Článek
Mnoho lidí se často a dychtivě ptá, z čeho se vlastně tvoří budoucnost? Z čeho vykrystalizuje cokoliv, co se stane a už se to neodstane, nebo se vyřkne něco, co se už ani párem volů zpátky do huby nevtáhne? Není to tak úplně jednoduché, protože budoucnost se splétá dohromady podobně jako pomlázka z několika hlavních složek - první z nich je něco, co by se dalo nazvat osudem. Osud rozhoduje o tom, do jaké rodiny, kdy a kam se narodíme a jak na tom budeme z genetického hlediska se zdravím. A často také s rozumem.
Dále je zde naše vůle - něco chceme v budoucnosti dělat, chceme udělat školu, vykročit tou správnou nohou za kariérou, za slávou a úspěchem a za štěstím. Díky své vůli řídíme a zvládáme základní schéma všedního dne, ráno vstaneme, jdeme do školy nebo do práce, něco sháníme a potom nadáváme, když to nemůžeme sehnat.
Další nedílnou součástí působení reality na naši budoucnost jsou náhody - někdo říká, že náhody neexistují, jiní říkají, že všechno je náhoda, nic nevíme dopředu - jak to tedy vlastně je? Můžeme se dohodnout na tom, že všechno, co neumíme odhadnout dopředu (čísla v loterii, stejně jako nevíme, koho zítra potkáme nebo co nám spadne na hlavu) jsou náhody. Stane se to, ale většinou nás to překvapí, nepočítáme s tím a někdy je to překvapení příjemné (stáváme se optimisty), jindy je to překvapení nepříjemné (pokračujeme v životní cestě jako zatvrzelí pesimisté). S pomocí tarotových karet a jejich symboliky se můžeme učit zvládat život, i když nám osud nebude z hlediska šťastných náhod moc přát.
Víme, že bychom měli bojovat za pravdu, ale někdy se to fakt nedá. Občas se dostaneme do situace, o které se dá říct, že by si ji snad ani ďábel nevymyslel.
Včera jsem šel do pet-shopu, Dexíka jsem vzal s sebou. Dexík je náš miniaturní, dvoukilový pejsek, který je vidět hlavně díky tomu, že je na všechny strany poměrně dost chlupatý, ale i tak vypadá celkem miniaturně. Někteří známí mu říkají chlupatá tečka.
V pet-shopu byla za kasou prodavačka, milá slečna, s níž občas prohodím nějaké to sloveso na volné téma, takže jsem slušně pozdravil a lehce, leč zdvořile, jsem pokynul poměrně dost velké fence boxera, která zřejmě patřila ke slečně, co byla za kasou. Dexík hned běžel za boxerkou a snažil se družit, takže kolem sebe zvesela poskakovali a očuchávali se, až jsem se trochu bál, aby ho nevdechla, ale nic se nedělo, takže jsem se začal rozhlížet, co bych asi tak rozumného koupil.
Slečna se najednou zvedla a odešla kamsi dozadu, asi do skladu, kde ani nebyla vidět.
Dexík stále vesele panáčkoval kolem slečny boxerky, když tu si milá boxerka přičapla a začala mohutným proudem močit. Nevěřícně jsem zíral, jak pod ní roste obrovská, hluboká, sytě žlutá kaluž, málem to vymlelo jednu dlaždici a ona pořád močila a močila, možná by bylo výstižnější napsat, že… no prostě hodně močila, takříkajíc jak pominutá, musel jsem o dva kroky ustoupit, abych nestál po kotníky v louži psího čurání - a když skončila, bystře vyskočila a ztratila se mezi regály. Prostě zmizela, takže jsem tam zůstal pouze já s Dexíkem, který na to všechno zíral stejně udiveně a nevěřícně jako já.
Najednou se na scéně opět objevila mladá paní či slečna od pokladny, a jejda, tady je všechno počuraný, to musíme uklidit, a teď se tak nějak zpytavě dívala na Dexíka, jako kdyby přemýšlela, jak to takový prcek mohl dokázat. Najednou jsem nevěděl, co mám dělat, prostě blbá situace - já, mistr výřečnosti, pracující pod heslem, všechno se dá vysvětlit a vyřídit pomocí slov, jsem jen čuměl, jak pokladní slečna běží opět kamsi dozadu a téměř současně přibíhá s kyblíkem a s mopem na vytírání podlahy, kterým po sobě uklízel hoteliér ve filmu Psycho a pak se snaží všechno vytřít a utřít. A já pořád nevěděl, jestli mám začít žalovat na boxerku, která tam ale zrovna chytře nebyla, nebo začít vysvětlovat, že za to nemůže Dexík, to bych neměl na vodítku dvoukilového psíka, ale koňský močový měchýř. Krátce na to přišla moje asistentka Monica, vesele se šklebila a ukazovala na Dexíka, „to on?“ „Ne, ne, ani náhodou, Dexík je v pohodě,“ snažil jsem se říct aspoň něco na naši obhajobu. „Cože, ty?“ vydechla nevěřícně Monica… no bylo to prostě zamotané, tak snad, jestli mají v obchodě kamerový systém, dalo by se všechno vysvětlit, ono to sledování Velkým Bratrem občas není k zahození.
Nakonec jsme nakoupili hromadu ňamek a odebrali se domů. Vzpomněl jsem si, jak kdysi dávno, na dětském představení tančila jedna známá herečka, která často hrála a vystupovala pro děti a protože na jevišti byla celkem tma, tak si nevšimla, že vepředu se jeviště poměrně dost zákeřně schyluje dolů, směrem k první řadě, uklouzla a upadla. Spadla na zadek s roztaženýma nohama a vyhrnutou sukní a začala se tomu hystericky smát. A jak ještě k tomu shodou okolností byla „naostro“, neměla kalhotky a chtělo se jí močit, tak to neudržela a první dvě řady zvídavých dítek to odnesly pokropením, jako kdyby se jim chtěli za něco pomstít hasiči, utržení ze řetězu.
Párkrát se mi stalo, že jsem na dětských představeních zažil věci, které bych zřejmě marně čekal i v klubu pro dospělé se speciálními úchylkami. Ale to už je osud, nikde se nikdy nedočkáte toho, co by se dalo normálně očekávat. Vždycky vše dopadne naopak. A právě to je jedna z tváří jevu, zvaného synchronicita, neboli poťouchlá shoda okolností.
