Článek
Internet je plný překvapení. Koukám na monitor (dříve na obrazovku) a nestačím se divit. Prý, chcete sepsat závěť? V klidu domova, skoro zadara a takové ty tajuplné řeči kolem a teď následuje praktický postup a ohlasy spokojených zákazníků, kteří za pomoci internetového svazu advokátů závěť již sepsali (máme s manželkou dům a potřebovali jsme vydědit problémového svalovce, pardon, synovce) a skutečně se to povedlo a nyní jsme nevýslovně spokojeni.
Proboha, říkám si, kde to ale žijete? Proč občas nevěřícně zírám a občas dostávám záchvaty smíchu? Protože mám prst na tepu doby. Jak zajisté všichni (kromě zaměstnanců Ministerstva kultury) vědí, pracoval jsem v Čechách jako režisér Krátkého filmu Praha pod Kamilem Pixou (ano, to je onen proslulý, až legendární zakladatel českého KGB, neboli StB, které s nejvyšší pravděpodobností jak dobře namazaný stroj funguje a běží dodnes) a kromě toho jsem několik let pracoval na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze 6, v Dejvicích, kde jsem ale musel z politických důvodů přerušit studium, je to zvláštní, ale vždycky, když jdu Opletalovou ulicí (většinou do obchodu se střelivem), tak si na Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze 6, v Dejvicích, vzpomenu, jako kdyby to mělo nějakou vnitřní spojitost.
Dlouhá léta jsem potom pracoval v Německu pro nejbohatší rodinu na světě, rodinu Marsů, z čehož v podstatě žiju dodnes a jak vždy říkám, kde je Mars, tam je neklid a změna, celou tu dobu jsem vykládat tarotové karty a sestavoval fungující horoskopy. Když k tomu připočtete syrovou skutečnost, že jsem paralelně k čemukoliv psal knihy, články, publikace, poznámky pod čarou, fejetony, povídky - všechno na téma osud a možnost osudové změny, popřípadě, „jak dosáhnout pozitivních změn ve svém vlastním osudu“, dovedete si jistě představit, že jsem se setkal s desítkami a určitě i stovkami zajímavých lidí a lidských i zvířecích osudů a samozřejmě jsem nad nimi přemýšlel, protože účel mého poradenství (jeden čas jsem pracoval dokonce i jako terapeut v německém blázinci ve Viersenu u Mönchen-Gladbachu a samozřejmě jsem prolezl i terapie v Česku (Bohnice, Lobeč u Mělníka, Palata – komu to něco říká, tak už asi tuší, o čem mluvím) a jak jsem tak nepřetržitě stále něco sledoval, tak jsem toho poměrně dost vysledoval, bylo by toho na několik knih, ale vzhledem k tomu, že asi budu rád, když nenatáhnu bačkory hladovej, tak z toho asi nic nebude, nebo já z toho nic mít nebudu - no a co se týká toho dědictví a dědického práva a různých seznamů, kdo je na prvním místě, kdo na druhém a kdo na třetím a kdo tam není vůbec, tak s tím si vůbec žádnou těžkou hlavu nikdo dělat nemusí. Stačí vědět, že do dědictví se podle zákona nepočítají rozhodnutí a jakékoliv transakce, které se odehrají ještě během života. I kdyby to bylo v posledních minutách života.
Když se těsně před smrtí rozhodnete, že svůj dům i se zahradou přepíšete na útulek pro psy, a podepíšete se pod své rozhodnutí v přítomnosti notáře, tak s tím nikdo nehne, i kdyby se o to snažily davy právníků a kdyby rozvášnění protestující proudili ulicemi, vybíjeli by výlohy s módním zbožím a převraceli by zapálená auta a železnými tyčemi mlátili policajty do bezvědomí. Dům se zahradou, přepsaný na živočišný útulek ve chvíli, kdy právoplatný majitel domu ještě žil, v tu chvíli patří majiteli nebo majitelům útulku. Čili už to není dědictví.
Původně jsem si kdysi dávno naivně myslel, že od toho jsou tady různá notářství a bandy právníků, kteří jsou jak pijavice přisátí na naše hospodářské přebytky, aby hlídali jak strážní andělé všechno, co se týká dědictví, aby vše proběhlo obvyklým a pravděpodobným směrem, ale není tomu tak.
Uvedu příklad. Jako dítě jsem si nemohl vybrat rodiče, takže jsem v podstatě proti své vůli musel žít v jedné domácnosti s poměrně jednoduchým otcem, jehož jedinou vášní kromě sexu s cizími ženami bylo zírání na televizi, poslouchání dechovky a krémování hnědých polobotek do oslnivého lesku. Jinak byl ve svém okolí znám jako plukovník, inženýr, kandidát věd, ale ve své podstatě to byl ukázkový vesnický buran, alkoholik a příživník, rozhodně by mu slušely více vidle, než nějaké diplomy, které si doma věšel po stěnách.
