Článek
Již jako dítě jsem tušil, že pro mě není moc dobře, když se mnou někdo manipuluje. Chtěl jsem si odpočinout a trochu se vyspat, ale nešlo to, protože mě nutili vstávat o půl sedmé, později jsem musel několik let vstávat ráno v pět, protože jsem dojížděl z Rakovníka na střední školu do Nového Strašecí. Jako, né, že by v Rakovníku střední škola nebyla, byla tam a byla i dost velká, jedna židle navíc by se do třídy vešla jak lusknutím prstu, ale nějaký tehdejší komunistický funkcionář se prostě rozhodl, že nedisponuji natolik vysokou inteligencí, abych se vešel mezi dvacet dalších, stejně postižených, které ale společnost nechala chrnět každý den do sedmi.
Ano, bylo to k vzteku, měl jsem školu tzv. přes náměstí, cesta do školy by mi trvala cca deset minut, ale já jsem místo toho musel chytit ráno ve čtvrt na sedm vlak do Lužné, kde jsem byl během deseti minut, potom jsem musel přes půl hodiny trávit v Lužné, v čekárně, než přijel, obvykle krátce po sedmé, vlak směrem Nové Strašecí, kde jsme byli mezi půl osmou a třičtvrtě na osm, potom jsme museli pár minut čekat na autobus od nádraží Nové Strašecí na Náměstí Nové Strašecí, kde byla dvanáctiletka, čili to, čemu se později říkalo gympl a za pět minut osm, neboli krátce před osmou jsem vbíhal do třídy a učitel nebo učitelka mě kárali za pozdní příchod do školy.
Ale musel jsem to vydržet tři roky. Během posledního roku "studia" na gymplu jsme již bydleli v Praze, ale už se mi nějak nechtělo přestupovat na další školu, tak jsem si sehnal bydlení v Rakovníku a později v Lánech (jako pan prezident, ale v jiném bytě samozřejmě), tak jsem to tam už doklepl a potom jsem šel do práce a znovu do školy, tentokrát na Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze 6 a pak jsem stejně v oboru chemie pracoval v Německu asi deset let a to jsem už současně, paralelně se vším ostatním pracoval jako fotograf, filmař a umělec, jak u nás, tak i v Americe, v Hollywoodu, no a stejně to skončilo tím, že jsem teď důchodce (78) a už nepracuji nikde, občas udělám pro bulvár nějakou srandovní fotku nebo napíši článek, ale jak se říká, autorská práva, polní tráva, většinou to použije někdo jiný, mladší, svižnější a hbitější, no ale zpátky k té manipulaci, je to již dávno, co jsem prohlásil, že člověk je agresivní bytost, která přichází na svět s vrozenou touhou někoho nebo něco ovládat. Na tom si v podstatě trvám dodnes. Pořád chceme někoho nebo něco ovládat a i když jsme někdy jako že hodní a poslušní, tak ta skrytá touha po ovládání čehokoli, tam někde, v hloubce duše přece jenom je.
No a když jsem byl dítě, tak mi příbuzní říkali, že musím poslouchat maminka, jinak se bude trápit a bude nešťastná a potom mi došlo, aha, tak to je ale opravdu neskutečná manipulace, já se nechám zmanipulovat a budu hodný, aby maminka nebyla nešťastná kvůli tomu, že se od ní nechci nechat manipulovat?
Proto jsem také knížku Psychopat v rodině napsal především o své vlastní rodině, protože tam se to přímo neskutečnými psychopaty jen hemžilo.
Moje matka, můj otec, bratr mé matky, strýc Jaroslav, děda, babička, to byly exempláře, které se mohly hned, přímo na počkání začít vystavovat v klecích v zoologické zahradě psychopatů, všichni byli v Komunistické straně Československa, matka a její brácha celý život pracovali pro komouše v redakci Rudého práva, Na poříčí, naproti Bílé labuti, kde byly ještě redakce Večerní Prahy, Květů, Dikobrazu a dalších humoristických periodik. Po národní kotrmelcové manipulaci národa, kdy si hlavní veslaři s výkřikem, hrr na ně! prohodili vesla a vesele pádlovali stejným směrem dál, vznikl vedle redakce Květů ještě ezo-časopis Astro, s nímž jsem potom několik let spolupracoval i já, ale moc mě tam nechtěli, protože redaktoři časopisů a novin nemají rádi příliš upovídané autory, zvláště pak autory, kteří ke všemu překypují hromadou vlastních zkušeností a mají jízlivé poznámky, že je to jinak, ne-li přímo úplně naopak.
Takže to se mnou nakonec dopadlo tak, že mě všichni ponechali mému vlastnímu osudu a rozeběhli se za svými vlastními osobními úspěchy.
