Článek
Mě strašně moc baví články a videa, kde vystupují staří dobří kulturisté, kteří třeba vyhráli nějakou soutěž v osmdesátých letech minulého století a teď jsou tam záběry z té doby a potom jsou tam záběry ze současnosti a všechno je to tak umně a uměle propletené, že nevíte, který záběr je z roku 82 a který z roku 2025, až z toho máte dojem, že cvičení kulturistiky zpomaluje stárnutí.
K tomu zní nadšený komentář, že kulturista Arnold Schwarzenegger nebo geniální Frank Zane, popřípadě Pavol Jablonický zvítězili nad časem, ať žije longevity, že i když je jim 77 nebo přes 80, tak vypadají na 50 a hned se půjdeme podívat, co všechno si dávají ke snídaní a jaké potravinové doplňky do sebe ládují, že jsou pořád takoví krásní a mladí. Jak malí kluci.
Zkoušel jsem ve vyhledávači najít českého přestárlého kulturistu Vladimíra Dostála, opět jsem si přečetl plno chvály, jak vypadá dobře a dynamicky a že určitě zase něco vyhraje, protože se právě chystá na nějakou kulturistickou soutěž.
Pánové, řeknu vám to asi takhle - je to hrozný. Příšerný. Přiznejme si to naprosto upřímně a s otevřeným hledím.
Když vidíte výsledky několikaletého řádění času, tak to je všechno k opravdu hodně hlubokému zamyšlení.
Kulturista je sportovec, který se předvádí, je to více manekýn než charakterní herec a když se podíváme na Arnolda nebo na Zana (popřípadě Zaneho), tak to byli chlapi, kteří na svých bedrech nesli vrchol kulturistické estetiky. A etiky.
K níž patří i pravidlo, že pokud chci poskakovat na pódiu nebo se někde předvádět v bodybuildingovém crazy horse show, mohu tak učinit v poměrně dost úzkém časovém rámci a pokud se časově netrefím, budu muset z kola ven.
Schwarcík, ale i Zane nebo koneckonců též náš Pavol, i když ten se držel hodně dlouho a byl na tom skutečně dobře, už vykazují stařecké rysy, což je vidět při jakémkoliv pohybu, už to není šavlový tanec, ale spíše Labutí jezero v pomalém vydání, kde se místo o labuť může hlavní hrdina opírat o asistentku sanitární péče nebo o naleštěné chodítko.
Myslím, že by pánové měli mít už tolik sebereflexe, aby se stále dokola nehrnuli do popředí. Někdy to vede až k lehkému šoku či úleku. Pustíte šašky do manéže a zjistíte, že už není ani čemu se zasmát.
