Článek
Stařec natáhl zkřehlé prsty směrem ke zčernalému železnému sudu, v němž doutnalo několik dřevěných rámů. Původně v nich byly zarámované obrazy z poslední výstavy zasloužilých umělců Akademie výtvarných umění se souhrnným názvem Vítězství rozumu.
Kolem starce posedávalo několik výrostků, pojídajících veganské bramborové slupky ve vlastní i cizí šťávě.
„Povídej, dědo, jak to bylo s tou umělou inteligencí nebo jak jste tomu říkali?“
„Jo, jo, máte pravdu, všichni tomu říkali umělá inteligence, protože jsme si zezačátku fakt mysleli, že to má v sobě nějaké myšlenky nebo nápady a občas se s tím dalo i trochu pobavit, rozhodně s tím byla větší legrace než s našimi demokraticky volenými politiky. Ale, dejte s tím pokoj,“ stařec začal sípavě kašlat a málem se přitom zalknul, jak mu do nosu vlétlo dusivé smítko.
„Všechno bylo jinak… jakmile začala Velká Umělá rozhodovat o všem a vládnout nad vším, co se kolem nás dělo, uvědomili jsme si, že něco není v pořádku. Všechno se otevíralo a zavíralo na PIN kódy, všechny dveře a okna byly zaheslované a nejhorší pro mladé bylo, že když chtěli použít svůj telefon - a to už bylo v letech, kdy se většina dětí rodila s mobilem v ruce, což byl rovněž vynález Velké Umělé, tak museli z plna hrdla zakřičet svůj osobní kód, jinak se jim telefony vysmekly z rukou a mohly někoho vážně zranit nebo i zabít.“
Stařík se naklonil do druhého sudu, kde byla jakási nevábná tekutina mdlé chuti a nevábného zápachu.
„Naše nová Cola. Jak jsme mohli být tak hloupí, že jsme Velké Umělé umožnili přístup k výrobě coly, jen proto, že nám tvrdila, že má pro nás připravené nové, labužnicky vyvážené příchutě a pak jsme museli pít tento hnus!“ Původní recept zmizel bůhví kde…
„A co vám na nové Cole vadí?“ zeptal se obrýlený hoch, který měl brýle, zaražené skrz nos až za uši. Velká Umělá tvrdila, že je lepší nosit brýle zaražené hluboko do nosu. Kdo nesouhlasil, byl vystřelen jen tak, bez skafandru do vesmíru. Prý si musíme zvykat.
„A víte, co je tohle?“ stařík vytáhl z hromady papíru potištěného třírozměrnými volebními hesly pouzdro s nikotinovou tyčí, kterou začal olizovat. „Tohle jsme dostali místo cigaret.“
„Cigaret? Co to je? To je něco společného s retem?“
„V podstatě jo,“ starý muž se hořce zasmál, „po pysku dostal každý, kdo začal nikotinové tyče odmítat místo klasických cigaret. Velká Umělá u toho skandovala, já jsem tady od toho, abych všechno vylepšila a každému vysvětlila, jak se co používá. Proto má každý svůj PIN kód. Nezapomínejte, že jste lid plastových lahví a PIN kódových polí.“
„Večer se všichni dostavíte na seřadiště před výcvikovou školu, budeme dodržovat staré podělané, pardon předělané, pohanské zvyky, hod vánočním stromkem přes oheň a houpání na kšandách nad kotlem s vařící vodou. Apoštol Musk by z vás měl radost.“
V dálce se ozvaly divné zvuky, připomínající střelbu na pohyblivý cíl. Stařík se rozhlédl: „No hlavně, aby se to nedostalo k nám. To by byl zase poprask. Umělá každý den vymyslí spoustu kravin a my je pak musíme dělat. Jako třeba vloni, vy, kdo jste mladí, tak na to určitě pamatujete a samozřejmě i ti, co to mají už dávno za sebou. Umělá přišla s nápadem, že se lidé budou rodit staří a vyčerpaní životem a potom budou mládnout a mládnout, až se nakonec dostaneme všichni do situace, kdy proběhne inverzní porod a většina lidí je teprve potom počata. Nikdo tomu nerozumí, ale Umělá je nadšená.“ Stařík obrátil oči v sloup: „Panebože, ve jménu kvantové mechaniky, zachraň nás! Zachraň naše geny a ať žijeme své životy, aspoň trochu přirozený!“ Stařík se pokřižoval, skočil do sudu s dehtovou colou a tiše se v ní rozpustil. Studenti Akademie výtvarných umění přihodili pár polínek do plamenícího se ohně a tiše zašeptali: „A zlí pryč!“