S ním a se svou neurotickou komunistickou matkou jsem musel pobývat v jednom bytě do svých 26 let. V té době bylo pro mě nemožné se dostat kamkoliv, kde by se dalo jakž takž důstojně bydlet a pracovat. Když otec zavětřil, že je příležitost, tak se rozvedl, odstěhoval se a vzal si nějakou babu s bytem v Zahradním městě. To moc dlouho nefungovalo, tak se znovu rozvedl a vzal si svou sekretářku z Právnické fakulty, rozvedenou paní, která měla dva nezletilé syny. Mezitím on sám dědil po své matce, potom znovu dědil po své starší sestře (v dědictví byl i nádherný byt v Dlouhé ulici v Praze) a pilně shromažďoval majetek, koupil si auto, motorku, vilu ve Varnsdorfu, byla to prostě taková doba, kdy jsem si mohl říct, mám bohatého fotra. Bohužel jsem z toho bohatství neměl nikdy ani korunu. Starej kolenovrt mi nikdy s ničím nepomohl, ani když jsem se vrátil z Německa, z emigrace a neměl jsem pár let kde hlavu složit, takže jsem přespával v autě a nemohl jsem ani pracovat.
Nedovedu si představit, kdyby třeba můj syn nebo moje dcera potřebovali pomoc, tak i když jsem zadlužený poloviční bezdomovec bez peněz a bez majetku (pokud nebudeme počítat džíny a tričko a jeden starší vysavač), tak bych jim rozhodně pomohl, když už s ničím jiným, tak s ubytováním nebo obživou. Když natáhl brka, ozvali se mi z notářství, že vzhledem k tomu, že po něm nic nezbylo, tak nebude otevřené ani dědické řízení.
Hm, plukovník, inženýr, motostřelecký odborník, tankista, málem jsem teď napsal satanista, který měl pod palcem všechno, co se v naší republice šustlo kolem tanků. Nechal po sobě jedny plesnivé bačkory a umělé nasazovací zuby, ale i ty se někde ztratily, takže jsem po něm nedostal absolutně nic.
A říkám to proto, že kdyby v tomto státě skutečně existovalo něco jako solidní, právní dědické řízení a poradenství, tak by musela banda právníků suše konstatovat, hele bacha, chlápek měl a dosud má jediného pokrevního syna a i když na něho není nic napsaný, tak tady máme záznam, že borec během minulého roku přepsal barák na svou třetí manželku, byt v Praze přepsal na jednoho nevlastního syna a druhý byt na druhého nevlastního syna, pokud tedy byli osvojení, ale vzhledem k tomu, že tady chudák vlastní syn musel s tím dobytkem trávit přes čtvrt století v jednom bytě a nikdy od něho nic hodnotného nedostal, ani radu do života nebo omluvu a podobně, tak by měl každý, kdo měl ze starýho za poslední dva roky prospěch, povinnost zaplatit něco jako právní část dědictví.
Něco jiného by bylo, kdyby to otec prohrál v kartách, v hazardu, popřípadě prohýřil s lehkými ženami, tak bych z toho nic neměl a utřel bych nudli. V tomto případě se ale na mě z oken svých bytů smějí tři úplně cizí lidi, s nimiž jsem nikdy neměl nic společného, možná kromě majetku, který by v případě jejich neexistence připadl mně.
Takže, píši to jako lehké varování, na tohle si dávejte pozor, když budete sepisovat nějakou složitou závěť, komu předáte své miliony a nakonec právoplatní dědicové nevyjdou z údivu. Když na svého nejmilejšího syna přepíšete byt, ve kterém bydlíte, dá se napsat smlouva, že máte právo byt užívat k bydlení, dokud si to nerozmyslíte nebo nezemřete.
Pokud si na ten samý majetek, na který čekáte vy, brousí zuby ještě další příbuzní nebo sourozenci - a nezapomínejte na psychopaty, kteří se dokáží vmasírovat do každé situace, tak to potom může být horší než rána do palice. Všechno si včas oběhnou a začnou věci vyřizovat za vás nebo za vašimi zády, i když k tomu nemají vůbec žádné právo nebo oprávnění, jediným důvodem je to, že jsou to zloději a mohou způsobit hodně velké a nenapravitelné škody.
