Článek
Když vám někdo bude vnucovat svou vlastní představu o pomoci a o tom, jakým způsobem vás takzvaně podrží, abyste nešli ke dnu, vyvstává palčivá otázka, jestli se bude jednat o skutečnou pomoc, nebo o novou formu rafinované krádeže nebo násilí.
Když dva mladíci v noci zmlátí důchodce a v tisku je to podané jako, že dva skini přepadli pětašedesátiletého staříka, obrátí se vaše pozornost k existenci skinů. Stejně, jako když pár grázlů vyhodí do vzduchu obchodní dům a tisk to podá jako dílo nějaké teroristické organizace, je to propagace té organizace. I když se ve skutečnosti stalo to, že dva nebo tři pachatelé, kteří mají občanská jména, provedli násilný čin. Propagace jakékoliv násilnické organizace je tam už jaksi navíc.
Jestli mi v nemocnici ochotná sestřička bezbolestně upraví vypadlou kapačku, je mi v tu chvíli jedno, jestli po nocích louská marxismus - leninismus nebo pravidla himálajské sekty, kráčející cestou k harmonii. Sestřička má své občanské jméno a její ochota či neochota pomáhat pacientům by měla být spojována pouze s její profesí a jejím jménem. Proto se jeví jako docela průšvih, když se jedná třeba o moderátorku v televizi nebo rádiu, která si po dlouhá léta vybírá hosty na rozhovor podle názorů své sekty.
Chválit nějakého člověka nebo na něj nadávat jen kvůli tomu, že patří k nějaké skupině, k národu, k organizaci, k nesprávné nebo správné rodině či mafii je z hlediska realistického myšlení naprosto úchylné.
Pokud někdo pracuje jako redaktor, moderátor, spisovatel, fejetonista, influencer nebo youtuber, tak jeho úloha na tomto světě není lidi konejšit a nabádat k trpělivosti, ale provokovat k bystřejšímu, rychlejšímu a hlavně samostatnému myšlení.
Nikdy se nesmí žádná víra, i kdyby to byla víra v nepřekonatelnou moc pravdy a lásky, spojovat s politickou mocí. Proto o tom píši stále dokola. Není to o víře samotné, čili nekritizuji víru, každý něčemu věříme, ale kritizuji spojení víry a fyzického násilí.
Pokud budu fyzicky silnější než kdokoliv, jehož víru se budu snažit potlačit, dopadne to špatně, protože vznikne konflikt, bez výhledu na snadné urovnání.
V dnešní době se samozřejmě jedná o narůstající konfliktní napětí mezi bezvěrci, křesťany a muslimy. Chybí bohužel pravidelné objektivní zpravodajství a chybí i snaha vzniklou situaci co nejrychleji řešit. Což si myslím, že by se nám mohlo vymstít.
Určitě znáte pohádku o milionáři, který ukradl Slunce.
Byl jednou jeden milionář, který měl zálibu v astrologii a v alchymii a strašně se mu zalíbil grafický symbol kolečko s tečkou uprostřed - Slunce. A současně i alchymistická značka zlata. Takže se jednou v noci vydal na lup a Slunce ukradl. Nikdo už dnes neví, jak se mu to podařilo, ale Slunce najednou zmizelo. Lidé se probudili z bezesných snů a koukají, že nic nevidí. Sluníčko prostě nevyšlo, protože nebylo. Těm chytřejším to ale došlo, že je hloupost, aby Slunce nebylo, jenom není vidět, ale proč není vidět? Protože ho asi někdo schoval někam, kde by v podstatě být nemělo.
A tak hledali, nejdříve ve Švýcarských bankách, ale tam Slunce nenašli, potom prohledali čínské banky a české spořící kampeličky a opět se stejným výsledkem. Nic nenašli. Potom někoho napadalo, že by mohli prohledat i sídlo nenápadného, leč až zběsile bohatého miliardáře, protože díky inflaci se to, jak už to tak bývá, čerstvými milionáři a miliardáři přímo hemžilo a našli Slunce v miliardářově protiatomovém krytu.
