, že tady nebude věčně, že na jeho místo přijdou jiní a po nich zase jiní a to tak dlouho, dokud se všichni nenahraditelní lidé neocitnou na jednom velkém hřbitově a zmizíme z povrchu Země jak dinosauři. Překvapí nás výbuch megasopky, vypukne skutečná pandemie nebo se zeměkoule geologicky obrátí naruby, přepóluje se a sbohem a šáteček, popřípadě jen to sbohem. Vždycky v tom bude hrát svou roli nějaká náhoda, která se nedá vysvětlit, ani odhadnout dopředu.
V roce 2025 bude pětapadesáté výročí jedné smutné události. V roce 1970 odjelo patnáct československých horolezců do Peru a nikdo z nich se už živý nevrátil. Zahynuli 31. května, když se na ně po nečekaném zemětřesení sesypala hora ledu a kamení. Najednou prostě byli pryč. Nebyli.
Nejlepší lezec z celé skupiny se zabil už 18. května, když uklouzl a zřítil se do třicetimetrové propasti pod horou Huandoy. Možná to měli vzít jako znamení, že nejdou tou nejlepší cestou a měli se vrátit, ale jak se říká, po bitvě je každý generálem. Byl mezi nimi i skvělý mladý sochař Valerian Karoušek, jehož jméno asi nebudete znát, ale jedna z jeho soch dlouho stála v Praze 7 na Výstavišti, v tehdejším Parku kultury a oddechu Julia Fučíka. V roce 1966 jsem v Parku pracoval v propagačním ateliéru, který tam stojí dodnes, co by kamenem dohodil od Janečkovy pyramidy. Tak si to všechno pamatuji. Je zajímavé, že stejně jako zničehonic zmizel Valerian Karoušek, včera byl a najednou prostě nebyl, tak postupně mizela všechna jeho díla, která byla umístěna po Praze, nakonec zůstal jen menší reliéf na budově školy na Praze 7, o němž ale dnes už nikdo nic neví. Možná by se o to mělo starat ministerstvo kultury, ale to jsme si řekli už mnohokrát – kdyby tady nějaké bylo.
Výprava českých horolezců měla původně namířeno na Aljašku, chtěli ji projít a sem tam se vyšplhat na nějakou horu, dokonce si na to i sehnali peníze, ale tehdejší komunistické vedení Československé socialistické republiky jim to zakázalo, protože by prý nebylo vhodné, aby se občané Československa procházeli po Spojených Státech a jako náhradní cíl jim povolilo Peru. Vždy je nebezpečné, když nějaký psychopat začne ovlivňovat váš osud. Dlužno je pouze zavčasu psychopaty rozeznat a uvědomit si, která bije. Ale to se opět ocitáme jednou nohou v oblasti nevypočitatelných náhod.
V osudu hraje svou roli ještě jedna věc – a tou je cesta nebo cestování (tarotová karta Kočár nebo Svět). Na jednu stranu je cesta užitečná, pokud je na téma „vandrovali vandrovníci“, jako je třeba cesta za poznáním nebo služební cesta, na které se mám něco naučit, na druhou stranu ale může být cesta nebezpečná, protože můžu přijít o to, co musím kvůli cestě opustit. Kolikrát se stalo, že někdo kvůli tomu, že někam odjel, přišel o pracovní místo a o živobytí nebo o majetek, politik přišel o svou funkci (Chruščov), majitel fabriky přišel o fabriku a to vše jen díky tomu, že byl delší dobu mimo akční radius své moci, nemohl střežit své teritorium, protože byl zrovna v zahraničí.
Pokud se na výpravu českých horolezců do Peru díváme skrz optiku tarotové karty Kočár nebo Svět, tak vydat se na tuto cestu jednoznačně nebylo dobré rozhodnutí.
Kdyby Valerian Karoušek zůstal v Praze, mohl se z něho stát známý (socialistický, ale proč nakonec ne?) sochař a návrhář, slavný umělec, jehož jméno by se zapsalo i bez pomoci Ministerstva kultury do českých dějin.
Vždycky to chce rozmyslet si svou cestu, popřípadě se s někým chytrým a moudrým ještě poradit. Nejlépe nad tarotovými kartami.
Jeden můj klient se mě kdysi dávno ptal, jestli má jet s rodinou do Afriky, že si tam zaplatili krásný výlet – tedy opět šlo o cestu. Říkám mu, nejezděte, vypadá to divně, jsou na to špatné karty, on na to, že tedy pojede a pak se staví, abychom si všechno rozebrali pomocí zpětné vazby. Stavila se jeho sestra, která mi oznámila, že bratra v Africe sežral krokodýl.