Dnes jsem si vzpomněl na Guinessovu knihu zbytečných rekordů, protože jsem opět tak trochu přemýšlel o ztrátě času a o všech těch V.I.P. ve smyslu „velmi důležitých person“, i když je fakt, že very important person, když potřebuju taxi je v tu chvíli taxikář a když bych šel k zubaři, tak by to asi byl zubař a ráno je to často pekař nebo řidič, co přiveze do supermarketu kafe a mlíko. Stabilní nebo permanetní V.I.P. tak nějak neznám, to by mě musel někdo živit nebo kdyby to byl můj oblíbený mecenáš, tak by asi byl VIP, ať už s tečkami, jako V.I.P. nebo bez teček. Jinak samozřejmě všichni víme, že VIP je v lékařské terminologii vasoactive intestinal peptide, peptidický hormon a neurotransmiter o délce 28 aminokyselin, který se vyskytuje v mozku, většinou se vylučuje tak kolem čtvrté hodiny ranní a působí na uvolnění kruhových svěračů v krevním oběhu, čili způsobuje též ranní erekci penisu.
Čili by se dalo říct, že i penis je svým způsobem VIP a možná to platí i naopak, že většina VIP by se dala označit jako penis. Samozřejmě i slangově. Třeba i zvadlý.
Jako VIP bývají označováni herci, moderátoři, umělci, zbohatlíci, známí sportovci a podobná čeládka. Akorát nevím proč a pro koho jsou důležití. VIP fotograf - co to znamená? Že umí fotit? To umí dnes každej a pokud to neumí, tak se to může naučit. Jeden kurz a je to doma. VIP malíř? Lidí, kteří dovedou hezky kreslit je jak máku, pokud budete potřebovat dobrého malíře nebo výtvarníka, stačí předhodit nabídku a hned se jich o nabídnuté místo serve tucet. VIP sportovec? Dobrý den, tady pan Novák, kterému dělám manažera, zaběhne maratón za půl hodiny… cože? Co by mohl dělat? No, třeba vedoucího ve skladu…
Celý život jsem prožil mezi VIP. Pokud někdo nebyl slavný novinář nebo dizident, doktor, inženýr, vedoucí zahraničního oddělení Rudého práva nebo náčelník právnické fakulty Univerzity Karlovy, hudebník, režisér, král komiksů, mezinárodně uznávaný fotograf, filharmonik, televizní moderátor nebo přímo šéf televize, tak u nás nesměl přes práh. Někteří ještě žijí a dodnes projíždějí na své slávě rozbouřenými vodami současnosti jak odvážní surfaři, číhající na svou devátou vlnu.
Osobně s tím mám trochu potíže, protože, pokud jim mám volat hip, hip, hurá nebo VIP, VIP, hurá, tak vlastně nevím proč. Neustále si hlavu lámu, čím zrovna tento člověk přispěl do společného kadlubu, co udělal pro druhé, pokud zmizí, proč by měli ostatní na něho v dobrém, popřípadě se slzou v oku vzpomínat. Například můj zvláštní strýc, který celý svůj život pracoval pro komouše a měl se díky nim dobře, měl od nich peníze a byt v Praze na Poříčí, kde se mohl věnovat své pozorovatelské vášni s divadelním kukátkem v ruce, ale o tom zase až někdy jindy, nikdy sám za sebe nic pořádného nedokázal, jediné, co se kdy naučil, bylo psaní na stroji na úrovni lepší sekretářky a s tím dělal celý svůj život nehoráznou slávu a dodnes se nechává zvát do různých pořadů jako VIP a bojovník proti komunismu, protože měl na pracovišti dálnopis, pomocí kterého mohl kamkoliv napsat prakticky cokoliv, no, nevím, jak se tomu odborně říká, jestli konspirační činnost nebo spíše zneužití techniky zaměstnavatele k osobním účelům, nevím, nevím, jak by se to posuzovalo dnes, kdyby z nějakého pracoviště někdo odesílal pomocí firemního počítače v pracovní době zprávy o tom, co se děje na pracovišti. Za podobnou činnost už měli jiní okamžitou výpověď, ale stryko vesele i nadále (jednalo se o krizové dny po 21. srpnu 1968) nevzrušeně pracoval v Rudém právu, samozřejmě se k ničemu nepřiznal, až po roce 1989 vylezl ven s veselým úsměvem, ano, to jsem byl já, kdo každý den odesílal zprávy o tom, co se děje v Praze koncem srpna 68, oslavujte mě, napálil jsem svého důvěřivého zaměstnavatele a zneužil telefonického spojení Rudého Práva s Oslem nebo do jaké severské země své originální myšlenky posílal.
Když jsem v roce 1982 emigroval do Německa, tak mě všude pomluvil, protože měl strach, aby nepřišel o své místo v Ruďasu. O místo nepřišel, ani moje matka, která si tak ráda hrála na Matku od Karla Čapka. Pracovala v Rudém právu v zahraničním oddělení (aspoň mohla říkat, že má syna v zahraničí, že je to v rámci práce), ta také o nic nepřišla, všichni to přežili ve zdraví, ale byli naštvaný a když jsem se vrátil, tak se se mnou nikdo nebavil. Tak už to u Matek od komoušů chodí. Místo matek zmatek. Musíme se snažit, aby nás nečekalo něco podobného.