Kromě Slunce tam našli také horu zlata a stříbra a drahého kamení, perel a diamantů a tak si říkali, no to je ale hovado, chová se, jako kdyby mu to všechno patřilo. Málem došlo k revoluci, ale nakonec to vyřešilo pár facek, vrátili Sluníčko zpátky do nativních a tranzitních horoskopů a všechno zase bylo jako dřív, zazvonil zvonec a pohádky byl konec, vyčurat a spat! Tak doufám, že to tak nějak bez většího konfliktu dopadne. Zatím se budeme učit pojmenovávat věci pravými jmény.
Nedávno jsem četl o mánii, která postihuje známé, slavné, vlivné a bohaté lidi - včasné nebo spíše časné a včasné vstávání. Jeden vstává v sedm ráno, druhý vstává o půl sedmé, třetí v šest, další poskakuje kolem postele už o půl šesté nebo dokonce v pět. A teď autor článku řešil otázku, proč lidé, kteří by si klidně mohli přispat třeba do desíti (proč by nemohli, když na to mají?) raději vstávají v nekřesťanskou dobu často i mžourají do tmy, ale proč? Je to snad zvyk ještě z doby, kdy pracovali jako pomocní dělníci nebo přidavači na stavbách nebo si myslí, že ranní ptáče dál doskáče (víc toho sežere a dřív taky zemře) nebo je to svým způsobem jakási obsese, když musíš, tak prostě musíš?
Ba ne, vysvětlení je naprosto jednoduché. Náš děda byl houbař, dalo by se říct, že přímo vášnivý houbař. Ukázkově vášniví houbaři, jak známo, vyrážejí za svým koníčkem většinou hodně brzy, často vypadají jak pitomci, kteří to nemají v hlavách úplně v pořádku, no a tak i děda vyrážel na houby někdy kolem šesté, někdy i kolem páté ráno a v osm už býval doma, většinou s hromadou hub. Když jsme se odhodlali jít s ním na houby, tak to znamenalo jednak vstávání v příšernou dobu a potom - procházka po lese s houbařícím dědem nebyla žádná procházka, ale honička.
Děd se stále snažil, aby v rojnici houbařů byl všude první. Čistě z hlediska logiky, když někam jdete a jste první, tak jako první vidíte všechno na co narazíte a nikdo vás jen tak nepředběhne. Děda byl nejvíc napruženej, když nějakou významnou houbu přehlédl a kdokoliv, z rojnice, táhnoucí se pár desítek metrů za ním, radostně vykřikl: „Mám hřiba!“ Děd se otočil a viděl bystrého vnoučka, jak mává ve vzduchu hřibem velkým jak dětská hlava a v tu chvíli se zatvářil tak, že mi ho až bylo skoro líto. To potom s dědem nebyla delší dobu řeč.
Stejně tak lidé, dychtící po novinkách se rychle snaží skočit na internet na inovinky nebo ezprávy, aby se co nejrychleji dočetli, co je ve světě inového. Touha vědět něco o minutu dříve než pracovní kolega nebo se rychle dočíst něco, o čem ostatní ještě nevědí, to je už obsese, zvláště, když nejde o vyhlášení války nebo definitivní pád civilizace. Skutečnost, že došlo k výbuchu v Bejrútu je důležitější, než důvod, proč k tomu došlo.
Jak jsme si již řekli, informace mají pro všechny lidi cenu zlata a my vstupujeme do „války informací“. Co by se asi stalo, kdyby se přímo pod Prahou našly obrovské zásoby nafty, zemního plynu, zlata a kvalitního smolince? Měli bychom se dobře? Nejdříve se naučíte informace přijímat, nejlépe co nejrychleji, potom se naučíte informace analyzovat a (opět co nejrychleji) vyhodnocovat. Často to probíhá jako ve známém americkém filmu Three Days of the Condor. Čas oponou trhnul a všechno se nám začíná jevit v jiném světle, než když jsme za mlada poznávali svět, do kterého jsme se narodili. Abychom pak náhodou nezjistili, že už nebydlíme doma, ale u někoho na dvorku.
