Článek
Něco musí povolit je titulek nebo spíše pokus o překlad názvu americké komedie, Something's got to give, točené roku 1962 v Hollywoodském studiu 20th Century Fox, které se právě díky filmu Cleopatra propracovalo k definitivnímu krachu. Dlužno podotknout, že Cleopatru hrála Liz Taylor, na kterou bohužel v tu chvíli nebyl nikdo moc zvědavý a hlavní roli ve filmu Něco se musí rozvolnit nebo Něco musí povolit hrála Marilyn Monroe, která v podstatě měla účinkovat na plátně jako drobná finanční náplast na ekonomický průšvih Cleopatry.
Tenkrát jsem si říkal, no, kdyby se přišli zeptat, tak bych jim rovnou řekl, že Cleopatru má hrát Marilyn Monroe a bude to trhák filmový i kasový, finanční a 20th Century Fox se stane nejbohatším studiem v Hollywoodu, ale všichni šéfové nebo skoro všichni byli, málem jsem napsal "byly"… homosexuálové, včetně všech fešáckých herců a jestli si vzpomínáte na moji definici manažera - výkonný a vlivný spolumajitel, který se ze všech sil snaží zničit vlastní firmu, tak vám určitě začíná být všechno jasné.
Film Něco musí prasknout (povolit) nebyl dotočen, protože Marilyn Monroe uprostřed činorodé práce zemřela. Ale to asi všichni víte. Málokdo ví, co jsem v ten den dělal já - takže, v den, kdy se smutná zpráva o smrti Marilyn Monroe rychlostí blesku rozeběhla po celém světě i po tehdejším Československu, jsem půl hodiny seděl na nádraží v Lužné, což je zastávka mezi Rakovníkem a Novým Strašecím a celou tu dobu, aniž bych jen na chvíli zaváhal jsem čekal na vlak, který mě odveze do Nového Strašecí. Když potom přijel a já nastoupil, tak, ještě než vyjel z Lužné, jsem si v kupé přečetl smutnou novinovou zprávu.
Psali tam, že Marilyn Monroe spáchala sebevraždu. Samozřejmě se o tom hned mluvilo a psalo jako o sebevraždě, však už víme, co všechno dokáží novináři a moderátoři, i když si myslím, že sebevraždou pro Marilyn Monroe byla už její spolupráce s 20th Century Fox, na což se dá opět odpovědět otázkou, co jiného jí v její situaci zbývalo?
Tak to bylo drobné zamyšlení nad současnou situací, v níž jsme se tak nějak nenápadně a nečekaně ocitli prakticky všichni a opět můžeme řešit otázky ohledně naší složité kariéry.
Každá lidská společnost, od bandy opilců na ulici, až po Národní shromáždění, uctívá pravidla, která platí pro každého, jednou se mluví o ústavě, jindy o náboženství nebo o filosofii, etice, politice, ekonomice, právním řádu a to všechno je protkané základním vzorcem všeobecně chápané a uznávané Pravdy. To je ta Pravda, za kterou se bojovalo, Pravda, která vítězí, popřípadě se někde vyskytuje jako „nahá pravda“ nebo pravda, která nikdy nespí, ale pozor, i jakákoliv Lež, která může zvítězit, se stává pravdou. Nebo spíše Pravdou. Pravda a Láska jednou zvítězí nad Lží a Nenávistí - ale pozor, správně by se mělo psát a tvrdit, že něco prostě zvítězí a ať už to bude cokoliv, automaticky se to stane Pravdou. Někdo nebo něco prostě musí být první, stejně tak to, co bude druhé, bude muset povolit.
Občas jsem buď četl nebo jsem slyšel úvahy o tom, že se celá naše civilizace pomalu, ale jistě hroutí, že nastává konec, kalijuga, totální rozklad všeho a každý si to představuje podle toho, co na téma „konec civilizace“ četl nebo jaké filmové horory viděl. Třeba každému druhému najednou vybuchne hlava a zbytek lidí to nepřežije nebo všichni onemocníme a vymřeme na nějakou záhadnou pandemii, jak už to předvídal Karel Čapek v románu Bílá nemoc.
