Článek
V přísloví „Opakování je matkou moudrosti“ máme na mysli opakování chytrých, moudrých a užitečných věcí, nikoli opakování pitomostí a nesmyslů. V této souvislosti mě napadá, že je docela zajímavé, že k opakování se obvykle nechávají strhnout lidé, kteří nemají co říct, zatímco ti, co mohou do ringu hodit jakýkoliv skutečně silný a těžký argument, tak učiní pouze jednou. A většinou pak mlčí.
Jak to jednou prý řekla naštvaná vědma Alexandrovi Velikému, když netrpělivě předbíhal ve frontě na věštbu - v mnoha bitvách ještě zvítězíš a velké a mocné porazíš, ale nakonec tě sejme nepřítel, který bude ze všech nejmenší, bude tak nepatrný, že si ho ani nevšimneš a přesto nastane jev, zvaný „veletrh“, to je, když ti někdo natrhne kalhoty, trenky a ještě i příslušnou část těla.
A tak se také stalo. Po mnoha vítězných bitvách se Alexandr údajně nakazil, prý po píchnutí komárem. To je dost malý nepřítel na to, aby v pohodě zapadl do vyslovené věštby, i když podle posledních výzkumů se Alexandr nejspíše otrávil po smrti svého přítele kýchavicí bílou, když intenzivně popíjel, aby zapil žal.
A když už to tak rozebíráme, tak jed je v podstatě škodlivá informace, čili z fyzikálního hlediska to bude ještě menší nepřítel, než jakého si dovedeme představit.
Informace nic neváží a často není ani vidět, je bez barvy a bez zápachu, ale jestli je něco skutečně nebezpečné či smrtonosné, tak je to jedině informace. Jedno v jaké formě.
Žijeme v moři informací, některé informace považujeme za jalové, hloupé a zbytečné, jiné jsou vzácné a celkem inteligentní, jsou také informace tajné či málo dostupné - ale hlavní otázka spočívá spíše v tom, jak a kdo může rozhodnout, která informace je důležitá a která je spíše dezinformace?
A opět jsme u našeho procesu transformace, kdy se mění celkový náhled na otázku, co je Pravda a co je spíše chaos, úder vedle nebo entropie, a s tím samozřejmě souvisí i poslední důležitá otázka, jak poznáme, kdo je autorita a kdo si na autoritu jenom hraje?
Před sedmdesáti lety měli zemědělci rozporcované pole, mezi nimi byly úhory a hlavně všude rostly stromy, nejenom v lesích, ale i na polích (kde obvykle stálo v řadě několik topolů), zatímco dnes tam nestojí nic. Možná si na to už nikdo nevzpomene, ale když jsem začínal u Krátkého filmu Praha, tak můj první animovaný film, který jsem ve Studiu Jiřího Trnky natočil, se jmenoval Jedna z možných cest. Byl to film o ekologii a bylo to v době, kdy většina lidí ani nevěděla, co ekologie je.
Upozorňoval jsem na zbytečné kácení stromů a znečišťování vod při jakékoliv průmyslové výrobě a prosazoval jsem zákon, podle kterého by každá fabrika měla povinnost čerpat vodu pro svou potřebu až pod místem, kde vypouštěla do řeky jedovaté srágory z výroby.
Neměly se kácet stromy, protože to bylo ekologicky škodlivé, a neměly se nikdy, ani slavnostně a za doprovodu dechovky, rozorávat meze. To mohl prosadit jedině psychopatický mezek. No a protože se mu to povedlo, byla díky rozorání mezí většina úrodné země (jeden cm se tvoří 10 000 let) spláchnuta do moře.
Bolševici zničili lesy, zničili stromy, zničili louky a užitečná drobná políčka, nechali úrodnou půdu spláchnout do světových moří a potom šli na schůzi, kde vesele zpívali: „Teď, když máme, co jsme chtěli,“ a není to žádná záhada, ani se nestalo nic proti přírodním zákonům a také za to nebyl nikdo nikdy potrestán.
Odnesl jsem to akorát já, protože mě vyloučili ze studia a vyhodili mě z místa šéfredaktora studentského časopisu Elixír a za „protisocialistickou, protikomunistickou a protisovětskou činnost“ jsem musel nastoupit na vojnu. Otázka, jestli mi někdo od té doby za můj nesmlouvavý ekologický boj se šílenými bolševiky poděkoval, je celkem jednoduchá, co myslíte? Můžete hádat jednou.