Čapek to tehdy viděl celkem jednoduše, buď onemocníme a vymřeme nebo nás vymlátí zdivočelí roboti, popřípadě nás vyhubí organizovaní mloci nebo se lidem vymknou z rukou zbraně hromadného ničení a různé drastické výbušniny od střelného prachu, přes krakatit až po třaskavé či jaderné absolutno.
Přes polovinu jeho románů nebudí dojem, že by je psal optimisticky naladěný humorista, spíše bych řekl, že Čapka fascinovala představa absolutního konce. I když na druhou stranu je docela zajímavá myšlenka, že jednou nastane situace, kdy někdo zemře jako poslední. Nevím, jestli ještě bude platit, že poslední zhasíná, asi jen v určitém slova smyslu, ale spíše bych řekl, že to ten smysl už mít nebude.
Je samozřejmě otázka, co nás nejvíce ohrožuje a co nás jednou všechny zabije. Kdo četl Den trifidů nebo viděl od Hitchcocka film Ptáci, tak už nemusí věřit ani rostlinné a živočišné výrobě, prostě nás cokoliv, co je ještě naživu přepadne, semele, uklove, zabije, sežere, všechno, od nepatrného vira až po běsnícího slona, krvelačnou opici (Vraždy v ulici Morgue), ani nemusí být z planety opic, legendárního žraloka, všichni jsme viděli Čelisti a víme, co dokáží nebo lidožravou kosatku či chobotnici, nevím, jestli vůbec existuje něco, co by nikdo nikdy nepodezíral, že nás může zahubit? Před lidmi si nemůžeme být jisti, ani když jsou už po smrti, z každé škvíry může vyskočit hromada hladových zombíků, kteří chtějí požírat naše mozky a v bezpečí nebudeme ani v říši pohádek. V hororech nás mohou usmrtit i děti a ještě se přitom budou bavit a v perníkové chaloupce nakonec řádí jak zběsilí původně milí a nevinní Jeníček s Mařenkou.
Je to natolik zamotané, že raději nevěřím nikomu, spíše si říkám, že každý, kdo cokoliv odhaduje do budoucnosti se určitě splete a všechno bude jinak.
Určitě jste slyšeli o neomylnosti papeže a podobné nesmysly. Neomylnost je hezká vlastnost, mnoho lidí vůbec neví a netuší, co si má pod termínem „neomylnost“ představit. Žijeme v době, kdy se parádně seknout může úplně každý. I mistr tesař se někdy utne a dokonce i sám prezident může plácnout něco, za co se potom musí jeho nejbližší podřízení omlouvat. Je zajímavé, že i nejvyšší postava naší západní filozofie, Ježíš, byl vyučený tesař, ale to už bychom asi zabíhali do zbytečných podrobností.
Prvobytně pospolná společnost měla svého kouzelníka, medicinmana, šamana - a šaman měl vždycky pravdu, byl neomylný. Proto také mohl mít každý kmen jenom jednoho šamana. Kdyby měl dva neomylné šamany, z nichž by každý měl poněkud odlišný názor, tak by jejich společenství skončilo v kotrmelcích nebo by nevyšlo z paradoxů.
Pokud tedy budeme chtít připustit neomylnost jednoho „vybraného“ či zvoleného člena jakéhokoliv spolku, budeme muset předefinovat pojem „pravda“. Vědeckou pravdou možná zůstane to, co se dá dokázat a jsou na to svědkové (stačí normální, nemusí být ani Jehovovi) nebo se jedná o něco, co je spolehlivě reprodukovatelné a opakovatelné a slouží to vědeckému poznání, ale „praktická Pravda“, ona veličina, co nikdy nespí, bude prostě názor jakékoliv, obecně uznávané „neomylné“ entity. A to je právě to, oč nyní v našem světě přebujelých informací, poselství a konspirativních teorií, jde a kráčí.
Celý proces by tedy mohl skončit prostým konstatováním, že to, co bylo kdysi „pravdou“ se už jako pravda nenosí, zatímco obecnou, konzumní, praktickou Pravdou se stalo něco, k čemu jsme zatím svou slunnou pozornost moc neobraceli. A když tuto skutečnost vezmeme na mysl a smíříme se s ní, dostaneme vstupenku na pokračování lidské evoluce.
